Terry Pratchett - Sekáč

Nezdálo se, že by se hýbalo ještě něco jiného. Rumpál se uvolnil a vrátil se k inventuře ve skladu vzpomínek. Nacházel tam stále nové a nové zboží, na které už dávno zapomněl.

Na chodbě se ozval tichý šepot a vzápětí se rozletěly dveře —

„Chytněte ho za nohy! Za nohy!“

„Držte mu ruce!“

Rumpál se pokusil posadit. „Zdravím vás všechny,“ řekl. „Co se děje?“

Arcikancléř, který stál v nohách postele, ponořil ruku do velkého pytle a vytáhl velký těžký předmět.

Podržel ho před sebou.

„Á- ha !“ zamračil se na Rumpála.

Rumpál na něj upíral nechápavý pohled.

„Potřebujete něco?“ nabízel se ochotně.

„Á- ha !“ opakoval znovu arcikancléř, ale jeho slova už zdaleka nezněla tak útočně.

„To je symbolická, dvoutopůrková sekera, užívaná při obřadech v chrámech Slepého Io,“ pokýval Rumpál hlavou.

Arcikancléř na něj vrhl prázdný pohled. „Ehm, tedy… ano. To je pravda.“ Přehodil si sekeru přes rameno, přičemž málem usekl děkanovi ucho a znovu zalovil v pytli.

„Á- ha !“

„A tohle je překrásný exemplář Mystického zubu krokodýlího boha Offlera,“ rozzářil se Žička.

„Á-ha!“

„Hmm, to vypadá jako… ukažte mi to zblízka…, no ano, to je dokonalá sada Létajících kachen Qrdporda Odporného. Poslyšte, to je ale psina, co?“

„Á-ha.“

„Něco takového jsem v životě ne — Ne! Počkejte! Nic mi neříkejte… to je svatý Linglong nechvalně známého kultu Sazuhlí! Uhodl jsem co?“

„Á-ha.“

„Řekl bych, že je to trojhlavá ryba, znak Společenství uctívačů trojhlavých ryb z Jakazačistánu,“ odpověděl Rumpál.

„To je trapné ,“ rozkřikl se arcikancléř a odhodil rybu.

„Je mi moc líto, že vám působím takové potíže,“ omlouval se Rumpál.

Děkan se najednou rozzářil.

„Denní světlo!“ zvolal „To je celé to tajemství!“

„Chytněte se někdo závěsu!“

„Teď ještě toho druhého!“

„Jeden, dva tři… teď !“

Rumpál přisleple zamžoural v ostrém slunečním světle.

Mágové zatajili dech.

„Promiňte,“ řekl po chvíli Žička. „Nezabírá to.“

Bylo vidět, jak mágům poklesla ramena.

„Copak necítíte vůbec nic?“ zeptal se Vzoromil Výsměšek.

„Nemáte ani trochu dojem, že se rozpadáte na prach a odnáší vás vítr?“ ozval se starší pAsák s nadějí v hlase.

„Ani ne,“ odpověděl Rumpál. „Akorát když jsem moc dlouho na slunci, tak se mi loupe nos. Ale nevím, jestli vám to pomůže.“ Pokusil se usmát.

Mágové se dívali jeden na druhého a krčili rameny.

„Takže odchod,“ oznámil arcikancléř. Pomalu vyšli z pokoje.

Vzoromil Výsměšek je následoval. Zastavil se na prahu a zahrozil Rumpáloví prstem.

„Tahle vaše neochota spolupracovat vám, Rumpále, ani trochu nepomůže,“ prohlásil přísně a bouchl za sebou dveřmi.

Po několika vteřinách se pomalu vytočily všechny čtyři šrouby, kterými byla připevněna klika. Vznesly se vzhůru, chvilku se otáčely pod stropem a pak spadly na zem.

Rumpál o tom chvilku přemýšlel.

Vzpomínky. Měl jich spousty. Sto třicet let vzpomínek. Když byl naživu, nebyl s to vzpomenout si ani na jednu setinu z nich, ale teď byl mrtev a v jeho vědomí nebylo nic jiného než stříbrná krajka vzpomínek a on byl schopen vyvolat si je do poslední. Všechno, co kdy četl, všechno, co kdy viděl, všechno, co kdy slyšel. Všechno tam bylo. Úhledně uspořádáno a připraveno k použití. Nic nebylo zapomenuto. Všechno bylo na svých místech.

Tři tajemné úkazy v jednom dni. Čtyři, když k tomu připočte i záhadu své neustálé existence. Ta byla zvláště nevysvětlitelná.

