John Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

V tom okamžiku pan Pytlík otočil knoflíkem kliky a vešel dovnitř. Bralovské dědictví převážilo. Najednou pocítil, že by se zřekl spánku i snídaně, jen aby byl pokládán za zuřivého. A ten chlapíček, co poskakoval na prahu, ho málem opravdu rozzuřil. Jeho pytlíkovské dědictví se od té doby mnohokrát ozvalo a zalitovalo, co nyní podnikl, a mnohokrát si potom opakoval: „Bilbo, byl jsi blázen; sám ses do toho hrnul a namočil ses.“

„Pardon,“ ozval se teď, „zaslechl jsem, co tady říkáte. Netvrdím, že chápu, o čem mluvíte, ani vaši zmínku o lupičích, ale myslím, že mě podle všeho“ (to považoval za projev své důstojnosti) „pokládáte za budižkničemu. Ukážu vám, že nemám žádné znamení na dveřích — před týdnem byly čerstvě nalakované -, a jsem si naprosto jistý, že jste na špatné adrese. Začal jsem o vás pochybovat, hned jak jsem na prahu uviděl ty vaše komické obličeje. Ale beru to, jako by bylo všechno v pořádku. Řekněte mi, co mám udělat, a já to zkusím, i kdybych se odtud měl vypravit na nejdálnější východ a bojovat proti divokým drakodlakům na Poslední poušti. Můj prapraprastrýc byl Bučivoj Bral a—“

„Jistě, jistě, ale to už bylo dávno,“ namítl Gloin. „Já mluvil o vás. A ujišťuji vás, že na domovních dveřích znamení máte — obvyklé znamení v tomto řemesle, nebo aspoň bývalo obvyklé. Lupič hledá dobrou práci, hodně vzrušení a přiměřenou odměnu, tak se to znamení zpravidla čte. Jestli chcete, můžete místo lupič říct zkušený hledač pokladů. Někteří to tak říkají. Nám je to docela jedno. Gandalf nám pověděl, že v těchto místech bydlí někdo, kdo právě takovou práci hledá, a že nám tady sjednal setkání tuhle středu při svačině.“

„Samozřejmě že tady takové znamení je,“ prohlásil Gandalf. „Sám jsem je udělal. A z dobrého důvodu. Chtěli jste, abych vám našel čtrnáctého člena pro vaši výpravu, a já vybral pana Pytlíka. Jen ať někdo řekne, že jsem vybral toho nepravého či nepravou adresu, a můžete si zůstat ve třinácti se vší smůlou, co vám to přinese, nebo se vrátit ke kopání uhlí.“

Zaškaredil se na Gloina tak zlostně, že se trpaslík schoulil na židli, a když pak otevřel ústa Bilbo, aby se na něco zeptal, zamračil se čaroděj i na něho a vystrčil huňaté obočí, až Bilbo sklapl a zůstal zticha. „Tak je to v pořádku,“ souhlasil Gandalf. „A teď už dost hádek! Vybral jsem pana Pytlíka, a to vám všem musí stačit. Když říkám, že je lupič, tak je lupič, nebo z něj lupič bude, až přijde čas. Je v něm daleko víc, než byste řekli, a o hodně víc, než tuší on sám. Možná (aspoň myslím) že mi ještě všichni poděkujete. A teď, Bilbo, přineste lampu, chlapče, a trochu si na tu naši věc posvítíme.“

Ve světle velké lampy s červeným stínítkem rozložil na stole list pergamenu jako nějakou mapu.

„To kreslil Thror, váš děd, Thorine,“ odpověděl na vzrušené otázky trpaslíků. „Je to plán Hory.“

„Nezdá se mi, že by nám byl moc platný,“ řekl Thorin zklamaně, když plán přeletěl pohledem. „Pamatuju se na Horu docela dobře i na kraje kolem ní. A vím, kde je Temný hvozd i Zvadlé vřesoviště, na kterém se rozplemeňují velcí draci.“

„Nad Horou je drak nakreslený červeně,“ poznamenal Balin, „ale najdeme ho docela snadno i bez toho, jestli se tam vůbec dostaneme.“

„Jedné věci jste si nevšimli,“ upozornil čaroděj, „totiž skrytého vchodu. Vidíte ten runový nápis na západní straně a tu ruku, která od něho ukazuje k ostatním runám? Tam vede tajná cesta k dolním síním.“

„Kdysi třeba tajná byla,“ namítl Thorin, „ale jak můžeme vědět, jestli tajná zůstala? Starý Šmak tam žije už dost dlouho, aby všechny ty jeskyně prozkoumal.“

