John Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„No prosím,“ přikývl Thorin. „Před dávnými časy, za mého děda Throra, byla naše rodina vyhnána z dalekého severu a usadila se s celým svým jměním a s nářadím tady v té Hoře na mapě. Kdysi předtím ji objevil můj vzdálený předek Thrain Starý, ale tentokrát tam začali kutat a prorážet tunely a rozšířili podzemní síně a dílny — a k tomu myslím našli i spoustu zlata a hromadu drahokamů. V každém případě nesmírně zbohatli a proslavili se, můj děd se znovu stal králem pod Horou a byl ve velké vážnosti smrtelných lidí, kteří žili na jihu a postupně osidlovali kraj podél Bystré řeky až do údolí ve stínu Hory. Založili tam tenkrát veselé město Dol. Králové si posílali pro naše kováře a i toho nejméně šikovného bohatě odměňovali. Otcové nás prosili, abychom přijali jejich syny do učení, a štědře nám za to platili, zvlášť v potravinách, s jejichž pěstováním či hledáním jsme se my sami nikdy neobtěžovali. Vůbec to pro nás byly časy hojnosti, i ti nejchudší z nás měli dost peněz na útratu i na půjčování a dost volného času na výrobu krásných věcí jenom pro potěšení, a to ani nemluvím o báječných kouzelných hračkách, jaké se už dnes ve světě nenajdou. Tak se dědovy síně naplnily zbrojí a klenoty a řezbami a poháry, a hračkářský trh v Dolu se stal divem celého severu.

To nepochybně přilákalo draka. Draci, abyste rozuměl, kradou zlato a šperky lidem, elfům i trpaslíkům, kde na ně jenom přijdou, a hlídají pak naloupenou kořist, dokud jsou naživu (což znamená prakticky věčně, pokud je někdo nezabije), ale sami z ní nic nemají, ani z toho posledního mosazného prstýnku. Vlastně ani nerozeznají dobrou práci od špatné, třebaže obvykle dobře znají její běžnou tržní hodnotu, a sami nic vyrobit nedokážou, dokonce ani spravit si uvolněnou šupinku ve svém pancíři. Na severu v té době žila spousta draků a zlato tam patrně bylo čím dál vzácnější, když trpaslíci utíkali na jih nebo byli pobiti, a všeobecné zpustošení a zkáza způsobená draky byla čím dál zoufalejší. Jistý obzvlášť hrabivý, silný a zlý drak se jmenoval Šmak. Jednoho dne se vznesl do povětří a přiletěl na jih. Napřed jsme slyšeli hukot, jako když se od severu žene uragán, a sosny na Hoře praštěly a praskaly v té vichřici. Někteří trpaslíci, kteří byli náhodou venku (já byl naštěstí jeden z nich — býval jsem tenkrát zamlada samé dobrodružství, pořád jsem se toulal po kraji, a to mi ten den zachránilo život), — zkrátka viděli jsme zdaleka, jak se drak usadil na naší Hoře a chrlí plameny. Pak se pustil dolů po úbočí, a když se doplazil k lesům, zachvátil je požár. V té době v Dolu vyzváněly všechny zvony a válečníci sahali po zbraních. Trpaslíci pospíchali ven svou velkou bránou, ale tam na ně už drak čekal. Nikdo tamtudy neunikl. Řeka se vypařovala, Dol zahalila mlha a drak je v té mlze pochytal a většinu válečníků zahubil — obvyklá nešťastná historie, v těch dobách až příliš častá. Potom se drak vrátil, vlezl Přední bránou dovnitř a vrhl se do všech síní, průchodů a tunelů, štol, sklepení, paláců a chodeb. Po tomhle útoku nezůstal uvnitř žádný z trpaslíků naživu a drak se zmocnil všeho jejich bohatství. Pravděpodobně, jak už to mají draci ve zvyku, nahrnul všechno na jednu velikou hromadu hluboko v jeskyni a spí na ní jako v posteli. Později vždycky vylézal v noci velkou bránou, pouštěl se do Dolu a odnášel odtamtud lidi, zvlášť panny, aby je sežral, dokud město nebylo v troskách a všichni lidé nebyli mrtví nebo neutekli. Co se tam děje teď, to určitě nevím, ale nezdá se mi, že dneska někdo žije u Hory blíž než na vzdálenějším břehu Dlouhého jezera.

