John Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„A teď trochu hudby!“ řekl Thorin. „Přineste si nástroje!“

Kili a Fili spěchali ke svým vakům a vrátili se s malými housličkami; Dori, Nori a Ori vytáhli odněkud z kazajek flétny; Bombur přinesl z předsíně bubínek a Bifur s Bofurem vyšli rovněž a přišli zpátky s klarinety, které nechali ve stojanu mezi vycházkovými holemi. Dvalin a Balin se ozvali: „Promiňte, my své nástroje nechali na zápraží.“

„Tak přineste i můj!“ vyzval je Thorin. Vrátili se s violami velkými jako oni sami a s Thorinovou harfou zabalenou do zeleného sukna. Byla to nádherná zlatá harfa, a když Thorin sáhl do strun, ozvala se hudba, tak náhle a tak líbezně, že Bilbo zapomněl na všechno ostatní a byl stržen do temných krajů pod podivnými lunami, daleko za Vodou a ohromně daleko od své hobití nory pod Kopcem.

Okénkem, které vedlo na svah Kopce, vnikala dovnitř tma; oheň v krbu plápolal — byl duben — a trpaslíci pořád hráli, zatímco stín Gandalfova Vlnovousu poskakoval do taktu na stěně.

Tma zaplavila celou místnost, oheň dohořel a stíny se vytratily, a trpaslíci pořád ještě hráli. A najednou jeden a pak další začali při hraní zpívat, hlubokými hrdelními hlasy trpaslíků v hlubokých prostorách jejich dávných domovů, a takhle zněl úryvek jejich písně, jestli se dá mluvit o jejich písni bez doprovodu nástrojů:

Když tak zpívali, hobit pocítil, jak se v něm probouzí láska ke krásným věcem, vytvořeným rukama a zkušeností a kouzly, prudká a žárlivá láska, touha prýštící ze srdce trpaslíků. Pak se v něm ozvalo cosi bralovského a on pocítil přání jít se podívat na ty veliké hory a uslyšet šumění borů a hukot vodopádů a prozkoumat jeskyně a nosit meč místo vycházkové hole. Vykoukl z okna. Na temné obloze nad stromy zářily hvězdy. Připomněly mu drahokamy trpaslíků, třpytící se v temných slujích. V lese za Vodou náhle vyskočil plamen — někdo tam patrně zapálil oheň a hobit si představil pustošící draky, jak se usazují na jeho poklidném Kopci a rozněcují tam požár. Otřásl se a náramně rychle z něho byl zase obyčejný pan Pytlík ze Dna pytle pod Kopcem.

Vstal celý rozklepaný. Ani se mu moc nechtělo dojít pro lampu, daleko spíš měl chuť tvářit se, že pro ni jde, ale schovat se za pivní sudy ve sklepě a nevylézt odtamtud, dokud všichni trpaslíci neodtáhnou. Najednou si uvědomil, že hudba i zpěv utichly a že se na něj všichni dívají s očima svítícíma ve tmě.

„Kam jdete?“ ozval se Thorin tónem, který jako by naznačoval, že uhodl obě protichůdné hobitovy myšlenky.

„Co takhle trochu světla?“ opáčil Bilbo omluvně.

„My máme rádi tmu,“ odpověděli trpaslíci. „Tmu pro temné záležitosti! Do svítání zbývá ještě spousta hodin.“

„Samozřejmě!“ souhlasil Bilbo a honem se zase posadil. Jenomže minul šamrličku, dosedl na mřížku před ohništěm a s rachotem porazil pohrabáč a lopatku.

