John Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Dobrýtro!“ vyhrkl konečně. „O žádná dobrodružství tady nestojíme, pěkně děkujeme! Zkuste to za Kopcem nebo za Vodou.“ A doufal, že tím skončil.

„K čemu všemu vám to dobrýtro neslouží!“ poznamenal Gandalf. „Teď chcete říct, že byste se mě rád zbavil a že dobrýtro nebude dobré, dokud nezmizím.“

„Ale vůbec ne, vůbec ne, drahý pane! Počkejme, vždyť já ani nevím, jak se jmenujete.“

„Ale ano, drahý pane! A já vím, jak se jmenujete vy, pane Bilbo Pytlíku. A vy znáte moje jméno, třebaže si už nevzpomínáte, že k němu patřím. Jsem Gandalf a Gandalf, to jsem já! Když si pomyslím, že jsem se musel dožít toho, aby mě syn Beladony Bralové chtěl vydobrýtrovat, jako nějakého cesťáka s knoflíky!“

„Gandalf, Gandalf! Propánakrále! Snad ne ten potulný čaroděj, který dal starému Bralovi ty kouzelné knoflíčky do náprsenky, co se samy zapínaly a nikdy se nerozepnuly, dokud se jim neporučilo? Snad ne ten chlapík, který vždycky ve společnosti vyprávěl takové báječné historky o dracích a skřetech a obrech a zachráněných princeznách a nečekaném štěstí synů chudých vdov? Snad ne ten muž, co dělával tak vynikající ohňostroje? Na ty se pamatuju! Starý Bral je vždycky pořádal v předvečer svatojánské noci. Skvělé! Vykvétaly jako obrovské ohnivé lilie a hledíky a čilimníky a vydržely v soumraku celý večer!“ Všímáte si jistě, že pan Pytlík nebyl tak docela prozaický, jak si o sobě s oblibou namlouval, a že měl velice rád květiny. „Jemináčku!“ pokračoval. „Snad ne ten Gandalf, který způsobil, že tolik poklidných mládenců a děvčat se vydalo do modravých dálek za spoustou bláznivých dobrodružství? Od šplhání do korun stromů na návštěvu k elfům — až po plavby po moři, v korábech k cizím břehům! Namouduši, život tenkrát býval daleko zajíma — chci říct, že jste kdysi ve zdejším kraji natropil pořádný zmatek. Promiňte, ale neměl jsem ani tušení, že ještě provozujete svoje řemeslo.“

„Co jiného bych měl provozovat?“ odpověděl čaroděj. „Ale stejně mě těší, že si na mě trochu vzpomínáte. Přinejmenším se zdá, že se v dobrém pamatujete na mé ohňostroje, a to není beznadějné. Abyste věděl, kvůli vašemu starému dědečkovi Bralovi a kvůli chudince Beladoně vám splním, o co jste žádal.“

„Prosím za prominutí, ale já o nic nežádal!“

„Ale ano, žádal! Teď dokonce podruhé. O moje prominutí. To máte mít taky. Půjdu dokonce tak daleko, že vás pošlu za tím dobrodružstvím. Mne to náramně pobaví a vám to udělá náramně dobře — hodně pravděpodobně na tom i vyděláte, jestli se z toho vůbec dostanete.“

„Odpusťte, ale já o žádné dobrodružství nestojím, pěkně děkuju. Dneska ne. Dobrýtro! Ale přijďte někdy na svačinu — kdykoli se vám to hodí! Co třeba hned zítra? Přijďte zítra! Sbohem!“ S těmi slovy se hobit otočil, vklouzl do svých okrouhlých zelených dveří a přirazil je za sebou tak rychle, jak si jen troufal, aby se nezdál hrubý. Čarodějové jsou přece jen čarodějové.

„U všech všudy, proč já ho jenom zval na tu svačinu!“ zalitoval cestou do spižírny. Právě se sice nasnídal, ale řekl si, že koláč nebo dva a něco na zapití mu potom leknutí jenom prospěje.

Gandalf zatím pořád ještě stál přede dveřmi a dlouho, ale tiše se smál. Po chvíli vystoupil po schůdkách zápraží a okovanou špicí své hole naškrábal na hobitovy krásné zelené domovní dveře nějaké podivné znamení. Potom dlouhými kroky odešel, právě ve chvíli, kdy Bilbo dojídal druhý koláč a začínal si myslet, že se z hrozícího dobrodružství docela dobře vyvlekl.

