Terry Pratchett - Sekáč

„Ten obličej,“ mumlal si pro sebe. „A ty oči… zrovna jako to… jakseto to… co to prodává tem mizernej trpaslík v lahůdkářství v ulici Kotevního řetězu…“

„Seržante!“

Tračník ztuhl. Pak se podíval dolů. V úrovni země na něj zíral obličej. Když se vzpamatoval, poznal tvář svého dávného přítele Kolíka Aťsepicnu, který byl chodícím a mluvícím argumentem podporujícím teorii o tom, že lidé se vyvinuli z kmene hlodavců. Kolík sám sebe rád charakterizoval jako obchodníka-dobrodruha, všichni ostatní ho však charakterizovali jako obchodníka kočovného či podomního, jehož plány na získání velkých částek peněz vždy překazila nějaká drobná, ale velmi podstatná chybička, jako třeba to, že se pokoušel prodat věci, které mu nepatřily, nefungovaly, nebo v některých případech dokonce ani neexistovaly. Vílí zlato, jak každý ví, zmizí s prvními ranními paprsky, ale v porovnání s realitou Kolíkových obchodů byl každý kousek vílího zlata betonovou deskou.

Stál na nejnižším stupni schodiště, které vedlo do jednoho z ankh-morporských nesčetných sklepů.

„Nazdar, Aťsepicnu.“

„Poslyš, nemohl bys sem na momentíček zaběhnout, Frede? Hodila by se mi trocha úřední pomoci.“

„Máš nějaký potíže, Aťsepicnu?“

Kolík se poškrábal na nose.

„No, koukni, Frede… myslíš, že je to zločin, když ti někdo něco daruje? Myslím tedy, když o tom neví?“

„Někdo ti dává nějaké věci, Kolíku?“

Kolík horlivě přikyvoval. „To je právě to, hochu. Víš, že tady v tom sklepě si ukládám zboží.“

„Jo, to vím.“

„Tak hele, před chvilkou jsem sem dorazil, abych si tady vzal pár nějakejch maličkostí a…“ bezmocně mávl rukou. „No… koukni se sám…“

Otevřel dveře do sklepa.

Ve tmě něco udělalo plop.

Rumpál Žička se bezcílně potuloval temnými uličkami ve Stínově. Paže měl natažené před sebou, ruce v zápěstí svěšené dolů. Nevěděl proč. Prostě mu to tak v té chvíli připadalo správné a přirozené.

Že by skočil odněkud ze střechy? Ne, to by taky nezabralo. Bylo těžké chodit ve stavu, v kterém byl teď, a zlomeniny obou nohou by mu to zvlášť neusnadnily. Jed? Představil si, že by to v jeho případě vypadalo jako ošklivá žaludeční nevolnost, a otřásl se. Smyčka? Jen tak viset a kývat se ve větru by asi bylo ještě nudnější než sedět na dně řeky.

Došel na tiché náměstíčko, kde se sbíhalo několik uliček. Krysy před ním prchaly na všechny strany. Kočka, která ho spatřila, najednou divoce zavřeštěla a jako blesk vyběhla někam na střechy.

Jak tam tak stál a přemýšlel, kde je, proč je a co by se tak asi mělo stát, ucítil, jak se mu přímo na páteř přitiskla špička nože.

„Tak fajn, dědku,“ ozval se nějaký hlas za ním, „peníze, nebo život.“

Na tváři Rumpála Žičky se ve tmě objevil děsivý úšklebek.

„To není žádná sranda, starej,“ pokračoval hlas.

„Jste z cechu zlodějů?“ zeptal se Rumpál, aniž se pokusil otočit.

„Ne, my jsme umělci na svobodný noze. Tak dělej a naval prachy.“

„Já žádné nemám,“ odpověděl Rumpál a otočil se. Za ním stáli dva obyčejní grázlíci.

„No tě péro, koukni mu na oči,“ řekl jeden z nich.

Rumpál zvedl ruce nad hlavu.

„Óóóóóhhh,“ zasténal.

Pobertové začali ustupovat. Naneštěstí byla hned za nimi zeď. Přitiskli se na ni.

„ÓóóÓÓÓóóóhhhnusációóóÓÓÓóóó,“ pokračoval procítěně Rumpál, který si bohužel neuvědomil, že jejich jediná úniková cesta vede přímo přes něj. Aby docílil dokonalejšího dojmu, obrátil oči v sloup.

Zoufalí rádobyútočníci, šílící hrůzou, mu proběhli pod zdviženýma rukama a jednomu z nich se při tom podařilo zarazit dlouhý nůž až po záštitu do Rumpálový kuřecí hrudi.

Žička se na nůž, který mu trčel z prsou, znechuceně podíval.