„Možná, jenže tímhle vchodem se za celá ta léta nemohl dostat“

„Proč?“

„Protože je ten vchod příliš malý. ,Dveře pět stop vysoké a tři mohou projít vedle sebe,‘ říkají runy, ale Šmak by takovým otvorem neprolezl, ani dokud byl ještě mladý drak, a rozhodně už ne potom, co sežral tolik trpaslíků i lidí z Dolu.“

„Mně to připadá jako náramně velký vchod,“ vykvikl Bilbo (který neměl žádnou zkušenost s draky a znal jenom hobití nory). Začalo se ho znovu zmocňovat vzrušení a zájem, takže zapomněl držet jazyk za zuby. Miloval mapy a v předsíni měl viset jednu velikou mapu kraje, na které si červeným inkoustem vyznačil všechny své oblíbené procházky. „Jak by se takové ohromné dveře daly utajit před kýmkoli venku, natožpak před drakem?“ zeptal se. Nezapomínejte, že byl jenom maličký hobit.

„Spoustou způsobů,“ odpověděl Gandalf. „Ale jak byly zamaskované tyhle, to se nedovíme, dokud se tam sami nepodíváme. Z toho, co je napsáno tady na té mapě, bych hádal, že když jsou ty dveře zavřené, vypadají docela stejně jako úbočí Hory. To je přece běžná metoda trpaslíků — nemám pravdu?“

„Naprostou pravdu,“ přisvědčil Thorin.

„Taky jsem se zapomněl zmínit,“ pokračoval Gandalf, „že k mapě patří ještě klíč, malý a zvláštní klíček. Tady je!“ podal Thorinovi klíč s dlouhým dříkem a složitým ozubím, vyrobený ze stříbra. „Dobře si ho hlídejte!“

„To jistě udělám,“ odpověděl Thorin a připevnil si klíček na jemný řetízek, který mu pod kazajkou visel kolem krku. „Teď to začíná vypadat slibněji. Tyhle novinky změnily všechno k lepšímu. Zatím jsme neměli dost jasnou představu, co si vlastně máme počít. Mysleli jsme, že se pustíme na východ, co nejtišeji a nejopatrněji, jak to půjde, až dojdeme k Dlouhému jezeru. A pak že začnou potíže—“

„Daleko dřív, jestli něco vím o cestách k Hoře,“ vpadl mu do řeči Gandalf.

„Mohli bychom to vzít tudyhle podél Bystré řeky,“ pokračoval Thorin, aniž čarodějově poznámce věnoval pozornost, „až ke zříceninám Dolu — toho starého města v údolí ve stínu Hory. Ale nikomu z nás se nelíbilo pomyšlení na Přední bránu. Řeka tamtudy protéká kolem velkého útesu na jižním svahu Hory, a odtamtud taky často vychází drak — až moc často jestli se nezměnil.“

„To by k ničemu nevedlo,“ poznamenal čaroděj, „kdyby s námi nebyl nějaký chrabrý válečník nebo dokonce bohatýr. Snažil jsem se nějakého sehnat, ale válečníci jsou zaneprázdněni vzájemnými boji v dalekých zemích a bohatýři jsou tady v okolí vzácní nebo se prostě nedají sehnat. Meče jsou tady většinou tupé, sekyry slouží leda ke kácení stromů, štíty jako kolíbky nebo pokličky a draci jsou odtud příjemně daleko (takže jsou tu legendární). Proto jsem se spokojil s vloupáním — zvlášť když jsem si vzpomněl na ten boční vchod. A tady je náš malý Bilbo Pytlík, lupič lupičů, vyvolený a vybraný. Takže teď se do toho můžeme pustit a vymyslet si nějaký plán“

„Výborně,“ souhlasil Thorin, „jestli nám tady mistr lupič dá nějaké podněty nebo návrhy,“ obrátil se s posměšnou zdvořilostí na Bilba.

„Napřed bych rád věděl trochu víc,“ odpověděl hobit, všecek zmatený a trochu vnitřně roztřesený, ale dosud bralovsky rozhodnutý ve věci pokračovat. „Myslím o tom zlatě, o drakovi a o tom všem, jak se tam to zlato dostalo, komu patří atakdál.“

„Propána!“ podivil se Thorin. „Nemáte tady tu mapu? A neslyšel jste naši píseň? A nemluvíme o tom všem už celé hodiny?“

„Stejně bych to rád všechno slyšel jasně a zřetelně,“ odpověděl Bilbo paličatě, zatvářil se obchodnicky (což si obvykle rezervoval pro lidi, kteří si od něho chtěli vypůjčit peníze) a vůbec se všemožně snažil vypadat moudře a prozíravě a profesionálně, aby to odpovídalo Gandalfovu doporučení. „Taky bych rád věděl, jak je to riskantní, co bude s hotovými výlohami, kolik to zabere času, jak to bude s odměnou, a tak vůbec—“ čímž myslel: „Co z toho budu mít? A vyjdu z toho živý?“