Terry Pratchett - Sekáč

Rumpál Žička nevěděl, kam si chodí nemrtví vyhodit z kopýtka. Jediné, co věděl, a to tedy věděl jistě, že když si mohli užívat kdekoliv jinde, jistě si užívali i někde v Ankh-Morporku.

Šouravá chůze ho zavedla hluboko do Stínova. Naštěstí už ho zdaleka tak nenamáhala.

Více než jedno století žil Rumpál Žička za stěnami Neviditelné univerzity. Pokud vezmeme v potaz počet nahloučených roků, žil skutečně dlouho. Budeme-li však soudit podle jeho zkušenosti, zjistíme, že mu není víc než třináct.

Viděl, slyšel a cítil věci, které nikdy v životě neviděl, neslyšel ani necítil.

Stínov byl nejstarší část města. Kdyby se dala vytvořit plastická mapa hříchu, zla a všeobecné zkaženosti stejným způsobem, jako se vytvářejí pro větší názornost mapy gravitačních polí kolem černých děr, pak by se Stínov i v Ankh-Morporku musel znázornit také jako díra. Stínov se ostatně zmíněnému vesmírnému fenoménu podobal i jinak: měl tajemnou a velmi silnou přitažlivost, nevyzařoval světlo a mohl se snadno stát branou, kterou se dostanete na jiný svět. Na onen.

Stínov bylo město ve městě.

Ulice byly plné lidí. Všude kolem se míhaly zahalené postavy, které spěchaly za svými záležitostmi. Od schodišť vedoucích do podzemí se linula podivná hudba. Právě tak z nich táhly ostré exotické pachy a vzrušující vůně.

Žička míjel skřetí bary a trpasličí hospody, odkud se ozývaly zvuky písní a pranic, protože trpaslíci ve městech už tradičně obě tyto skvělé zábavy směšují. A pak tady byli také trollové, kteří se tyčili nad zástupem jako… jako velcí lidé nad malými lidmi. Ti se samozřejmě nešourali.

Rumpál předtím viděl trolly i v jiných, mnohem vznešenějších a vybranějších městských čtvrtích [10] Pozn. autora: To znamená každou městskou čtvrť s výjimkou Stínova. , kde se pohybovali s přehnanou opatrností, protože měli strach, že by mohli někoho omylem utlouct k smrti a pak sníst. Po Stínově chodili sebejistě, beze strachu a hlavy nosili tak pyšně vztyčené, že jim dosahovaly skoro nad lopatky.

Rumpál Žička procházel zástupy jako kulička v hracím automatu. Tady ho zahnal daleko do ulice výbuch hluku z jakéhosi baru, který spolu s oblakem kouře vyrazil z otevřených dveří do podzemí, jinde ho jako magnet přitáhla až k domu diskrétní branka, která slibovala netušené a zapovězené slasti. Život Rumpála Žičky neobsahoval ani slasti zcela obvyklé a povolené. Nedokázal si teď proto ani zdaleka představit, co by to mohlo být. Několik obrázků, které byly umístěny po obou stranách jednoho růžově osvětleného lákajícího vchodu, ho zmátlo úplně, ale o to víc toužil zjistit, o co jde.

Obracel se sem a tam a oči mu zářily nadšeným úžasem.

To je místo! A jen deset minut šourání od univerzity! A on vůbec netušil, že tady něco takového je! Všechny ty zvuky! A ten život!“

V průběhu jeho cesty se o něj zajímalo několik místních obyvatel různých druhů a tvarů. Jeden nebo dva z nich se na něj dokonce pokusili promluvit, ale když se k nim otočil, rychle zmlkli a spěchali pryč.

Všichni si při tom mysleli… ty jeho oči! Jako nebozezy.

Pak na něj zavolal nějaký hlas z temného ústí nedaleké uličky: „Nazdar, fešáku! Nechtěl by sis trochu užít?“

„Ano, chtěl !“ odpověděl okamžitě Rumpál Žička, který se v tom světě zázraků doslova utápěl. „Oh, ano! Ano!“

Obrátil se k uličce.

„Do prdele! Já kráva!“ Následoval zvuk nohou pádících uličkou pryč.

Rumpál pocítil nesmírné zklamání.

Jak bylo vidět, užívat si mohli jen živí. Možná že ten jeho návrat do vlastního těla byl velká chyba. Byl blázen, když si myslel, že to dopadne jinak.

Otočil se a zklamaný tak, že skoro neměl chuť nechat tlouci srdce, se vracel na univerzitu.

Rumpál se pomalu šoural přes univerzitní nádvoří k Velké síni. Arcikancléř mu jistě poradí, co by měl —

„Támhle je!“

„To je on!“

„Chyťte ho!“

Rumpálův proud myšlenek přepadl přes okraj a řítil se do propasti. Rozhlédl se po pěti zrudlých, ustaraných a především známých tvářích.