„Pst!“ okřikl ho Gandalf. „Poslechněme si Thorina!“ A Thorin začal takhle:

„Gandalfe, trpaslíci a pane Pytlíku! Sešli jsme se dnes v domě našeho přítele a spoluspiklence, zde přítomného znamenitého a odvážného hobita — kéž mu nikdy nevylíná srst na prstech u nohou a všechna chvála jeho vínu i pivu!—“ Odmlčel se, aby se nadechl a poslechl si zdvořilou odpověď hobitovu, ale chudák Bilbo Pytlík žádné poklony nevnímal, mlel ústy na protest proti tomu, že byl označen za odvážného, a co hůř, za spoluspiklence, jenomže jimi mlel naprázdno a nevydal ze sebe ani hlásku, tak byl perplex. Thorin tedy pokračoval:

„Sešli jsme se, abychom prodiskutovali své plány, své možnosti, prostředky, záměry a opatření. Brzy, ještě před úsvitem, se vydáme na dalekou cestu, ze které se snad někteří z nás a možná nikdo z nás (s výjimkou našeho přítele a rádce, důvtipného čaroděje Gandalfa) už víckrát nevrátí. Je to slavnostně vážný okamžik. Předpokládám, že všichni víme, jaký je náš cíl. Našemu váženému panu Pytlíkovi a snad i několika mladším trpaslíkům (domnívám se, že budu mít pravdu, když jmenuji například Kiliho a Filiho) bude patrně třeba přesnou momentální situaci stručně objasnit—“

To byl Thorinův styl. Byl to důležitý trpaslík. Kdyby ho nechali, byl by pravděpodobně pokračoval tímhle způsobem, dokud by nezůstal bez dechu, a neřekl by nikomu nic víc, než co už každý věděl. Jenomže byl hrubě přerušen. Chudák Bilbo to už nevydržel. Když slyšel, že se snad už víckrát nevrátí , pocítil, že se v něm rodí vřísknutí, které z něho vzápětí vyrazilo jako hvizd lokomotivy vyjíždějící z tunelu. Všichni trpaslíci vyskočili a převrhli stůl. Gandalf vyčaroval na konci své kouzelné hole modré světlo a v jeho prskavkovité záři bylo vidět chudáka malého hobita, jak klečí na koberečku před krbem a třese se jako roztékající se rosol. Pak se skácel jak široký tak dlouhý na podlahu, znovu a znovu vykřikoval: „Uhodil blesk! Uhodil blesk!“ a víc z něho dlouhou dobu nedostali. Vzali ho tedy a odklidili ho na pohovku do salónku se sklenkou u lokte a vrátili se ke svým temným záležitostem.

„Nervózní chlapíček,“ poznamenal Gandalf, když se znovu usadili. „Občas ho to takhle divně popadne, ale je opravdu jeden z nejlepších, jeden z nejlepších — zuřivý jako drak, když jde do tuhého.“

Jestli jste někdy viděli draka, když šlo do tuhého, je vám jistě jasné, že to byla jenom poetická nadsázka, pokud se to týkalo jakéhokoli hobita, dokonce i praprastrýce starého Brala, totiž Bučivoje, který byl tak obrovský (na hobita), že mohl jezdit na koni. Ten napadl šiky skřetů z Kouzelné hory v bitvě na Zeleném poli a urazil jejich králi Golfimbulovi dřevěnou palicí hlavu. Proletěla sto kroků vzduchem a zapadla do králičí nory, a tak byla zároveň vyhrána bitva a vynalezena hra, nazývaná od té doby golf.

Zatím však se křehčí Bučivojův potomek vzpamatovával v salónku. Po nějaké chvíli a po loku ze sklenky se nervózně připlížil ke dveřím do obývacího pokoje. A tam uslyšel, co právě říká Gloin: „Hrm!“ (Nebo nějaké víceméně podobné odfrknutí.) „Myslíte, že se osvědčí? Je sice hezké, že Gandalf mluví o zuřivosti tohohle hobita, ale jedno takové zavřísknutí v okamžiku vzrušení by stačilo probudit draka a všechny jeho příbuzné a zahubit celou naši partu. Mně se zdá, že to znělo spíš jako strach než vzrušení. Kdyby vlastně nebylo toho znamení na dveřích, byl bych si určitě myslel, že jsme na špatné adrese. Začal jsem o něm pochybovat, hned jak jsem toho chlapíčka viděl, jak poskakuje a odfukuje na prahu. Vypadá spíš jako hokynář než jako lupič!“