Terry Pratchett - Sekáč

Bylo mu řečeno: Přinášíme dobré zprávy.

„Dobré zprávy? Dobré zprávy?“ Výsměšek se pod tím neviditelným pohledem zpotil.

„No výborně. To je skvělá zpráva.“

Kápě mu oznámila: Smrť odešel do penze.

„Prosím!?“

Kápě mu opakovala: Smrť odešel do penze.

„Vážně? To je… opravdu… novinka…“ kroutil Výsměšek nejistě hlavou. „Hm. Jak? Tedy chtěl jsem se zeptat…, jak to?“

Kápě se mírně sklonila: Omlouváme se za těch několik výchylek z běžného procesu.

„Výchylek?“ podivil se arcikancléř, který teď byl naprosto zmatený. „No, víte, já si nejsem jistý, že tady došlo… Tedy, chtěl jsem vlastně říci, že ten chlapík vždycky tak trochu tloukl kolem sebe, ale většinu času jsme o něm ani…“

Bylo mu řečeno: Muselo to být hrozné.

„No, já… tedy… Předpokládám, že… my, totiž… Nejsem si jistý… a proč vlastně?“

Kápě mu oznámila: Teď už z vás bylo to břímě sňato. Radujte se! To je všechno. Teď ještě nastane krátké přechodné období, než se představí nějaký vhodný kandidát, a pak začne celá služba fungovat jako dřív. Mezitím se omlouváme za všechny nevyhnutelné obtíže, které vzniknou díky přebytkům životní síly.

Postava se zavlnila a začala se rozplývat.

Arcikancléř divoce zamával rukama.

„Počkejte!“ vykřikl. „Takhle přece nemůžete odejít! Já vám poroučím, abyste se vrátil! Jaká služba? Co to všechno znamená? Kdo jste?“

Kápě se k němu znovu obrátila a řekla: My nejsme nic.

„To mně nepomůže! Jak se jmenujete?“

My jsme zapomnění.

Postava zmizela.

Mágové oněměli. Námraza z osmiúhelníku se začala pomalu odpařovat.

„No nazdar,“ řekl kvestor.

„Krátké přechodové období? Tak to je to, co teď máme?“ řekl děkan.

Podlaha se zatřásla.

„No nazdar,“ opakoval kvestor.

„Jenže to nevysvětluje, proč kdeco žije svým vlastním životem,“ protestoval starší pAsák.

„Počkejte… počkejte,“ zamyslel se Výsměšek. „Jestliže lidé neustále umírají, opouštějí svá těla a tak dál, ale Smrť si je přitom nebere —“

„To znamená, že se stavějí do fronty tady, v našem světě, a jistě vzniká pěkná mačkanice,“ uvažoval děkan. „A nemají, kam by se vrtli.“

„A nejenom lidé,“ přidal se starší pAsák. „Ale prostě všichni tvorové, kteří umírají.“

„A přeplňují svět životní silou,“ řekl Výsměšek. Mágové mluvili poněkud nepřítomně, protože jejich myšlenky pádily daleko před slovy ke vzdálené hrůze logického závěru.

„Ta se tady hromadí a nemá co na práci,“ doplnil lektor Zaniklých run.

„Duchové.“

„Poltrgaisti.“

„Boží rány.“

„No, ale okamžik,“ ozval se najednou kvestor, který konečně přesně pochopil, co a jak. „Proč bychom si s tím měli lámat hlavu? Od mrtvých se nemáme čeho bát, ne? Vždyť jsou to jenom lidé, kteří jsou mrtví. Jsou to obyčejní lidé. Jako já nebo vy.“ Nad tím se mágové zamysleli. Podívali se jeden na druhého. Pak najednou začali jeden přes druhého křičet.

Tu část o nejvhodnějších kandidátech si později nikdo nepamatoval.

Pevná víra v něco je jednou z nejmocnějších organických sil v mnohovesmíru. Přirozeně, že horou nepohne. Ale dovede vytvořit někoho, kdo to dokáže.

Lidé většinou myšlenky víry chápou špatně. Myslí si, že funguje pozpátku. Myslí si, že průběh je — nejprve objekt, pak víra. Ale ono je to obráceně.