Těch pár, co nás zůstalo venku v bezpečí, sedělo v úkrytu, naříkali jsme a proklínali jsme Šmaka, a pak se k nám nečekaně připojil můj otec a můj děd s ožehlými plnovousy. Tvářili se náramně ponuře, ale skoro nemluvili. Když jsem se jich zeptal, jak se dostali ven, řekli mi, abych držel jazyk za zuby, že se to jednou v patřičný čas dovím. Pak jsme odtamtud odešli a museli jsme si vydělávat na živobytí v různých krajích, jak nejlíp jsme mohli, často jsme museli klesnout až k obyčejnému černému kovářství nebo dokonce ke kopání uhlí. Ale nikdy jsme nezapomněli na svůj ukradený poklad. A dokonce i dnes, kdy připouštím, že jsme si zase dost nahospodařili a nejsme na tom tak špatně—“ Thorin pohladil zlatý řetízek, který měl kolem krku — „pořád ho chceme dostat zpátky a uplatnit proti Šmakovi svoje kletby — jestli na to budeme stačit.

Často jsem si lámal hlavu, jak se mému otci a dědovi podařilo uniknout. Teď chápu, že museli znát nějaký tajný boční vchod, o kterém věděli jen oni sami. Ale zřejmě pořídili tuhle mapu, a já bych teď rád věděl, jak se jí zmocnil Gandalf, a proč se nedostala do rukou mně, oprávněnému dědici.“

„Nijak jsem se jí ,nezmocnil‘,“ odpověděl čaroděj, „ale dostal jsem ji. Jak víte, vašeho děda Throra zabil v morijských dolech skřet Azog—“

„Kletbu na jeho jméno, to vím,“ přisvědčil Thorin.

„A váš otec Thrain se někam ztratil jednadvacátého dubna, minulý čtvrtek to bylo právě sto let, a vy jste ho od té doby nikdy neviděl—“

„Pravda, pravda,“ přitakal Thorin.

„Tak tedy váš otec mi tuhle mapu svěřil, abych ji odevzdal vám, a jestli jsem si pro to zvolil svůj vlastní čas a způsob, sotva mi to můžete mít za zlé, když uvážíte, s jakými potížemi jsem vás vůbec našel. Váš otec si už nepamatoval ani své vlastní jméno, když mi tuhle listinu dával, a nikdy mi neřekl, jak se jmenujete vy; takže si celkem myslím, že bych spíš zasloužil pochvalu a poděkování. Tady ji máte!“ podal mapu Thorinovi.

„Tomu nerozumím,“ zavrtěl hlavou Thorin a Bilbo už měl na jazyku totéž. Takovéhle vysvětlení nic nevysvětlovalo.

„Váš děd,“ pokračoval čaroděj pomalu a ponuře, „dal mapu do úschovy svému synovi, než se vydal do morijských dolů. Váš otec se po smrti vašeho děda vypravil s mapou zkusit své štěstí, zažil spoustu krajně nepříjemných dobrodružství, ale do blízkosti Hory se nikdy nedostal. Nevím, jak se tam octl, ale našel jsem ho jako vězně v kobkách Černého mága.“

„Co jste tam prosím vás dělal?“ zeptal se Thorin se zachvěním a všichni trpaslíci se otřásli hrůzou.

„Na to se mě ani neptejte. Po něčem jsem pátral, jako obvykle, a bylo to zatraceně nebezpečné pátrání. Dokonce i já, Gandalf, jsem jen taktak unikl. Snažil jsem se vašeho otce zachránit, ale už bylo pozdě. Blouznil úplně beze smyslů a skoro na všechno zapomněl, až na tu mapu a na ten klíč.“

„Už dávno jsme si to vyřídili se skřety v Morii,“ poznamenal Thorin. „Teď si musíme vzít na mušku Černého mága.“

„Nemluvte nesmysly! To je nepřítel, který se naprosto vymyká síle všech trpaslíků dohromady, i kdyby se dali znovu sehnat ze všech čtyř úhlů světa. Váš otec si nepřál nic jiného, než aby jeho syn uviděl tuhle mapu a využil toho klíče. Drak a Hora jsou pro vás úkoly ažaž!“

„Slyšte, slyšte!“ ozval se Bilbo a náhodou to řekl nahlas.

„Co máme slyšet?“ obrátili se všichni náhle k němu a jeho to tak zmátlo, že odpověděl: „Poslyšte, co vám chci povědět!“

„A copak to je?“ ptali se jeden přes druhého.

„Inu, řekl bych, že byste se měli vypravit na východ a pořádně se tam rozhlédnout. Koneckonců tam vede ten boční vchod a i draci nejspíš musí někdy spát. Když zůstanete sedět na prahu dost dlouho; jistě vás tam něco napadne. A potom, abyste věděli, zdá se mi, že na jednu noc jsme mluvili už dost dlouho, jestli mi dobře rozumíte. Co byste říkali posteli, abyste ráno brzy vyrazili, a vůbec? Dám vám dobrou snídani, než se vydáte na cestu.“