John Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Ale trpaslíci se kodrcali pořád dál, ani se neotočili, a hobita si vůbec nevšímali. Někde za šedými mračny jistě zapadlo slunce, poněvadž se začalo stmívat. Zvedl se vítr a vrby na břehu řeky se prohýbaly a vzdychaly. Nevím, jaká to byla řeka, ale pádila celá červená, rozvodněná lijáky posledních několika dní, dolů z vrchů a hor před nimi.

Brzy byla skoro tma. Vítr rozehnal šedivá mračna a mezi jejich letícími cáry se nad vrchy objevil ubývající měsíc. Tehdy zastavili a Thorin zamumlal cosi o večeři a „kde najdeme suché místo, abychom se vyspali?“

Teprve tehdy si všimli, že s nimi není Gandalf. Až dosud je celou cestu provázel, i když nikdy neřekl, jestli se také zúčastní dobrodružné výpravy, nebo jestli jim dělá společníka jen dočasně. Nejvíc ze všech jedl, nejvíc mluvil a nejvíc se smál. Ale teď najednou prostě zmizel!

„A zrovna teď, když by takový čaroděj byl nejužitečnější!“ naříkali Dori a Nori (kteří sdíleli hobitův názor o pravidelném jídle, hojném a častém).

Nakonec se rozhodli, že se budou muset utábořit tam, kde právě jsou. Až dosud na své pouti netábořili, a třebaže věděli, že brzy budou muset tábořit pravidelně, až se octnou v Mlžných horách a daleko od krajů se solidními obyvateli, tenhle mokrý večer jim připadal pro začátek zvlášť špatný. Odstěhovali se pod skupinku stromů, a třebaže pod nimi bylo trochu víc sucho, vítr setřásal déšť s listí a jeho krápání bylo hrozně protivné. Ke všemu postihla smůla i jejich oheň. Trpaslíci dokážou rozdělat oheň skoro všude a skoro ze všeho, vítr nevítr, ale ten večer to nedokázali dokonce ani Oin a Gloin, kteří v tom umění zvlášť vynikali.

Pak se jeden z poníků zčistajasna splašil a utekl. Než ho mohli chytit, vběhl do řeky, a než ho zase vytáhli, Fili a Kili se málem utopili a všechna zavazadla, která poník nesl, vzala voda. Samozřejmě že v nich byly hlavně potraviny, takže jim zbylo zatraceně málo k večeři a ještě míň k snídani.

Tak tam všichni seděli rozmrzelí, promoklí a reptali, zatímco Oin a Gloin se pokoušeli rozdělat oheň a hádali se při tom. Bilbo smutně uvažoval, že dobrodružství neznamená vždycky jen jízdu na poníku v májovém sluníčku, když tu Balin, který byl vždycky jejich průzkumník, najednou povídá: „Tamhle je světlo!“ O kus dál byl kopec obrostlý stromy, místy hezky hustě. Z temného chumáče stromů teď uviděli nějaké světlo, načervenalé příjemné světýlko, jako by tam probleskovával oheň nebo pochodně.

Když se na ně chvíli dívali, začali se dohadovat. Jedni říkali „ne“, kdežto druzí „ano“. Někteří navrhovali, aby se tam šli podívat, že všechno bude lepší než hubená večeře, ještě hubenější snídaně a celá noc v mokrých šatech.

Jiní namítali: „Tyhle končiny nejsou dost známé a leží moc blízko k horám. Poutníci sem teď zřídkakdy zabloudí. Staré mapy nejsou k ničemu: všechno se tu změnilo k horšímu a cesta není střežená. Dokonce jsme ani neslyšeli, kdo je tady králem, a čím míň se cestou vyptáváte, tím míň vám hrozí malérů.“ První se bránili: „Koneckonců je nás čtrnáct“ Na to dostali odpověď: „Ale kam se poděl Gandalf?“ Tuhle otázku opakovali všichni. Vtom se spustil lijavec ještě hůř než dosud a Oin s Gloinem se začali prát.

To rozhodlo. „Koneckonců mezi sebou máme lupiče,“ prohlásili trpaslíci, a tak vyrazili za světlem, vedouce poníky za uzdy (s patřičnou a náležitou opatrností). Přišli ke kopci a brzy se octli v lese. Pustili se do vršku, jenže nikde neviděli žádnou pořádnou stezku, která by mohla vést k nějakému domu či k hospodářství, a přes všechnu opatrnost se prodírali mezi stromy tmou jako v pytli s náramným šustěním a praštěním a vrzáním (a taky s náramným bručením a nadáváním).

Červené světlo náhle zazářilo velice jasně mezi kmeny stromů kousek před nimi.