Víra se pohybuje a rozprostírá v materii reality jako kusy jílu, které se otáčejí a mění tvar na hrnčířském kruhu. Tak byli například stvořeni bohové. Bohové museli být stvořeni svými věřícími, protože stačí krátká exkurze do života některého z nich, abychom zjistili, že jejich původ v žádném případě nemůže být božský. Mají sklony provádět tytéž věci jako lidé, stačí, když k tomu dostanou nějakou vhodnou příležitost, zvláště když dojde na nymfy, zlaté deště nebo zdrcení vašich nepřátel.

Víra vytváří i další věci.

Stvořila například Smrtě. Ne obyčejnou smrt jako terminus technicus pro stav těla, které opustil život, ale Smrtě jako osobnost. Vyvinul se, jak už to v podobných případech bývá, současně se životem. V témže okamžiku, kdy si první živoucí věc uvědomila možnost, že se z ní najednou stane věc neživá, vznikl Smrť. Byl Smrtěm dávno předtím, než o něm začali uvažovat lidé, kteří jenom té osobnosti, staré celé miliony let, dodali tvar, podobu a všechny ty kosy a roucha.

A teď byl pryč. Jenže víra se nedá zastavit. Víra je poháněna především vírou. A protože ohnisko víry zmizelo, začala se objevovat ohniska nová. Zatím malá a slabá. Samostatné smrti každého živého druhu, už ne jednotné, ale odlišné.

V temném proudu plul Smrť jepic, porostlý černými šupinami. V lesích se pohybovalo neviditelné stvoření, jehož podstatou byl jen zvuk, a každý, kdo zaslechl to děsivé sek-sek-sek, okamžitě věděl, že potkal Smrtě stromů.

Centimetr nad pískem pouště se pohyboval temný a prázdný krunýř… Smrť želv.

Smrť lidí ještě nebyl dokončen. Lidé totiž občas věří na velmi složité věci.

Je to jako rozdíl mezi průmyslovým výrobkem a něčím, co pro vás vyrobí na zakázku.

V uličce konečně přestaly znít kovové zvuky.

Pak se tam rozhostilo ticho. Bylo to ovšem napjaté ticho něčeho, co nevydává žádný zvuk.

Nakonec se ozvalo slabé drnčení, které rychle zaniklo v dálce.

„Nestůjte v těch dveřích, příteli. Blokujete nám předsíň. Jen pojďte dál.“

Rumpál Žička zamrkal do šera.

Když si jeho oči zvykly, uviděl, že stojí proti polokruhu židlí, umístěných v jinak holé a zaprášené místnosti. Všechny byly obsazené.

V jejich středu — přesněji řečeno v ohnisku polokruhu — byl malý stolek, u kterého také někdo seděl. Všichni přítomní vstali, vykročili k Žičkovi a s širokými úsměvy k němu napřahovali ruce.

„Mlčte, mlčte, já budu hádat,“ říkali. „Vy jste zombie, že?“

„Ehm.“

Rumpál Žička ještě nikdy v životě neviděl nikoho s tak bledou kůží, alespoň tedy s tou, která jim ještě zbývala. Ani nikoho v oblečení, které vypadalo, jako by je vyprali s tuctem otevřených břitev, a páchlo jako šaty, v kterých nejen někdo zemřel, ale pak v nich i zůstal. Nebo se ucházel o první místo v soutěži O plíseň roku.

„Nevím,“ odpověděl po pravdě. „Asi ano. Jenže oni mě pohřbili, abyste rozuměli, a pak tam byla ta kartička —“ Napřáhl kartičku před sebe jako štít.

„Samozřejmě že tam byla, to je jasné,“ promluvila postava u stolečku.

Ten si se mnou bude chtít potřást rukou, pomyslel si Rumpál. Jestli to udělám, zůstane mi víc prstů než předtím. Oh, bože. Skončím nakonec taky tak?

„A tak jsem mrtvý,“ uzavřel nešikovně své vysvětlování.

„A už máte plné zuby toho, nechat s sebou manipulovat, že?“ řekl ten, kterého barva kůže předurčovala k tomu stát se příslušníkem strany pro ochranu životního prostředí. Rumpál si s ním potřásl velmi opatrně rukou.

„No, plné zuby bych zrovna —“

„Půlbotka. Reginald Půlbotka, ale říkejte mi Reg.“

„Žička. Rumpál Žička,“ představil se Žička. „Ehm —“

„Já dobře vím, jak se cítíte. Stačí někomu říct, že jste mrtvý, a hned se na vás dívají, jako kdyby viděli strašidlo,“ nedal se zastavit pan Půlbotka.