Terry Pratchett - Sekáč

Světem se pomalu plížila noc, nemilosrdně pronásledovaná novým dnem.

V kurníku na druhé straně dvora se něco pohnulo. „Kykrakr… ehm.“

Mezi prkny vrat dovnitř pronikalo slabé šedé světlo.

A před několika okamžiky se tudy dralo rudé světlo zapadajícího slunce!

Uběhlo šest hodin!

Vilém vytáhl své hodiny. Zatímco čekal, jaké to bude ve spánku, něco mu ukradlo část… částečku… jeho života ! Dokonale o ni přišel, protože si z ní nic nepamatoval.

„Kry…kryk… ehm.“

Slezl z patra a vyšel do slabé ranní mlhy.

Když nahlédl do kurníku, opětovalo jeho pohled několik mladších kuřat. Prastarý a velmi rozpačitý kohout k němu otočil hlavu a pokrčil rameny.

Od domu se ozvaly silné řinčivé zvuky. Vedle dveří visela stará kovová obruč a do té sběračkou divoce bušila slečna Zahořalá.

Připlížil se k ní, aby zjistil, o co jde.

PROČ DĚLÁTE TEN STRAŠNÝ HLUK, SLEČNO ZAHOŘALÁ?

S pozvednutou rukou, ve které svírala sběračku, se rychle obrátila. „Proboha, vy musíte našlapovat jako kočka!“

MUSÍM?

„Víte, vůbec jsem vás neslyšela,“ stála nehybně na místě a prohlížela si ho. „Řeknu vám, že na vás je něco podivného, Vilíku Kliko, ale já pořád nemůžu přijít na to, co,“ zavrtěla hlavou.

Dva metry deset vysoký kostlivec ji trpělivě pozoroval. Cítil, že k tomu nemá co dodat.

„Co byste chtěl ke snídani?“ zeptala se stará paní. „Ne že by vám to nějak pomohlo, protože mám jenom ovesnou kaši.“

Později si pomyslela, že musel sníst všechno, co mu dala, protože miska je prázdná. „Proč si to ale nepamatuju?“

Pak tady byl ten problém s kosou. Podíval se na ni, jako by něco takového v životě neviděl. Ukázala mu klínek a kosiště s držadly.

Pozorně ji vyslechl a prohlížel si nástroj.

JAK JI BROUSÍTE, SLEČNO ZAHOŘALÁ?

„Proboha, vždyť je ostrá jako břitva!“

JAK SE DÁ NABROUSIT VÍC?

„To nejde. Jednou ostré je prostě ostré. Když je to ostré, víc to naostřit nejde.“

Máchl jednou kosou a vydal ze sebe zklamané zasyknutí.

Dál tady byla tráva.

Louka byla za farmou, vysoko nad kukuřičným polem. Chvíli ho pozorovala.

Měl ten nejpodivnější styl, jaký kdy v životě viděla. Nikdy by nevěřila, že je to technicky možné. Nakonec řekla: „Zdá se, že je všechno v pořádku. Máte ten správný švih a tak.“

DĚKUJI VÁM, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Ale proč po jednom stéble?“ Vilém Klika chvíli pozoroval pravidelnou řádku stébel.

DÁ SE TO DĚLAT JEŠTĚ NĚJAK JINAK?

„Můžete podseknout celé desítky stonků při jednom máchnutí, víte?“

NE. NE JEN HEZKY PO JEDNOM, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Určitě?“

TO MI KLIDNĚ VĚŘTE.

Slečna Zahořalá ho nechala na louce a vydala se zpět k domu. Uvnitř se postavila ke kuchyňskému oknu a chvíli pozorovala vzdálenou tmavou postavu, která postupovala po úbočí kopce.

Zajímalo by mě, co asi dělal předtím? Musí mít nějakou minulost. Skoro bych řekla, že je to jeden z těch Tajemných mužů. Pravděpodobně spáchal loupež a teď se ukrývá.

Už posekl celý řádek. Jeden stonek po druhém, ale jde mu to, bůhví proč, rychleji než někomu, kdo by sekal celými záběry…

Jediná věc, kterou slečna Zahořalá čítávala, byl Hospodářův almanach a katalog osiva a semen, který venku na záchodku vydržel celý rok, ovšem za předpokladu, že nikdo neměl žaludeční či střevní potíže. Kromě seriózních a všeobecných údajů o fázích měsíce a přípravě osiva si almanach liboval v popisu různých masových vražd, násilných přepadení a přírodních katastrof, které postihly lidstvo, což ovšem prováděl se strohou lhostejností.

