John Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Do houfu!“ pomyslel si pan Pytlík. „To slovo se mi nelíbí. Opravdu se musím na chvilku posadit, sebrat se a napít.“ Sotva si jednou lokl — v koutku, zatímco čtyři trpaslíci se usadili kolem stolu a dali se do řeči o dolování, o zlatě, o potížích se skřety, o loupežném řádění draků a o spoustě dalších věcí, kterým hobit nerozuměl a ani jim rozumět nechtěl, poněvadž až příliš zaváněly dobrodružstvím, — když cinglingicink -, zvonek se rozhlaholil znovu, jako by nějaký malý hobití uličník pokoušel utrhnout jeho rukojeti.

„Někdo je u dveří!“ prohlásil a zděšeně zamrkal.

„Aspoň čtyři, podle toho zvonění,“ poznamenal Fili. „Ostatně jsme je zdálky zahlédli přicházet za námi.“

Chudák malý hobit se posadil v předsíni, sevřel si hlavu do dlaní a uvažoval, co se to vlastně stalo a co se ještě stane, a jestli všichni zůstanou na večeři. Pak zvonek zařinčel ještě hlasitěji než dosud, a on se musel rozběhnout k domovním dveřím. Přece jenom nebyli čtyři — bylo jich PĚT. Další trpaslík dorazil, zatímco pan Pytlík uvažoval v předsíni. Sotva otočil knoflíkem kliky, už byli všichni uvnitř, klaněli se a jeden po druhém prohlašoval „k vašim službám“. Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin se jmenovali, a brzy visely na věšácích dvě purpurové kapuce, jedna šedivá, jedna hnědá a jedna bílá, a trpaslíci mašírovali se širokýma rukama zastrčenýma za zlaté a stříbrné opasky, aby se přidali k ostatním. Už jich byl celý houf, bezmála tlačenice. Někteří se dožadovali světlého piva, jiní ležáku a jeden kávy, a všichni volali po koláčcích, takže hobit měl hezkou chvíli plné ruce práce.

Na plotýnce v krbu už stál veliký hrnec kávy, po makových koláčích se jen zaprášilo a trpaslíci se právě pouštěli do mísy vdolečků mazaných máslem, když se ozvalo — hlasité zabušení. Ne zazvonění, ale tvrdé ratata na hobitovy krásné zelené dveře. Někdo do nich mlátil holí!

Bilbo pospíchal chodbou, hrozně rozčilený a naprosto zmatený a vyvedený z míry — takovouhle nepříjemnou středu ještě nezažil. Otevřel dveře trhnutím, a všichni vpadli dovnitř, jeden přes druhého. Další trpaslíci, další čtyři! A za nimi stál Gandalf, opíral se o svou hůl a smál se. Pořádně hobitovy krásné dveře otloukl — a odstranil tím mimochodem tajné znamení, které do nich vyryl předešlé ráno.

„Dávejte přece pozor!“ napomenul hobita. „To přece není váš způsob, Bilbo, nechat přátele čekat na prahu a pak otevřít, jako když vystřelíte ze špuntovky! Dovolte, abych vám představil Bifura, Bofura, Bombura a zejména Thorina!“

„K vašim službám,“ uklonili se po řadě Bifur, Bofur a Bombur. Pak si pověsili dvě žluté kapuce, jednu světle zelenou a taky jednu blankytně modrou s dlouhým stříbrným střapcem. Ta poslední patřila Thorinovi, ohromně důležitému trpaslíkovi — vždyť to vlastně nebyl nikdo jiný než sám velký Thorin Pavéza a nijak se mu nelíbilo, že se natáhl na Bilbově prahu s Bifurem, Bofurem a Bomburem v kupě nad sebou. Také proto, že Bombur byl nesmírně tlustý a těžký. Thorin se skutečně zachoval velice povýšeně a neřekl nic o službách, ale chudák pan Pytlík opakoval tolikrát, jak ho to mrzí, že Thorin konečně zabručel: „Prosím vás, nemluvte už o tom,“ a přestal se mračit.