A potřebovala by vysvětlit.

Jenže to už nebyl jeho problém. Ať se dělo, co se dělo, byl to teď problém někoho jiného.

Mágové se krčili přede dveřmi Rumpálová pokoje.

„Máte všechno?“ zeptal se Výsměšek.

„Proč by to nemohl udělat někdo ze sloužících?“ bručel starší pAsák. „Je to naprosto nedůstojné.“

„Protože chci, aby se to provedlo pořádně a důstojně,“ odsekl mu arcikancléř. „Jestli má někdo pohřbít mága s kůlem v srdci, a ještě k tomu na křižovatce, budou to mágové. Vždyť jsme, koneckonců, jeho přátelé.“

„Co je to za věcičku?“ zeptal se děkan a upřel v nepříjemném tušení odmítavý pohled na předmět, který mu někdo před chvilkou vtiskl do ruky.

„Říká se tomu rýč,“ odpověděl mu starší pAsák. „Viděl jsem, jak ho používá zahradník. Zastrčíte ten ostrý plochý konec do země. Pak to ale začíná být poněkud technicky náročné.“

Vzoromil Výsměšek nahlédl klíčovou dírkou do pokoje.

„Zase si lehnul,“ oznamoval. Vstal, oprášil si kolena a uchopil kliku. „Dobrá,“ řekl. „Odpočítám to. Jedna… dva…“

Zahradník Afekt táhl plné kolečko větví ostříhaných ze živého plotu k ohni, který si rozdělal za budovou Silnoproudé magie, když kolem něj proběhla tempem u mágů nevídaným skupinka zasloužilých členů univerzitního sboru. Mezi sebou nesli neodporujícího Rumpála Žičku.

Afekt slyšel, jak Žička říká: „Nezlobte se, arcikancléři, ne že bych vám nevěřil, ale jste si naprosto jistý, že tohle zabere?“

„Jediné, co nám leží na srdci, je vaše dobro,“ odpovídal Vzoromil.

„O tom ani v nejmenším nepochybuju, ale —“

„Už brzo všichni ucítíme, že jste zase tím, čím jste býval,“ halasil vesele kvestor.

„Jenom, proboha, to ne!“ zasyčel děkan. „Přesně o to přece celou tu dobu jde!“

„Už brzo se naopak nebudete cítit jako dřív, ale tak, jak jste se sám cítil potom, o to jde,“ zaplétal se kvestor čím dál tím víc, když zahýbali za roh.

Afekt se znovu chopil rukojetí kolečka a se zamyšleným výrazem se rozjel k tomu tajnému místu, kde měl rozdělaný oheň, navršené hromady kompostu a listovky a malou besídku, ve které sedával, když pršelo.

Kdysi býval pomocným zahradníkem v paláci, ale tohle místo bylo mnohem zajímavější. Tady člověk viděl skutečný život.

Ankh-morporská společnost je převážně společenstvo pouliční. Vždycky se tam něco děje. Právě teď například vozka koňského dvojspřeží, které táhlo vůz naložený ovocem a zeleninou, uchopil za roucho pod krkem děkana, zvedl ho deset centimetrů nad zem a dosti zblízka mu oznámil, že „mu hodlá obrátit hlavu ksichtem dozadu“.

„Jde o broskve, jasný?“ řval dunivým basem. „Víš, co se stane s broskvema, když zůstanou moc dlouho ležet? Vomačkaj se! Ale myslím, že tady brzo bude víc pomačkanej věcí než jenom mý broskve!“

„Já jsem mág, abyste věděl,“ bránil se děkan a špičky bot mu komíhaly těsně nad zemí. „Kdyby mi pravidla nepovolovala použít magii jen v případech naprosté nezbytnosti, a to ještě jen k sebeobraně, byl byste teď v ošklivém maléru.“

„Proč tady teda děláte takovej zmatek, smetáci?“ zeptal se kočí a spustil děkana na zeni. Ten se okamžitě podezřívavě ohlédl přes rameno.

„Jasně,“ přidal se muž, který se snažil uklidnit pár koní, táhnoucích vůz naložený dřevem. „Co se to tady děje? Zdržujete spoustu lidí, kteří jsou placení od hodiny, slyšíte?“

„Pohněte se, vy tam vpředu!“

Vozka od vozu s dřívím se na kozlíku otočil a oslovil řadu vozů za sebou. „Vždyť to zkouším,“ vysvětloval. „Není to přece moje vina, ne? Kousek přede mnou je skupina mágů, a ti rozkopali celou tu zatracenou křižovatku!“