„Stůjte! To bylo moje nejlepší roucho!“ zakřičel za prchajícími. „Chtěl jsem, aby mě pohřbili v mém nejlepším… No a teď se na něj podívejte! Víte, jak špatně se štupuje hedvábí? Vraťte se! Podívejte se, a ještě navíc je ta díra ve dvojitém švu, no ale tohle, to už —“

Chvilku poslouchal. Neslyšel nic jiného než zvuk pádících nohou, který se rychle vzdaloval.

Rumpál Žička si vytáhl nůž z těla.

„Málem mě zabili, grázlové,“ zabručel a odhodil zbraň daleko od sebe.

Seržant Tračník zvedl jeden z předmětů, které v silné vrstvě pokrývaly podlahu.

„Musí jich být celé tisíce,“ řekl Aťsepicnu, který mu zezadu dýchal na krk. „Zajímala by mě jedna věc. Kdo je sem dal?“ [9] Pozn. autora: I když to na Zeměploše zdaleka není běžné, i tam se občas objevují takzvané antizločiny, což není na druhé straně nic příliš divného. Odpovídá to základnímu zákonu, který říká, že všechno v mnohovesmíru má svůj opak nebo protiklad. Jak už jsme řekli, jsou dosti vzácné. To, že někomu něco dáte, ještě není protiklad toho, že mu něco ukradnete. Na to, aby se věc dala posuzovat jako antizločin, musí být provedena tak, že způsobí oběti pohanu a nebo škodu. Takže se vyskytuje například poškození v důsledku vymalování bytu bez ohledu na přání majitele, zdvořilé darování s ostudou (jako u většiny dárků při odchodu do penze), nebo dokonce výhrůžka prozrazením dobrého skutku (když někomu pohrozíte, že jeho nepřátelům oznámíte, kolik zaslal na dobročinné účely apod.). Je však nutno říci, že se antizločiny nikdy příliš neujaly. †Nehodící se škrtněte.

Seržant Tračník předmět neustále obracel sem a tam v prstech.

„Nikdy předtím jsem nic takovýho neviděl,“ prohlásil. Zatřásl s ním. Tvář se mu rozzářila. „Pěkný, ne?“

„Dveře byly zavřený a vůbec,“ nedal se odbýt Kolík. „A s cechem zlodějů jsem vyrovnanej.“

Tračník znovu zavrtěl hlavou. „Překrásný, fakt.“

„Frede?“

Okouzlený Tračník upřeně pozoroval malé sněhové vločky, které se sypaly uvnitř nevelké skleněné koule. „Hmm?“

„Co bych s tím měl dělat? “

„Co já vím? No, já bych řekl, že jsou prostě tvoje, Kolíku. Ale taky si nedovedu představit, proč by se jich někdo zbavoval.“

Obrátil se k odchodu. Aťsepicnu se mu postavil do cesty.

„Tak od tebe dostanu dvanáct pencí,“ řekl hbitě.

„Cože?“

„Za tu, co sis šoupnul do kapsy, Frede.“

Tračník vydoloval kouli z kapsy. „No tak neblázni!“ protestoval. „Vždyť jsi je tady zrovna našel. Nestály tě ani penny!“

„No jo, ale máš tady skladný, balný a daň z přidaný hodnoty…“

„Dvě pence,“ řekl v zoufalství Tračník.

„Deset pencí.“

„Tři pence.“

„Sedm — ať se picnu!“

„Platí,“ přikývl seržant váhavě. Znovu koulí zatřásl.

„Stejně je nádherná, co říkáš?“

„Určitě. Ta se ti vyplatí do poslední penny,“ přikývl Kolík. Spokojeně si zamnul ruce. „Mohly by se prodávat jako teplý housky na krámě,“ zabručel zálibně, nabral hrst koulí a nasypal je do krabice.

Když odcházeli, pečlivě zamkl dveře.

Ve tmě za nimi něco udělalo plop.

Ankh-Morpork byl vždy proslulý svou tradicí, s jakou vítal lidi všech ras, barev i tvarů, pokud ovšem měli nějaké peníze a lístek na zpáteční cestu. Podle proslulé knihy cechu obchodníků — Vítejte v Ankh-Morporku, městě tisíce překvapení — si může být každý návštěvník jist, že se mu dostane vřelého uvítání ve všech nespočetných hostincích, hospůdkách i vinárničkách Starého Města, jež téměř všechny jsou proslulé nějakou tou světovou specialitou a uspokojí tak vskutku chuť každého návštěvníka. Jste-li člověk, troll, trpaslík, skřet nebo kdokoliv jiný, pozvedne Ankh-Morpork sklenici na vaše zdraví a zvolá: „Na zdraví! Šup tam s tím, mladej! Do dna!“