John Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Chcete snad říct, než se vydáme na cestu?“ namítl Thorin. „Nejste snad lupič vy? A není sedění na prahu vaše práce, a to ani nemluvím o tom, jak se tím vchodem dostaneme dovnitř? Ale souhlasím s tou postelí a snídaní. Já bych chtěl před cestou šest vajec se šunkou; ne naměkko, ale smažená, a pozor, ať je nerozmícháte!“

Když si i všichni ostatní objednali snídani, a ani nepoprosili (což Bilba náramně dopálilo), všichni se zvedli. Hobit pro ně pro všechny musel najít místo a nastěhovat je do všech svých hostinských pokojů a ustlat jim na křeslech a na pohovkách, než je všechny uložil a mohl si lehnout do své vlastní postýlky, pořádně unavený a vůbec ne šťastný. O jedné věci se pevně rozhodl: že se nebude obtěžovat s časným vstáváním a s vařením té zatracené snídaně pro kdekoho druhého. Bralovský duch z něho vyprchával a už si vůbec nebyl tak jistý, že se ráno vypraví na nějakou cestu.

Když už ležel v posteli, slyšel Thorina, jak si v sousední parádní ložnici pořád pobroukává:

Bilbo usnul s těmihle slovy v uších a způsobilo mu to velice nepříjemné sny. Když se probudil, byl už dávno bílý den.

Bilbo vyskočil, natáhl si župan a pospíchal do jídelny. Neviděl tam nikoho, ale všechno svědčilo o velké a kvapné snídani. Byl tam strašný nepořádek a v kuchyni hromady neumytého nádobí. Zdálo se, že trpaslíci vytahali skoro každý hrnec a rendlík, který hobit měl. Špinavé nádobí svou zoufalou skutečností přinutilo Bilba uvěřit, že včerejší noční společnost nebyla výplodem jeho zlých snů, jak tak trochu doufal. Vlastně se mu koneckonců ulevilo, když si pomyslel, že odešli bez něho a ani se neobtěžovali budit ho („ale ani slušně poděkovat,“ pomyslel si), a přece jen se nemohl ubránit jistému pocitu zklamání. Ten pocit ho překvapil.

„Nebuď blázen, Bilbo Pytlíku!“ napomenul sám sebe. „Ve tvém věku myslet na draky a na všechny ty pomotané nesmysly!“ A tak se opásal zástěrou, rozdělal oheň, ohřál vodu a umyl nádobí. Potom si dal pěknou malou snídani v kuchyni, než se jal uklízet v jídelně.

Zatím už svítilo sluníčko, domovní dveře byly otevřené a vpouštěly dovnitř teplý jarní vánek. Bilbo si začal hlasitě pohvizdovat a zapomínat na uplynulou noc. Abychom řekli pravdu, právě zasedal v jídelně k pěkné malé přesnídávce u otevřeného okna, když vešel dovnitř Gandalf.

„Brachu drahá,“ oslovil Bilba, „kdypak se už konečně objevíte? Tomuhle říkáte časně vyrazit? Vy si tady klidně snídáte, nebo jak tomu říkáte, a je už půl jedenácté! Nechali vám tady vzkaz, protože nemohli čekat.“

„Jaký vzkaz?“ zarazil se chudák pan Pytlík všecek popletený.

„Páni sloni!“ ulevil si Gandalf. „Vy dnes ráno nejste vůbec ve své kůži — ještě jste ani neoprášil krbovou římsu!“

„Co to s tím má co dělat? Měl jsem plné ruce práce s mytím nádobí po čtrnácti hostech!“

„Kdybyste byl tu římsu oprášil,“ řekl Gandalf, „byl byste našel zrovna pod hodinami tohle,“ a podal Bilbovi lístek (psaný ovšem na Bilbově vlastním dopisním papíru).

Na lístku bylo napsáno:

Thorin a společnost pozdravují lupiče Bilba! Nejsrdečněji děkujeme za Vaše pohostinství a Vaši nabídku odborné pomoci vděčně přijímáme. Podmínky: odměna v hotovosti při dodání zboží, až do maximální výše jedné čtrnáctiny celkového zisku (jestliže nějaký vzejde); všechny cestovní výlohy platíme v každém případě; pohřební výlohy hradíme my nebo naši zástupci, jestliže k nim dojde a jestliže záležitost nebude vyřízena jinak.

Pokládali jsme za zbytečné rušit Váš ctěný odpočinek a pustili jsme se napřed do potřebných příprav. Očekáváme Vaši váženou osobu v hospodě U zeleného draka v Povodí přesně v 11.00 hodin. Doufáme, že budete dochvilný.

„Zbývá nám pouhých deset minut. Budete sebou muset hodit!“ poznamenal Gandalf.

