Terry Pratchett - Sekáč

„Vážně? A co se stane s těmi starými?“ otočil se k němu Vzoromil, kterého pAsákovy údaje proti jeho vůli zaujaly.

„To nevím, ale asi se jen tak vznášejí ve vzduchu, řekl bych, než se zase nalepí na někoho jiného.“

Jak se zdálo, to arcikancléře poněkud zarazilo.

„Cože? To jako myslíte i na mágy?“

„No určitě. Je to část zázraku bytí.“

„Že by? No, mně to spíš připadá jako pěkně nezdravá záležitost,“ zamračil se arcikancléř. „Předpokládám, že se to nedá nějak zarazit?“

„Neřekl bych,“ zavrtěl starší pAsák pochybovačně hlavou. „Já si totiž myslím, že nikdo nemá právo zasahovat do zázraku bytí.“

„Ale to potom znamená, že všechno je složeno ze všeho jiného,“ zamračil se Vzoromil ještě víc.

„No právě! Není to úžasné?“

„To tedy ne! Nechutné je to!“ odsekl Výsměšek krátce. „Ale chtěl jsem říct něco jiného. Chtěl jsem říct, že…“ Odmlčel se a pokoušel se najít přetrženou nit. „Ano, nemůžete prostě zrušit smrt, to je to. Smrť nemůže umřít. To je, jako kdybyste chtěli po škorpionovi, aby bodl sám sebe.“

„No, když už o tom mluvíte,“ začal starší pAsák, který byl vždycky ochotný poskytnout nějaké ty údaje, „ někteří škorpioni, když se dostanou do —“

„Zklapněte,“ řekl arcikancléř.

„Nemůžeme tady přece trpět nemrtvého mága, který se bude potulovat po univerzitě,“ zvýšil hlas děkan. „Nikdy nevíte, co si může vzít do hlavy. Musíme ho… musíme tomu udělat přítrž. Pro jeho vlastní dobro.“

„To je ono,“ přikývl Výsměšek. „Pro jeho vlastní dobro. Nemělo by to být zase tak těžké. Musí být přece spousta způsobů, jak se takového nemrtvého zbavit.“

„Česnek,“ oznámil společnosti starší pAsák. „Nemrtví nenávidí česnek.“

„No, to jim nemůžeš mít za zlé. Sám to svinstvo nemůžu vystát,“ otřásl se děkan.

„Nemrtvý! Je to nemrtvý!“ vykřikl kvestor a ukazoval na něj obviňujícím prstem. Nikdo si ho nevšímal.

„Samozřejmě, a pak jsou tady svěcené předměty,“ pokračoval starší pAsák. „Ten váš obyčejný nemrtvý se většinou rozpadne na prach, jen co mu je ukážete. A taky nemá rád denní světlo. A kdyby došlo k nejhoršímu, pořád ho ještě můžete zakopat někde na křižovatce. To je naprosto dokonalý způsob, to mi věřte. A taky do něho můžete vrazit kolík, když chcete mít stoprocentní jistotu. To už fakt nevstane.“

„Potřený česnekem,“ řekl kvestor.

„No, třeba. Myslím, že se může pomazat česnekem,“ připustil starší pAsák neochotně.

„Já si myslím, že na správný stejk žádný česnek nepatří,“ zabručel děkan. „Jen pěkně potřít olejem a trocha koření.“

„Taky není špatná pálivá paprika,“ přidal se k němu se zasněným výrazem lektor Zaniklých run.

„Buďte zticha,“ napomenul je arcikancléř.

Plop.

Závěsy dveří starého příborníku konečně povolily a obsah skříňky vyhřezl do místnosti.

Seržant Tračník z Noční hlídky ankh-morporské městské gardy právě střežil Mosazný most, hlavní spojovací článek mezi Ankhem a Morporkem. Před odcizením.

Když přišlo na prevenci zločinu, považoval seržant Tračník za bezpečnější myslet ve velkém.

Existovala jedna myšlenková škola, která tvrdila, že nejlepší způsob, jak si v Ankh-Morporku vydobýt pověst bystrého strážce zákona, je střežit úzké uličky, parky a temná zákoutí, podplácet informátory, sledovat podezřelé a tak dál.