„Tak jsme tady všichni!“ poznamenal Gandalf a rozhlédl se po řadě třinácti kapucí — parádních odpínacích kapucí do společnosti — a po svém vlastním klobouku, které visely na kolících věšáků. „Pěkně veselá sešlost. Doufám, že pro ty, kdo přišli později, zbylo něco k jídlu a k pití! Co je to? haj! Ne, pěkně děkuju. Já bych si dal kapku červeného vína.“

„Já taky,“ přidal se Thorin.

„A malinový džem a jablkový dort,“ ozval se Bifur.

„A hrozinkovou paštiku se sýrem,“ objednal si Bofur.

„A vepřovou paštiku se salátem,“ dodal Bombur.

„A víc koláčů — a piva — a kávy, jestli vám to nevadí!“ volali ostatní trpaslíci dveřmi.

„Usmažte pár vajec, buďte tak hodný!“ křikl za ním Gandalf, když hobit pajdal ke spižírnám. „A přineste rovnou studené kuře a nakládanou zeleninu!“

„Zdá se, že ví o mých zásobách zrovna tak dobře jako já sám!“ pomyslel si pan Pytlík, který z toho byl úplně perplex a začal si klást otázku, jestli se mu nějaké ohavné dobrodružství nevloudilo přímo do domu. Než naložil na velké podnosy všechny ty láhve a mísy a vidličky a nože a sklenice a talíře a lžíce, byl z toho celý do červena rozpálený a dopálený.

„Hrom aby do těch zatracepených trpaslíků!“ ulevil si nahlas. „Proč mi nepřijdou pomoct?“ A ejhle! V kuchyňských dveřích stál Balin s Dvalinem a za nimi Fili a Kili, a než by řekl švec, už si to odšupačili s podnosy a se dvěma malými stolky do obývacího pokoje a znovu všechno prostřeli.

Gandalf seděl v čele společnosti se třinácti trpaslíky kolem dokola a Bilbo se krčil na šamrličce u krbu, oždiboval suchar (chuť k jídlu ho docela přešla) a snažil se tvářit, jako by všechno bylo docela normální a vůbec nic nezavánělo dobrodružstvím. Trpaslíci jedli a jedli a mluvili a mluvili a čas utíkal. Nakonec odstrčili židle od stolu a Bilbo vykročil, aby sklidil talíře a sklenice.

„Předpokládám, že všichni zůstanete na večeři?“ nadhodil tím nejzdvořilejším, ale nenaléhavým tónem.

„Samozřejmě!“ přikývl Thorin. „A potom. K vyřízení naší záležitosti se tak hned nedostaneme, a napřed potřebujeme trochu hudby. A teď sklidit ze stolu!“

Načež dvanáct trpaslíků — ne Thorin, ten byl příliš důležitý a zůstal sedět v rozhovoru s Gandalfem vyskočilo a nakupilo všechno nádobí na vysoké hromady. A už se s ním hrnuli ven, ani nečekali na podnosy, balancovali v každé ruce sloupce talířů s lahví na vršku, zatímco hobit se rozběhl za nimi a téměř kvičel strachy: „Prosím vás, opatrně!“ a „Prosím vás, neobtěžujte se! Já radši sám!“ Ale trpaslíci se jenom dali do zpěvu:

Samozřejmě že žádnou takovou ohavnost neprovedli, a všechno bylo bleskově umyto a bezpečně uloženo, zatímco hobit se točil uprostřed kuchyně a snažil se postřehnout, co vlastně dělají. Potom se vrátili zpátky a našli Thorina s nohama na mřížce před krbem, jak kouří fajfku. Vyfukoval ty nejohromnější kroužky kouře, a kam který poslal, tam kroužek letěl, — komínem nahoru nebo za hodiny na krbové římse nebo pod stůl nebo se točil po stropě, ale ať letěl kam letěl, nikdy nebyl dost rychlý, aby unikl Gandalfovi. Puk! poslal čaroděj menší kouřový kroužek ze své krátké hliněné dýmky rovnou skrz každý kroužek Thorinův. Pak Gandalfův kroužek vždycky zezelenal, vrátil se a vznášel se nad čarodějovou hlavou. Měl jich už kolem sebe celý oblak, v zšeřelém světle mu propůjčovaly zvláštní a magické vzezření. Bilbo stál tiše a pozoroval — miloval kouřové kroužky — a pak ho polil stud, když si vzpomněl, jak byl včera ráno pyšný na své kroužky, které posílal po větru přes Kopec.