Příštího dne na Gandalfa málem zapomněl. Nepamatoval si věci dost dobře, ledaže si je zapsal do diáře, například takhle: Gandalf, svačina, středa . Včera byl příliš rozčilený, aby něco takového udělal.

Těsně Před dobou k svačině se ozvalo pronikavé zařinčení domovního zvonku, a vtom si vzpomněl! Honem běžel postavit na čaj, připravil druhý šálek s podšálkem, pár koláčů navíc a běžel otevřít.

„Promiňte, že jsem vás nechal čekat,“ měl už na jazyku, ale najednou si uvědomil, že to vůbec není Gandalf. Byl to nějaký trpaslík s modrým plnovousem zastrčeným za zlatý opasek a s velice jasnýma očima pod tmavozelenou kapucí. Jakmile se dveře otevřely, vrazil dovnitř, jako by byl očekáván.

Pověsil si plášť s kapucí na nejbližší věšák a s hlubokou poklonou se představil: „Dvalin k vašim službám!“

„Bilbo Pytlík k vašim!“ odpověděl hobit, příliš překvapený, než aby se pro tu chvíli na něco ptal. Když nastalé ticho začalo být tísnivé, dodal: „Zrovna se chystám posvačit, pojďte prosím dál a vezměte si něco se mnou.“ Znělo to možná trochu škrobeně, ale myslel to vlídně. Co byste taky dělali vy, kdyby k vám přišel nepozvaný trpaslík a pověsil si vám věci v předsíni beze slůvka vysvětlení?

Neseděli u stolu dlouho, vlastně sotva načali třetí koláč, když zvonek zařinčel ještě hlasitěji.

„Promiňte,“ omluvil se pobit a odebral se ke dveřím.

„Tak konečně jste tady!“ chystal se tentokrát uvítat Gandalfa. Ale Gandalf to nebyl. Místo něho stál na prahu velice staře vypadající trpaslík s bílým plnovousem a v šarlatové kapuci. I ten se okamžitě po otevření dveří vhrnul dovnitř, jako by byl pozván.

„Vidím, že se už začínají scházet,“ poznamenal, když zahlédl Dvalinovu pověšenou zelenou kapuci. Pověsil vedle ní svoji červenou a s rukou položenou na prsa prohlásil: „Balin k vašim službám!“

„Díky!“ zalapal Bilbo po dechu. Nebyla to sice patřičná odpověď, ale poznámka, že se už začínají scházet, ho zle vyvedla z míry. Měl rád návštěvy, ale rád je znal předem a dával přednost tomu, zvát si je sám. Napadla ho strašná myšlenka, že možná bude málo koláčů, a v tom případě že se na něho jako na hostitele — znal svou povinnost a lpěl na ní, jakkoli byla bolestná — možná nedostane.

„Pojďte dál a vypijte si trochu čaje!“ vypravil ze sebe konečně, když se zhluboka nadechl.

„Kapka piva by mi byla milejší, jestli vám to nevadí, vzácný pane,“ opáčil Balin s bílým plnovousem. „Ale koláč bych si dal — nejradši makový, jestli nějaký máte.“

„Spoustu!“ vyhrkl Bilbo k svému vlastnímu překvapení a vzápětí si uvědomil, že spěchá do sklepa, aby načepoval žejdlík piva, a do spižírny pro dva krásné kulaté makové koláče, které si to odpoledne upekl, aby měl co na zub po večeři.

Když se vrátil, Balin s Dvalinem si povídali u stolu jako staří kamarádi (ve skutečnosti byli bratři). Bilbo před ně s žuchnutím postavil pivo a koláče, a vtom znovu halasně zařinčel zvonek a pak ještě jednou.

„Tentokrát je to jistě Gandalf,“ pomyslel si, když supěl chodbou. Ale nebyl to Gandalf. Byli to další dva trpaslíci, oba v modrých kapucích, se stříbrnými opasky, se žlutými plnovousy, a každý z nich nesl vak nářadí a rýč. Hupli dovnitř, sotva se dveře začaly otevírat — Bilba to už ani nepřekvapilo.

„Co pro vás mohu udělat, páni trpaslíci?“ zeptal se.

„Kili k vašim službám!“ řekl jeden. „A Fili!“ dodal druhý a oba s rozmachem smekli modré kapuce a poklonili se.

„K vašim službám a k službám vaší rodiny!“ odpověděl Bilbo, který si tentokrát připomněl své dobré způsoby.

„Dvalin a Balin jsou už tady, jak vidím,“poznamenal Kili. „No, pojďme dál do houfu!“