Co se týkalo seržanta Tračníka, ten byl v téhle škole notorickým záškolákem. Jistě by si pospíšil vám vysvětlit, že ne proto, že pokoušet se snížit ankh-morporskou zločinnost je totéž jako pokoušet se snížit obsah soli v moři, ani ne proto, že jediné uznání, kterého by se takový člověk dočkal, by znělo nějak jako: „Hej, koukni, támhleta mrtvola, co leží ve stoce u cesty, není to seržant Tračník?“ Bylo to tím, že inteligentní a moderní policejní důstojník, který myslel dopředu, by měl být vždy alespoň o krok před současným zločincem. Jednoho dne se někdo pokusí ukrást Mosazný most a seržant Tračník tam bude čekat.

Mezitím most představoval klidné místečko za větrem, kde si mohl v klidu zapálit a nemusel se dívat na nic, co by ho rozrušilo.

Opřel se s lokty položenými na zábradlí a jen tak pomalu přemýšlel o životě.

Z mlhy se vynořila postava. Seržant Tračník poznal charakteristický špičatý klobouk, jaký nosí jen mágové.

„Dobrý večer, důstojníku,“ zakrákoral majitel klobouku.

„Brý ráno, vaše ctihodnosti.“

„Byl byste tak laskav a pomohl mi nahoru na zábradlí, důstojníku?“

Seržant Tračník zaváhal. Ale ten chlapík byl skutečný mág. Člověk, který by odmítl pomoc mágovi, se mohl dostat do vážných potíží.

„Zkoušíte nějakou novou magii, ctihodnosti?“ řekl a pomáhal nevelkému, ale neuvěřitelně těžkému tělu na polorozpadlé kamenné zábradlí.

„Ne.“

Rumpál Žička seskočil z mostu. Ozvalo se začvachtání. [7] Pozn. autora: Je pravda, že nemrtví nedokáží překonat tekutou vodu. Jenže od přírody silně zkalená řeka Ankh, jejíž voda byla ztěžklá hlínou, splavenou vysoko na pláních, se po tom, co protekla městem (jeden milion obyvatel), těžko dala nazvat „tekoucí“, a když už jsme u toho, tak „vodou“ už vůbec ne.

Seržant Tračník se podíval přes zábradlí a viděl, jak se vody Ankh-Morporku pomalu zavírají.

Tihle mágové. Vždycky musí mít něco extra.

Chvíli pozoroval hladinu. Po několika minutách se špinavý škraloup, který pokrýval hladinu, začal hýbat a voda u jednoho mostního pilíře, v místě, kde shora sestupovalo k vodě staré dřevěné schodiště, se zčeřila.

Nad hladinou se objevil špičatý klobouk.

Seržant Tračník slyšel, jak mág pomalu vystupuje po schodech a tiše si kleje do vousů.

Rumpál Žička se objevil nahoře na mostě. Byl dokonale promočený.

„Měl byste se jít převléct, ctihodnosti,“ nabádal ho seržant Tračník. „Jestli zůstanete v těch mokrých šatech, mohl byste z toho mít smrt.“

„Už se bojím!“

„Na vašem místě bych si hezky sedl k roztopenému krbu a pořádně si zahřál nohy.“

„Pch!“

Seržant Tračník zíral na Rumpála Žičku, který stál ve své soukromé louži.

„Zkoušel jste nějakou speciální podvodní magii, ctihodnosti?“ nadhodil.

„Ne tak docela, důstojníku.“

„Vždycky jsem si přál vědět, jak to pod vodou vypadá,“ pustil se seržant odvážně do dalšího rozhovoru. „Tajemství hlubin, podivná a nevídaná stvoření… maminka mi kdysi vyprávěla takovou pohádku o jednom malém chlapci, který se proměnil v mořskou pannu, no, ne teda, ona to nebyla tak docela mořská panna, spíš mořský… é… no prostě se proměnil a zažil spoustu různých dobrodružství pod moř —“ [8] Pozn. překl.: Maminka Tračníkovi pravděpodobně vyprávěla knihu Vodní děti od Charlese Kingsleye, ale jak k ní ta dobrá žena přišla, to je mi skutečně záhadou.

Pod zuřivým pohledem Rumpála Žičky se jeho hlas pomalu vytratil.

„Je to nuda,“ řekl Rumpál. Obrátil se k odchodu a pomalu mizel v mlze. „Nuda, to mi věřte. Strašlivá nuda.“

Seržant Tračník znovu osaměl. Roztřesenou rukou si zapálil novou cigaretu a vydal se rychlou chůzí na strážnici.