Terry Pratchett - Sekáč

„Tak,“ řekl. „Takže, co se tady děje?“

„U nás se vznesl do vzduchu oltář a pak nám spadl na hlavu.“

„Nám se zase zřítil od stropu svícen. Vytočily se šrouby. Všechno se uvolňuje, vytáčí, vypadává. Věřil bys, že jsem viděl kolem běžet velmi pěkný oblek? Dvoje kalhoty, a dohromady jen sedm tolarů!“

„Hmm. A nevšiml sis náhodou firemního štítku?“

„A taky všechno pulzuje. Všiml sis, jak všechno pulzuje?“

„My jsme si mysleli, že to vy, lidičky!“

„Magie s tím nemá nic společného. Předpokládám, že bohové taky nejsou hůř naložení než obvykle?“

„Neřekl bych.“

Na druhém konci místnosti proti sobě stáli knězi s mágy, nos proti nosu, a ječeli na sebe jako pominutí.

Hlavní kněz se přisunul o něco blíž.

„Myslím, že můj duch je dost silný, aby překonal nějakou tu malou past,“ řekl. „Takhle jsem se necítil už od doby, kdy byla ovečkou v mém stádu paní Bochánková.“

„Paní Bochánková? Kdo je paní Bochánková?“

„Vy se občas setkáváte… se strašlivými bytostmi z Podzemních rozměrů a tak podobně, že? Děsivé nebezpečí, které s sebou nese vaše bezbožná profese, je to tak?“ zašeptal hlavní kněz.

„Máš pravdu.“

„My zase máme osobu, která se jmenuje paní Bochánková.“

Výsměšek na něj vrhl pátravý pohled.

„Neptej se mě,“ otřásl se kněz. „Buď vděčný bohům, že se nikdy nedozvíš, o co jde!“

Výsměšek mu tiše podal brandy.

„Jen tak mezi čtyřma očima,“ pokračoval kněz, „co si o tom všem myslíš? Gardisté se právě pokoušejí vyhrabat jeho lordstvo. Znáš ho, bude se vyptávat a bude chtít nějakou odpověď. Jenže já se obávám, že žádnou odpověď neznám.“

„Žádná magie a žádní bohové,“ zamyslel se Výsměšek. „Mohl bych dostat tu past zpět? Díky. Žádná magie a žádní bohové. To nám ovšem mnoho prostoru neponechává, že?“

„Nemůže tady existovat nějaký druh magie, o kterém byste nevěděli?“

„Kdyby něco takového existovalo, věděli bychom o tom.“

„No, já jenom tak,“ zabručel hlavní kněz.

„Předpokládám, že by to nemohla být taková nějaká zlomyslnost ze strany bohů?“ nadhodil Výsměšek, který se chytal posledního stébla. „Víš, třeba si vylévají zlost nebo jim někdo z lidí něco provedl, co já vím, vlezl do zahrady na zlatá jablka, nebo co —?“

„Teď je na boží frontě klid,“ zavrtěl hlavou hlavní kněz. Oči se mu už během řeči mírně rozostřily, jako by četl z papíru uvnitř hlavy. „Hypermetropia, bohyně obuví, si myslí, že Koridorportos, bůh chodeb, je ztraceným bratrem — dvojčetem Kysplodose, boha nezralého ovoce. Kdo strčil Offlerovi — krokodýlímu bohu — do postele kozla? Snaží se Offler vstoupit do tajného spolku se Sekndhendem Sedmirukým? Mezitím se Jollick Smíchotřasý vrátil ke svým starým intrikám —“

„Ano, ano, dobrá,“ vskočil mu do řeči Výsměšek. „Víš, ale já nějak nikdy těmhle věcem nepřišel na chuť.“

Opodál se zatím pokoušel děkan zabránit lektorovi Zaniklých run v pokusu proměnit kněze krokodýlího boha Offlera v sadu drahých kufrů z přírodního materiálu a kvestor ošklivě krvácel z nosu po náhodném, ale o to účinnějším zásahu kadidelnicí. „My teď nutně potřebujeme jednu věc,“ podíval se Výsměšek na hlavního kněze, „a to je jednotná fronta. Co?“

„Souhlasím,“ přikývl hlavní kněz. „Dobrá. Ale dočasně.“

Ve výši očí kolem nich proletěla plavným pohybem malá postelová předložka. Hlavní kněz vrátil Výsměškovi láhev s brandy.

„Jo, mimochodem, máma píše, že od tebe už pěkně dlouho nedostala ani řádku,“ řekl.