„15. června roku Nejisté kolčavy: Toho dne před sto padesáti lety byl zabit v Quirmu člověk nepřirozeným deštěm guláše,“ nebo „čtrnáct lidí již vypustilo duši rukou krajánka, nenapravitelného vrhače slanečků.“

Důležité na všech těch věcech bylo, že se odehrály velice daleko, a to pravděpodobně díky jakémusi božímu zásahu. Jediné, co se občas stalo v okolí, byla nějaká ta krádež kuřete a sem tam tudy prošel potulný troll. Samozřejmě že v kopcích a horských roklích žili bandité a lupiči, ale ti se starousedlíky vycházeli velmi dobře a byli svým způsobem pro celé okolí ekonomickým přínosem. Ale přesto věděla, že by se cítila mnohem bezpečnější, kdyby nebyla v domě tak sama.

Tmavá postava na úbočí dokončovala druhý řádek. Požatá tráva za ní začínala v žáru slunce schnout.

UŽ JSEM HOTOV, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Tak běžte a nakrmte prasnici. Říkám jí Nancy.“

NANCY, opakoval Vilém a převracel to slovo v ústech, jako by se ho snažil ochutnat ze všech stran.

„Pojmenovala jsem ji po své matce.“

PŮJDU A NAKRMÍM PRASNICI JMÉNEM NANCY, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Slečně Zahořalé se zdálo, že uběhlo sotva několik vteřin.

UŽ JSEM HOTOV, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Střelila po něm pohledem. Pak si pomalu a významně osušila ruce do zástěry, vyšla na dvůr a zamířila k prasečímu chlívku.

Nancy se s blaženým výrazem válela v plném korytě pomyjí.

Slečna Zahořalá horečnatě přemýšlela, co by měla říci. Nakonec prohlásila: „Výborně. Vy… vy… vy tedy opravdu umíte vzít za práci.“

SLEČNO ZAHOŘALÁ, PROČ TEN KOHOUT TAK ŠPATNĚ KOKRHÁ?

„No, ano, to je celý Cyril. Má hrozně špatnou paměť. Je to zvláštní, viďte? Moc bych si přála, aby kokrhal pořádně.“

Vilík Klika si našel v dávno nepoužívané kovárně farmy špalík křídy, ze zbytků v koutě vytáhl kus prkna a chvíli velmi soustředěně psal. Pak připevnil prkno před kurník a zahnal k němu Cyrila.

TAK A TEĎ TO POŘÁDNĚ PŘEČTI, řekl.

Cyril chvíli krátkozrace zíral na nápis „kykyry-kíííí“, vyvedený v pochmurném švabachu. Někde hluboko v jeho malém a bláznivém drůbežím mozku se však začalo náhle formovat jakési děsivé přesvědčení, že by se měl učit rychle, velmi rychle.

Vilík Klika seděl v seně a přemítal, jestli tak věci půjdou denně. Dnešní den byl například dost nabitý. Sekal seno, krmil zvířata a spravil okno. Našel ve stodole na háku staré pracovní kalhoty s laclem. Zdálo se, že se pro Vilíka Kliku hodí lépe než roucho s kápí utkané z čiročiré tmy, a tak si je vzal na sebe. A slečna Zahořalá mu dala slamák se širokým okrajem.

K večeru se rozhodl absolvovat kilometrovou cestu do městečka. O tom místě se nedalo říci ani to, že tam chcípl pes. Kdyby ještě někomu zbýval pes, tak už ho dávno snědl. Zdálo se, že obyvatelé se udržují při životě jen díky tomu, že si navzájem kradou pomyje.

Bylo tam náměstí, i když prapodivné. Tvořila ho vlastně jen trochu větší křižovatka, v jejímž středu stála věžička s hodinami. A byla tam hospoda. Vešel dovnitř.

Po krátké počáteční odmlce, kdy museli všichni nevědomky přeostřit a vytvořit si jeho představu, se k němu začali chovat s opatrnou pohostinností. Novinky se šířily rychle a čím vyprahlejší byla hrdla, tím rychlejší byla šeptanda.

„Vy musíte být ten nový pomocník slečny Zahořalé,“ kývl mu na pozdrav hospodský. „Pan Klika, pokud se nepletu.“

ŘÍKEJTE MI VILÍK.

„Dobrá. Kdysi to bývala překrásná malá farma. Nikdy jsme nevěřili, že tady to děvče samo zůstane. Taky už má nějakej ten křížek.“