„Zdravím tě, děkane,“ ušklíbl se nešťastně. „A není tohle starší pAsák? Hele, a dokonce arcikancléř, to je ale —“

„Chytněte ho za ruku!“

„Nedívejte se mu do očí!“

„Chytněte ho za druhou ruku!“

„Je to pro tvé vlastní dobro, Rumpále!“

„To není Rumpál! Je to stvoření Noci!“

„Ujišťuju vás —“

„Drží ho někdo za nohy?“

„Chytněte ho za nohu!“

„Teď ho chyťte za druhou!“

„Chytili jste ho za všechno?“ zařval arcikancléř.

Mágové přisvědčovali.

Vzoromil Výsměšek prohrábl početné záhyby svého roucha.

„Ták, ty stvůro v lidské podobě,“ zavrčel výhružně, jak se ti líbí tohle, co? Á- ha !“

Rumpál šilhal na malý předmět, který mu arcikancléř nastrčil těsně pod nos.

„No, jaksi…“ začal nerozhodně, „řekl bych… no jistě… hmm… nic jiného to… ten pach je velmi charakteristický. Allium sativum. Běžný domácí česnek. Uhodl jsem?“

Mágové na něj upřeli užaslé pohledy. Pak je obrátili k malému bílému stroužku ve Výsměškově ruce. A nakonec znovu k Rumpálu Žičkovi.

„Mám pravdu, nebo ne?“ rozhlížel se Rumpál nesměle po okolních tvářích a pokoušel se o úsměv.

„Ehm,“ zabručel nakonec arcikancléř. „Správně. Máte úplnou pravdu.“ Výsměšek se snažil najít něco, co by mohl dodat. „Skvělá práce.“

„Díky, že jste si na mě udělali čas,“ rozhlédl se Rumpál znovu po známých tvářích. „To člověk ocení.“ Popošel kupředu. Mágové se ho sice pokoušeli zadržet, ale stejně by se mohli pokoušet zastavit ledovec.

„Půjdu si lehnout,“ pokračoval. „Měl jsem dneska dost těžký den.“

Plíživým krokem se všoural do budovy a s vrzáním prošel chodbami ke svému pokoji. Vypadalo to, že si tam někdo nastěhoval svoje věci, ale s tím se Rumpál vyrovnal mávnutím ruky, kterým všechna zavazadla vymetl na chodbu.

Pak s potěšením ulehl do postele.

Spát. Že ale byl, u všech ďáblů, unavený. Jenže spát znamenalo, že se musí na nějakou dobu vzdát kontroly, a nebyl si jistý, zda jsou všechny systémy plně provozuschopné.

Na druhé straně, když si to vzal do důsledků, musel vůbec spát? Vždyť byl koneckonců mrtvý! Předpokládalo se, že být mrtvý je něco jako spát, jenže tak nějak víc. Vždycky se říkalo, že umírat je jako pomalu usínat, i když je jasné, že kdybyste si pak nedávali pozor, mohly by vám různé kousky uhnít a upadnout.

A co se čekalo, že budete dělat, když spíte? Snít… a neměly sny něco společného s podvědomím, které vyvolávalo jak příjemné, tak nepříjemné vzpomínky a spojovalo je do zmateného propletence vašich snů? Jak se to asi dělá?

Upíral oči ke stropu.

Po nějaké chvíli zaslechl tichý skřípavý zvuk, který ho přiměl otočit hlavu.

Nad krbem byl ozdobný svícen, připevněný ke kovové desce na stěně. Byl to tak známý kus vybavení, že si ho Rumpál už padesát let nevšiml.

Zdálo se, že se vytáčí ze zdi. Pomalu se pohyboval a při každé otáčce zaskřípěl. Po půltuctů otáček vypadl ze zdi a zařinčel na podlaze. Nevysvětlitelné jevy nebyly na Zeměploše samy o sobě nijak zvláštní. [11] Pozn. autora.: Tak například v malé vnitrozemské vesničce jménem Dubové příborníky padaly z nebe ryby a šupinatý déšť byl tak častý, že se tam rozvinul prosperující konzervárenský průmysl a všichni obyvatelé se živili uzením, nasolováním nebo nakládáním ryb. V horských oblastech kraje Seyretz se dělo něco úplně jiného. V tomto pasteveckém kraji často zůstávala stáda ovcí přes noc venku a ráno se mnoho ovcí páslo opačným směrem, a to bez sebemenšího přispění člověka! Šlo jen o to, že obvykle bývaly mnohem efektnější nebo alespoň trochu zajímavější.