„Ale—“chtěl namítnout Bilbo.

„Na to teď není čas,“ odsekl čaroděj.

„Ale—“ vykoktal Bilbo znovu.

„Na to taky není čas! Už ať jste pryč!“

Bilbo si pak až do konce svých dní nedokázal nikdy vzpomenout, jak se tenkrát octl venku, bez klobouku, bez vycházkové hole a bez peněz, a vůbec beze všeho, co si obvykle bral s sebou, když odcházel z domu; jak nechal přesnídávku nedojedenou a nádobí neumyté; jak strčil klíče od domu do ruky Gandalfovi a jak uháněl, pokud mu srstnaté nožičky stačily, podél velkého Mlýna, přes Vodu, a pak ještě celou míli nebo i víc.

Byl celý zadýchaný, když přesně s úderem jedenácté dorazil do Povodí, a najednou zjistil, že si zapomněl kapesník!

„Bravo!“ pochválil ho Balin, který stál ve dveřích hospody a už ho vyhlížel.

Právě v té chvíli se vynořili všichni ostatní ze zákrutu silnice do vsi. Seděli na ponících a každý poník byl ověšen všemožnými vaky, tlumoky, balíky a proprietami. Vedli i jednoho maličkého poníka, zřejmě pro Bilba.

„Nasedněte, vy dva, a jedeme!“ vyzval je Thorin.

„Hrozně mě to mrzí,“ postěžoval si Bilbo, „ale přišel jsem bez klobouku a zapomněl jsem si vzít kapesník a nemám žádné peníze. Nedostal jsem váš vzkaz dřív než v 10.45, abych mluvil přesně.“

„Nemluvte tak přesně,“ řekl mu Dvalin, „a nedělejte si starosti! Než naše cesta skončí, budete se muset obejít bez kapesníků i spousty jiných věcí. Pokud jde o ten klobouk, mám v zavazadlech rezervní kapuci s pláštíkem.“

Tak tedy všichni vyrazili, vykodrcali se od hospody toho krásného jitra těsně před začátkem máje na těžce naložených ponících, a Bilbo měl na hlavě tmavozelenou kapuci (trochu ošumělou) a tmavozelený pláštík, vypůjčené od Dvalina. Byly mu příliš velké, takže vypadal dost komicky. Netroufám si ani pomyslet, co by mu byl řekl jeho otec Bungo. Jedinou útěchou mu bylo, že nemůže být omylem pokládán za trpaslíka, poněvadž nemá vousy.

Nejeli tak dlouho, když je dohnal Gandalf, velkolepý na bílém koni. Přivezl spoustu kapesníků a Bilbovu fajfku a tabák. Takže pak společnost ujížděla náramně bujaře, cestou si po celý den vyprávěli příběhy a zpívali si, ovšem s výjimkou zastávek na jídlo. Nejedli sice tak často, jak by si byl Bilbo přál, ale přece jen začal cítit, že takové dobrodružství není koneckonců nic tak špatného. Napřed projížděli zemí hobitů, širou solidní krajinou, obydlenou slušnými usedlíky, s dobrými silnicemi, s občasnými hospodami, a tu a tam potkali nějakého trpaslíka či sedláka, který si šel pěkně po svém. Pak přišli do krajů, kde lidé mluvili divnou řečí a zpívali písně, jaké Bilbo ještě nikdy neslyšel. A potom se dostali hluboko do Pustin, kde už nežili žádní lidé, kde nebyly žádné hospody a cesty byly čím dál tím horší. Nedaleko před nimi strměly výš a výš ponuré vrchy, zarostlé temnými stromy. Na některých z nich se tyčily staré hrady zlověstného vzhledu, jako by je postavili nějací zlí lidé. Všechno působilo pochmurně, protože se ten den pokazilo počasí. Až dosud bylo krásně májově, přímo jako v rozmarných historkách, ale najednou se ochladilo a začalo pršet.

„Když si pomyslím, že za chvíli máme červen,“ bručel Bilbo, jak se tak cákal za ostatními hrozně rozblácenou stezkou. Bylo odpoledne po době svačiny, lilo jako z konve stejně jako celý den, voda z kapuce mu krápala, pláštík měl prosáklý deštěm, poník byl unavený a klopýtal přes kamení, jeho společníci byli příliš nevrlí na to, aby jim bylo do řeči. „A ke všemu déšť určitě promáčel suché šatstvo a potraviny v zavazadlech,“ myslel si Bilbo. „Hrom do toho lupičství a do všeho, co s ním souvisí! Kéž bych seděl doma ve své útulné noře u krbu a kéž by čajník právě začínal zpívat!“ A nebylo to naposledy, kdy pocítil tohle přání!