Terry Pratchett - Sekáč

Ozval se ostrý jek dalších nehmotných hlasů.

— mohla byste prosím doručit zprávu panu —

— řekněte jí, že na římse v krbovém komíně je kožený váček plný tolarů —

— Agnes ty stříbrné příbory nesmí dostat, po tom, co řekla o Molly —

— už jsem neměla čas nakrmit kočku, nemohl by někdo dojít a —

mlčmlčmlčmlč! To byl znovu hlas Jednoho-muže-kbelíka. nic vás nenapadá co? to jsou ale pitomé řeči, viďte? nakrmit kočku? kam se podělo klasické „jsem tady velmi šťastná a čekám, až přijdeš za mnou “ ?

— poslyšte, jestli sem ještě někoho pošlou, už si budeme stát jeden druhému na hlavách —

o to nejde, to není to nejdůležitější, to jsem vám chtěl říci. když jste duch jsou určité věci, které říci musíte, paní Bochánková?

„Ano?“

musíte někomu podat zprávu o tom, co se tady děje.

Paní Bochánková přisvědčila.

„A teď už běž pryč,“ zamračila se. „Leze na mě jedna z těch mých strašlivých bolestí hlavy.“

Křišťálová koule zhasla.

„No tohle,“ řekla Ludmilla.

„Kněžím to v žádném případě vykládat nepůjdu,“ rozhodla se paní Bochánková pevně.

Nebylo to proto, že by paní Bochánková nebyla žena věřící. Jak již bylo naznačeno, byla to naopak žena velmi věřící. Ve městě neexistoval chrám, kostel, mešita nebo malá hromádka posvátných kamenů, které by byla alespoň jednou nenavštívila. Výsledkem toho bylo, že byla obávanější než doba Osvícení; pouhý pohled na kulatou postavičku paní Bochánkové, která se objevila v jejich hájemství, stačil na to, aby někteří knězi ztratili řeč uprostřed kázání, další se během obřadu roztřásli jako osiky a jiní ztuhli jako mrtví.

Mrtví. Toť to, oč tu běží. Všechny víry měly zásadně odmítavý přístup k rozhovoru s mrtvými. Zástupci bohů si mysleli, že je to výjimečný hřích. Paní Bochánková si myslela, že je to obyčejná slušnost. To většinou vedlo k bouřlivé církevní debatě, která pravidelně končila tím, že paní Bochánková dala vedoucímu knězi to, čemu říkala „kousek mý hlavy“. Po městě už bylo rozeseto tolik „kousků její hlavy“, že bylo s podivem, jak může myslet ona sama, ale, a to bylo zvláštní, čím víc těch kousků rozdala, tím víc, jak se zdálo, jí jich zbývalo.

Taky tady byla otázka Ludmilly. Ludmilla byla její velká starost. Zesnulého pana Bochánka, pokojbudižjehoduši, nenapadlo si za úplňku ani zapískat a paní Bochánková měla podezření, že Ludmilla je buď připomínkou dědičného zatížení některého z dávno mrtvých předků, kteří kdysi žili daleko v horách, nebo následkem toho, že jí v dětství někdo vykradl genetickou tělní banku. Dobře si pamatovala, jak její matka jednou mezi řečí vzpomněla skutečnost, že strýček Erasmus občas musel jíst pod stolem. Ať tak nebo tak, Ludmilla byla tři týdny ze čtyř půvabnou mladou ženou a ten čtvrtý se měnila na skvěle vychovanou elegantní vlčici.

Knězi to většinou nedokázali vidět očima paní Bochánkové. Jenže na tyhle rozhovory zpravidla docházelo až po nějakém čase, takže než se paní Bochánková rozešla s dalším knězem [18] Pozn. autora: Paní Bochánková byla obeznámena s faktem, že některé víry mají i kněžky. Co si paní Bochánková myslela o vysvěcení žen, je ovšem nepublikovatelné. Řády a víry vedené ženami v té době přitahovaly celé zástupy obyčejných řadových kněží jiných církví, kteří si chtěli odpočinout na místě, kde by alespoň po několik hodin nenarazili na paní Bochánkovou. , který na přechodnou dobu moderoval její rozhovor se svým bohem, stačila se díky své přirozené pracovitosti velmi důkladně zapojit do života kolem chrámu. To znamená, že aranžovala květiny, ujala se oprašování oltáře, údržby a úklidu chrámu, drhla obětní kameny, stala se pannou vestálkou honoris causa, opravovala klekátka a obstarávala vlastně všechny ty vedlejší a podpůrné činnosti, které jsou tak důležité pro každou víru, takže po jejím odchodu nastal totální chaos.