„No jo…“ ostatní mágové by byli překvapeni, kdyby viděli, jak kajícný výraz se objevil na tváři jejich arcikancléře a jak zahanbeně zněla jeho odpověď. „Bylo strašně moc práce. Nevěděl jsem, kam dřív skočit. Vždyť to znáš.“

„Psala mi, abych ti určitě připomenul, že nás oba čeká k večeři na Den Prasečí hlídky.“

„Tak na to jsem nezapomněl,“ přikývl Výsměšek rozpačitě. „Moc se na to těším.“ Pak se otočil a očima přeletěl zmatek, který panoval na druhé straně místnosti.

„Hej, nechte toho, chlapi!“ křikl.

„Ustaňte ve svém úsilí, bratři!“ zaduněl bas hlavního kněze.

Starší pAsák pustil ze sevření hlavu nejvyššího kněze Hinova kultu. Dva armádní kuráti, kteří ještě před vteřinou kopali do kvestora, se začali rozhlížet po stropě. Nastalo všeobecné upravování rouch, hledání klobouků a zazněl sbor rozpačitého pokašlávání.

„To je lepší,“ pokýval hlavou Výsměšek. „Takže poslouchejte. Tady Jeho svatá Eminence a já jsme se domluvili —“

Děkan vrhl ošklivý pohled na maličkého kulatého biskupa.

„Támhleten mě kopnul! Tys mě kopnul!“

„Ó! To bych nikdy neudělal, můj synu!“

„To jsi, k sakru, udělal!“ zasyčel děkan. „Patičkou, aby si toho nikdo nevšiml!“

„— domluvili — “ opakoval arcikancléř a vrhl na děkana výhružný pohled, „ — že se pokusíme řešit současnou obtížnou a složitou situaci v duchu bratrství a dobré vůle, a to platí i pro vás, starší pAsáku !“

„Já za to nemůžu! On do mě strčil !“

„Dobrá! Budiž ti odpuštěno!“ arcidákon Třásně se mírně uklonil staršímu pAsákovi.

Odněkud shora se ozval hluk. Na schodech zadupala pohovka a proběhla zavřenými dveřmi ven.

„Myslím, že gardisté se stále ještě pokoušejí vyhrabat Patricije,“ řekl hlavní kněz. „Jak se zdá, uzamkly se i jeho tajné chodby.“

„Všechny? Já myslel, že ten kluzký had je má všude,“ zavrtěl nedůvěřivě hlavou Výsměšek.

„Zamčené,“ opakoval hlavní kněz. „Všechny zablokované.“

„Téměř všechny,“ ozval se hlas za jeho zády.

Výsměšek se otočil a jeho tón se vůbec nezměnil. Jen do něj přimíchal trochu medu.

Z hladké holé stěny vystoupila postava. Byla lidská, ale pravděpodobně jen omylem. Patricij, hubený, bledý a oblečený v zaprášené černi, Výsměškovi vždycky připomínal dravého plameňáka, pokud byste ovšem našli černého plameňáka s trpělivostí kamene.

„Ah, lorde Vetinari,“ řekl, „Jsem velmi rád, že nejste raněn.“

„Sejdem se, pánové, v Oválném pokoji,“ oznámil jim Patricij. Na stěně za ním se neslyšně odsunula úzká deska.

„Ale já… ehm, mám dojem, že nahoře je skupina gardistů, kteří se pokoušejí vyhrabat vaše —“

Patricij ho umlčel mávnutím ruky. „Ani ve snu by mě nenapadlo jim v tom bránit,“ úzké rty se mu na vteřinku zvlnily. „Alespoň chvíli něco dělají a mají pocit, že jsou důležití. Stejně jinak jen tak postávají na stráži, tváří se divoce a nejnáročnější úkon, který vykonávají, je kontrola vlastního močového měchýře. Tudy prosím.“

Postupně se objevovali i představitelé dalších ankh-morporských cechů. Přicházeli sami i ve skupinkách, po dvou třech, a zanedlouho byla místnost téměř plná.

Zatímco se přeli, Patricij seděl, díval se na složku papírů, kterou měl před sebou na stole, a mlčel.

„Tak tedy, my s tím nemáme nic společného,“ prohlásila hlava cechu alchymistů.

„No, co já vím, tak stačí, když jste vy, hoši, někde nablízku, a už lítají věci v povětří.“

„No jo, ale to je vždycky jen v důsledku nepřesně prognózovaných exotermických reakcí,“ bránil se alchymista.