Terry Pratchett - Sekáč

„Bodejť,“ souhlasilo několik dědků sedících u krbu.

BODEJŤ.

„Ještě jste tady u nás v okolí nebyl, že?“

Náhlé ticho ostatních mužů v lokále pohlcovalo všechny zvuky jako černá díra.

MYSLÍM, ŽE ANO.

„Vážně? A kdyže to?“

JEN JSEM PROCHÁZEL.

„Říká se, že je slečna Zahořalá trochu máknutá,“ nadhodil jeden z mužů, sedících na dlouhé lavici u kouřem ztmavlé stěny.

„Ale prej taky vostrá jak břitva,“ podotkl další piják, nahrbený u stolu.

„Jo, to jo, vostrá, to vona je. Ale přitom máklá.“

„A taky se říká, že má někde v domě ukrytou truhlu plnou peněz.“

„No, já vím jenom to, že je na prachy moc vopatrná, to vím já.“

„To je ono! Bohatý lidi by si dali vždycky kvůli šesťáku vrtat koleno.“

„Jasně. Vostrá a bohatá. Ale máklá.“

„Nemůžeš bejt bohatej a máklej. Když si bohatej, můžeš bejt akorát výstřední.“

Znovu zavládlo tíživé ticho. Vilém Klika v duchu zoufale přemýšlel, co by řekl. Nikdy nebyl zvlášť dobrý v nezávazné společenské konverzaci, protože koneckonců neměl mnoho příležitostí ji použít. Co lidé říkávají v takových chvílích? Aha. Ano.

ZVU VÁS VŠECHNY NA PANÁKA.

Později večer ho naučili hru, která se hrála na stole s otvory a síťkami a ke hře se používaly vysoustružené koule, které musely narážet jedna do druhé a pak padat do těch otvorů. Říkalo se jí Celá. Hrál ji dobře. Přesněji řečeno, hrál ji naprosto dokonale. Na začátku nevěděl, jak to udělat, aby minul. Jenže když slyšel, jak se jeho spoluhráči několikrát užasle nadechli, opravil se a začal chybovat se stejnou dokonalostí. Když ho pak učili Býčí oko, už se vyznal, čím víc udělal chyb, tím ho měli raději. Nakonec ty malé opeřené šipky ovládl dokonale a snadno dokázal, že ani jedna z nich nedopadla blíž než třicet centimetrů k terči, na který mu všichni ukazovali. Když pak jednu z nich hodil tak, aby se odrazila od velkého hřebu ve stěně k plechovému stínítku lampy nad pultem a od toho na stůl, kde skončila v něčím pivu, rozesmál se jeden stařík tak, že ho museli vyvést vydýchat na čerstvý vzduch. Začali mu říkat Vilém Dobrák. Ještě nikdy za dobu jeho existence mu tak nikdo neříkal.

Jaký zvláštní večer.

Přesto ale zažil jednu velmi ošklivou chvilku. Uslyšel tenký hlásek, který řekl: „Ten pán je kostřivec.“ Když se otočil, uviděl, že ho přes výčepní pult pozoruje malé dítě v noční košilce. Dívalo se na něj beze strachu, ale s jakousi neodolatelnou a posvátnou hrůzou.

Majitel hospody, kterému, jak Vilík Klika zjistil, říkali ostatní Povejšil, se nervózně zasmál a začal se omlouvat.

„To ona si jen tak vymýšlí,“ usmíval se rozpačitě. „Jsou to jen takové dětské povídačky, znáte to, ne? Tak honem zpátky do postele, Sal. A panu Klikovi se hezky omluv.“

„Je to kostřivec se šatama,“ trvalo děcko na svém. „Jak to, že z něj to pití nevyteče?“

Málem propadl panice. Znamená to, že ztrácí své smrťovské vlastnosti? Lidé ho obvykle neviděli — jejich smysly ho vnímaly jako prázdnou bílou skvrnu, kterou si každý z nich vyplňoval po svém. Většinou si lidé vyvolávali představu něčeho, co by jim večer v temné uličce a ve střízlivém stavu nezpůsobilo infarkt. Na druhé straně to, že ho dospělí lidé neviděli jasně, nebylo dostatečnou ochranou před takto neústupně opakovaným tvrzením a Smrť cítil, jak kolem narůstá atmosféra nejistoty. Pak se ale právě včas objevila matka dítěte a odnesla ho pryč. Ozvalo se ještě několik tlumených poznámek o „— kostřivci, kterej má všecky kosti vidět —“ a hlásek zanikl v ohybu schodů.