Paní Bochánková si zapnula kabát.

„Nebude to nic platné,“ upozorňovala ji Ludmilla.

„Zkusím mágy. Někdo by jim to měl říct,“ oznámila jí paní Bochánková. Skoro se třásla pocitem vlastní důležitosti a podobala se při tom vzteklému fotbalovému míči.

„Dobře, ale řekla jsi, že ti nikdy nikoho neposlouchají,“ připomněla jí Ludmilla.

„Musím to zkusit. A vůbec, co děláš venku ze svýho pokoje?“

„Ale mami. Víš, jak ten pokoj nenávidím. Není vůbec nutné —“

„Nikdy nemůžeš bejt dost opatrná. Co dyby ti to vlezlo na mozek a začalas lidům vokolo honit kuřata? Co by tomu řekli sousedi, no?“

„Nikdy jsem necítila ani to nejmenší nutkání honit něčí kuřata,“ odpověděla jí Ludmilla unaveně.

„Nebo začneš běhat za vozama a štěkat.“

„To dělají psi, mami.“

„Helejď, jen di pěkně do svýho pokoje, zamkni se a pusť se do nějakýho šití. Buď hodná holka.“

„Vždyť víš, že nedokážu udržet jehlu, mami.“

„Zkus to kvulivá svý matce.“

„Ano, mami.“

„A nechoď mi k voknu. Nechci, aby se mi plašili lidi v okolí.“

„Jistě, mami. A prosím tě, buď tak hodná a zapni si jasnozřivost, než vyjdeš na ulici. Víš, že tvoje oči už nejsou to, co bývaly.“

Paní Bochánková se dívala, jak jde dcera nahoru po schodech. Pak za sebou zamkla vstupní dveře a vydala se k Neviditelné univerzitě, kde, jak slyšela, se odehrávala nesmyslná bláznovství všeho druhu.

Každý, kdo by pozoroval postup paní Bochánkové ulicemi, by si brzo všiml dvou zvláštních maličkostí. Navzdory tomu, že kráčela zmateně a občas se neočekávaně zastavovala, nikdo do ní nevrazil. Lidé se jí ovšem nevyhýbali, ona prostě nikdy nebyla tam, kde byli oni. V jednom okamžiku zaváhala a sestoupila z chodníku do silnice a zůstala stát. O vteřinu později se z vozu, který závozníci vykládali před nedalekou tavernou, skutálel velký sud a narazil do domovní zdi přesně v místě, kde by byla stála. Vrátila se zpět na chodník, a zatímco překračovala trosky, něco si popuzeně brumlala sama pro sebe.

Paní Bochánková ostatně trávila brumláním sama pro sebe dost času. Ústa se jí neustále pohybovala, jako by si pokoušela odstranit štětinu ze zubního kartáčku, která jí uvázla kdesi mezi stoličkami.

Když dorazila k mohutné černé bráně Neviditelné univerzity, znovu zaváhala, jako by naslouchala nějakému vnitřnímu hlasu.

Pak vstoupila dovnitř, zastavila se a čekala.

Vilém Klika ležel v temném a tichém seníku a také čekal. Zezdola k němu tu a tam dolehly typicky koňské zvuky, které působil jeho kůň Truhlík — tiché zafunění, zaskřípění zubů, občasný úder kopyta.

Vilém Klika. Takže teď má i jméno. Samozřejmě, on měl vždycky jméno, ale to spíš patřilo tomu, co ztělesňoval, ne osobě, která je nosila. Vilém Klika. Mělo takový poctivý, šťastný zvuk. Vilík Klika. Vážený pan Vilém Klika. Vili… ne Vili ne.

Vilík Klika se zavrtal ještě hlouběji do sena. Sáhl do záhybů pláště a vytáhl zlaté přesýpací hodiny. V horní baňce bylo viditelně míň písku než v baňce dolní. Zasunul je nazpět.

A teď co se týče toho „spánku“. Věděl, co to je. Lidé tím trávili denně spoustu času. Lehli si a přišel spánek. Pravděpodobně to sloužilo nějakému účelu. Čekal na spánek se zájmem. Bude ho musit podrobit pořádnému zkoumání.