„Teď je řada na lupiči,“ řekli a měli tím na mysli Bilba. „Musíte jít napřed a vyzkoumat všechno o tom světle, co je to zač, a jestli je docela bezpečné a neškodné,“ vyzval hobita Thorin. „Tak utíkejte a honem se vraťte, jestli je všechno v pořádku. Jestli ne, vraťte se, když to bude ve vaší moci! Když to nebude ve vaší moci, zahoukejte dvakrát jako sova pálená a jednou jako sýček, a my uděláme, co bude v naší moci.“

A tak se musel Bilbo vypravit, dřív než stačil vysvětlit, že neumí zahoukat ani jednou jako jakákoli sova, právě tak jako neumí létat jako netopýr. Ale hobiti se aspoň dovedou pohybovat lesem tiše, naprosto tiše. Taky se tím pyšní a Bilbo cestou nejednou ohrnul nos nad „kraválem těch trpaslíků“, jak se v duchu vyjádřil, třebaže si myslím, že vy ani já bychom si v takové větrné noci ničeho nevšimli, ani kdyby na krok od nás projela celá kavalkáda. Když teď Bilbo s hrdostí odborníka kráčel k červenému světlu, nebyla by nad tím nejspíš naježila vousy ani lasička.

A tak se přirozeně dostal rovnou až k ohni — byl to totiž opravdu oheň -, aniž někoho zburcoval. A uviděl tam tohle:

Kolem velikánského ohně z bukových polen seděly tři velikánské postavy. Na dlouhých prutech jako na rožních si opékaly kusy skopového a olizovaly si z prstů mastnotu. Náramně chutně to vonělo. Taky tam stál po ruce sud dobrého pití a postavy popíjely ze džbánů. Jenomže to byli zlobři — zlí obři. Očividně zlobři. To poznal i Bilbo, třebaže žil celkem v ústraní. Poznal to podle jejich ohromných těžkých obličejů, podle jejich velikostí i podle tvaru jejich nohou, a to se ani nezmiňujeme o jejich mluvě, která nebyla zdaleka salónní, zdaleka ne.

„Včera skopový, dneska skopový, a ajť sem trajcén, esli to zejtra nevypadá zasejc na skopový,“ prohlásil jeden ze zlobrů.

„Lidskýho masa sme už dlouho neměli, ani co by za nehet vlezlo,“ poznamenal druhý. „Co to sakra Vildu napadlo, že nás zatáh do týdle končiny, to mi teda neleze do palice — a ke všemu nám eště dochází pitivo,“ postěžoval si a strčil Vildovi do lokte, zrovna když ten lokal ze džbánu.

Vildovi zaskočilo a začal se dusit. „Drž hubu!“ utrhl se, sotva popadl dech „Nemůžeš čekat, že tady lidi vydržej věčně, jen abyste je vy dva s Bertou schlamstli. Spořádali ste spolu půl druhý vesnice vod tý doby, co sme sešli z hor. Co chceš víc? A zažili sme cestou časy, kdy bys bejval Vildovi poděkoval za takovej pěknej kousek tučnýho berana z údolí, jako je tendle.“ Pořádně si uhryzl ze skopové kýty, kterou si opékal, a utřel si pysky do rukávu.

Bohužel ano, zlobři si takhle počínají, i ti, co mají pouze jednu hlavu. Jakmile Bilbo tohle všechno vyslechl, měl okamžitě něco podniknout. Buďto se měl tiše vrátit a varovat své přátele, že tu jsou tři pěkně statní zlobři v mizerné náladě, zřejmě naklonění ochutnat pro změnu pečeného trpaslíka či dokonce poníka, nebo měl honem provést nějaký lupičský kousek. Opravdu prvotřídní legendární lupič by v tom okamžiku vybral zlobrům kapsy — to se skoro vždycky vyplatí, když to dokážete -, štípnut by jim i to skopové z rožňů, ukradl pivo a nepozorovaně by zmizel. Jiní lupiči, praktičtější, ale s menší profesionální hrdostí, by možná zapíchli všechny dýkou, dřív než by si to zlobři uvědomili. A potom by mohli strávit noc v bujném hodokvasu.

Tohle Bilbo věděl. Četl o spoustě věcí, které sám nikdy neviděl ani nedělal. Byl hrozně vyplašený a právě tak znechucený, toužil být na sto mil odsud, a přece — přece jen se nemohl odhodlat vrátit se k Thorinovi a spol. s prázdnýma rukama. Tak tedy stál a váhal ve stínu. Z různých lupičských kousků, o kterých slýchal, mu vybrání zlobřích kapes připadalo nejméně obtížné, takže se nakonec připlížil za strom těsně za Vildu.