A celou tu dobu starodávné hodiny nad krbem tikaly a tikaly a odsekávaly mu vteřiny života. A ještě před nedávném se mu zdálo, že je jich tolik,…

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře stodoly, dole pod seníkem. Pak slyšel, jak se pomalu otvírají.

„Doufám, že se budete chovat slušně, Vilíku Kliko?“ ozval se v temnotě hlas slečny Zahořalé.

Vilík Klika rozebral větu ve smyslu emocí ukrytých pod obyčejným významem slov.

ANO? odvážil se.

„Přinesla jsem vám krapet horkého mléka.“

ANO?

„Tak slezte rychle dolů. Nebo vám vystydne.“

Vilém Klika opatrně slezl po žebříku. Slečna Zahořalá držela v jedné ruce lucernu a přes ramena měla přehozený vlněný šátek.

„Dala jsem vám do něj špetku skořice. Můj Rufus měl rád skořici.“ Povzdechla si.

Vilém Klika vnímal podtóny, které měnily významy jednotlivých výrazů, stejně jako astronaut vnímá změny počasí na povrchu země — vidí je jasně, může je sledovat, studovat, posuzovat, ale postrádá jakoukoliv opravdovou zkušenost.

DĚKUJI VÁM.

Slečna Zahořalá se rozhlédla.

„Vidím, že jste se tady zařídil opravdu jako doma,“ poznamenala vesele.

ANO.

Přitáhla si šátek kolem ramen.

„No, tak já se vrátím do domu,“ řekla nakonec. „Hrnek mi můžete donést ráno.“

Tiše odspěchala do tmy.

Vilém si odnesl nápoj nahoru na seník. Postavil ho na nedaleký trám, seděl a pozoroval hrnek ještě dlouho potom, co mléko vystydlo a svíčka dohořela.

Po nějaké chvíli si uvědomil, že někde nablízku se ozývá hlasitý sykot. Vytáhl zlaté přesýpací hodiny a odnesl je na druhou stranu seníku, kde je zahrabal hluboko pod seno.

Ani trochu to nepomohlo.

Rumpál Žička šel a mhouřil oči na domovní čísla — kvůli téhle ulici musela být poražena alespoň stovka Vypočítavých borovic — a teprve dodatečně si uvědomil, že to dělá zbytečně. Byl krátkozraký už jen ze zvyku. Rychle si zrak vylepšil.

Než našel č. 668, nějakou chvíli mu to trvalo, protože to bylo ve skutečnosti v prvním patře nad krejčovstvím. Vstup tam byl z úzké vedlejší uličky. Na dřevěné hlavní dveře, z nichž se loupala barva, někdo připíchl papír, na kterém bylo veselými písmeny napsáno:

Vstupte! Jen vstupte! Klub nového začátku.

Stát se mrtvým znamená jen začít znovu!!!

Dveře se otvíraly na schodiště, které páchlo starou barvou a mrtvými mouchami. Schody vrzaly víc než Rumpálova kolena.

Stěny byly popsány rozličnými nápisy. Jejich sloh byl poněkud exotický, ale všeobecný tón byl velmi povědomý: Duchové celého světa — spojte se! Nemůžete ztratit nic než své chřestící okovy! Chybí vám jistota? Vstupte do Partnerství Reformovaných Duchů! Pryč s vitalismem! Žádáme obnovení trestu smrti!

Na konci schodiště bylo odpočívadlo a u něho jediné dveře. Kdysi dávno před ně někdo zavěsil ke stropu velkou mosaznou lampu, ale jak se zdálo, posledních pár set let ji zapomněl zapálit. Věkovitý pavouk, který se pravděpodobně živil zbytky oleje, ho ostražitě pozoroval ze svého hnízda.

Rumpál znovu vrhl pohled na kartičku, ze zvyku se zhluboka nadechl a zaklepal.

Arcikancléř se vrátil na univerzitu rozzuřený k nepříčetnosti a ostatní členové mise nešťastně poklusávali za ním.

„Koho by měl ještě zavolat!“ pitvořil se arcikancléř. „Koho by chtěl volat? My jsme tady mágové —!“

„To je sice pravda, ale my taky nevíme, co se to vlastně děje, že?“ nadhodil děkan.

„Tak to zjistíme!“ zavrčel Výsměšek. „Nevím, koho chce volat on, ale vím naprosto přesně, koho zavolám já !“

Najednou se zastavil. Zbytek mágů do něj postupně narazil.