Robert Jordan - Pán chaosu

Hranatá žena se na něj nepodívala a nepřestala vřískat, ani když ji srazil na nízké roubení studny, když se plazil kolem. Zoufale přemýšlel, proč nikdo na její vřískot neodpovídá. V půlce cesty k Min si uvědomil blesky létající po obloze a ohnivé koule, vybuchující mu nad hlavou. Ucítil hořící dřevo, uslyšel křik a jek mužů, řinčení kovu, bitevní vřavu. Nezáleželo mu na tom, jestli je to třeba samotný Tarmon Gai’don. Jestli zabil Min... Jemně ji převrátil na záda.

Vzhlédly k němu velké tmavé oči. „Rande,“ vydechla. „Ty žiješ. Bála jsem se podívat. Hrozně to zadunělo a všude lítaly kusy dřeva a já poznala část truhly a...“ Po tvářích se jí začaly řinout slzy. „Myslela jsem, že tě... Bála jsem se, že jsi...“ Spoutanýma rukama si otřela tváře a zhluboka se nadechla. Kotníky měla rovněž svázané. „Rozvážeš mě, ovčáku, a uděláš jeden z těch svých průchodů někam pryč odsud? Nebo se nenamáhej s rozvazováním. Jenom si mě přehoď přes rameno a běž.“

Rand obratně spletl oheň a rozdělil provazy, které ji držely. „Není to tak prosté, Min.“ Vůbec tohle místo neznal. Průchod, který by otevřel odsud, by mohl vést kamkoliv, pokud by se vůbec otevřel. O hranice prázdnoty se otíraly bolest a únava. Nebyl si jistý, kolik jediné síly dokáže natáhnout. Náhle si uvědomil, že cítí, jak všude kolem něj někdo usměrňuje saidín . Mezi stromy, za hořícími vozy, viděl Aiely bojovat se strážci a Gawynovými zeleně oděnými vojáky, zatlačovaly je oheň a blesky Aes Sedai, ale oni přesto zase přicházeli. Taim ho nějak našel a přivedl s sebou asha’manské vojáky a Aiely. „Ještě nemůžu odejít. Myslím, že pro mě přišli přátelé. Neboj se, ochráním tě.“

Strom na kraji lesíka rozštípl zubatý stříbřitý zážeh, dost blízko, aby se Randovi zježily vlasy. Min sebou trhla. „Přátelé,“ zamumlala a mnula si zápěstí.

Pokynul jí, aby zůstala stát na místě – kromě té jedné zbloudilé střely vypadal lesík nedotčený – ale když se zvedl na nohy, ona byla u něj a z boku ho podpírala. Když se potácel ke kraji lesíka, byl jí za podporu vděčný, ale přinutil se narovnat, přestal se o ni opírat. Jak by mohla věřit, že ji ochrání, když ji potřeboval, aby sebou neplácl na zem? Rukou se opřel o kmen stromu rozraženého bleskem, trochu to pomohlo. Ze dřeva stoupaly proužky dýmu, avšak ohněm nechytilo.

Vozy tvořily velký kruh kolem stromů. Někteří sluhové se snažili udržet koně pohromadě – tahouni byli všichni zapražení – ale většina se někde choulila v naději, že se vyhnou tomu běsnění snášejícímu se shora. Pravdou bylo, že, až na tu jednu střelu, ostatní mířily na vozy a bojující muže. Možná i na Aes Sedai. Všechny seděly na koních mimo dosah vířících oštěpů a mečů a ohně, ale ne zase příliš daleko, a některé se zvedaly ve třmenech, aby lépe viděly.

Rand vzápětí zahlédl Erian, štíhlou a tmavovlasou na světle šedé klisně. Luis Therin zavrčel a Rand udeřil téměř bez přemýšlení. Když to udělal, ucítil zklamání druhého muže. Duch ji odstínil, jen nepatrný odpor mu prozradil, že se prořízl jejím spojením se saidarem , a ve chvíli, kdy zavázal štít, ji palicí ze vzduchu srazil v bezvědomí ze sedla. Jestli se rozhodne ji utišit, chtěl, aby věděla, kdo to udělal a proč. Jedna Aes Sedai na kohosi zařvala, aby se o Erian postaral, ale ke stromům se nikdo nepodíval. Žádná z nich nemohla cítit saidín , myslely si, že ji srazil někdo z bojujících.

Rand zapátral též mezi ostatními ženami na koních a zastavil se u Kateriny, otáčející dlouhonohého ryzáka sem a tam, a kamkoliv se podívala mezi Aiely, tam vzplanul oheň. Duch a vzduch, a bezvládně se složila, jedna noha jí uvízla ve třmeni.

Ano , smál se Luis Therin. A teď Galinu. Tuhle chci obzvlášť dostat .

Rand pevně zavřel oči. Co to dělá? To Luis Therin chtěl tyhle tři tak moc, že nedokázal myslet na nic jiného. Rand jim chtěl oplatit, co mu udělaly, ale kolem se bojovalo, muži umírali, zatímco on hledal konkrétní Aes Sedai. Nepochybně umíraly také Děvy.

Srazil další Aes Sedai, dvacet kroků po Katerinině levici, duchem a vzduchem, a pak došel k vedlejšímu stromu a složil na zem Sarene Nemdahl, v bezvědomí a odstíněnou. Pomalu klopýtal kolem kraje lesíka a neustále útočil jako kapesní zloděj. Min se už vzdala, nebránila mu, ačkoliv byla připravená ho zachytit.

„Ony nás uvidí,“ zamumlala. „Jedna z nich se otočí a uvidí nás."

Galina , vrčel Luis Therin. Kdepak je?

Rand si ho nevšímal, a Min taky ne. Padla Coiren a dvě další, jejichž jména neznal. Musel udělat, co se dá.

Aes Sedai netušily, co se děje. Kolem kruhové hradby vozů padaly sestry z koní jako kuželky. Ty, které byly ještě při vědomí, se rozestoupily a snažily se pokrýt celý okruh; v tom, jak ovládaly koně a ve zdvojené zuřivosti, s níž náhle mezi Aiely zažíhaly oheň a práskaly blesky z oblohy, byla náhle vidět úzkost. Muselo to být něco zvenčí, ale Aes Sedai padaly a nevěděly jak a proč.

Jejich počet se snižoval a účinky se začínaly projevovat. Čím dál méně blesků náhle zasyčelo ve vzduchu a zmizelo a víc jich práskalo do řad strážců a vojáků. Méně ohnivých koulí se ztrácelo nebo vybuchovalo dřív, než zasáhlo vozy. Aielové se začali tlačit do mezer mezi vozy a některé vozy převrhli. Ve chvilce byli černě zahalení Aielové všude a zavládl zmatek. Rand se užasle rozhlížel.

Strážci a zeleně odění vojáci bojovali v hloučcích s Aiely a Aes Sedai se obklopily ohnivým deštěm. Ale rovněž tu bojovali Aielové s Aiely, muži se šarlatovými páskami siswai’aman na čele a Děvy s červenými pruhy přivázanými na pažích bojovali s Aiely bez červené látky. A najednou se mezi vozy ocitli cairhienští kopiníci ve zvonových přilbách a Mayenerové v červených kyrysech, útočící na Aiely stejně jako na strážce. To se konečně úplně zbláznil? Uvědomil si Min, která se k němu tiskla a třásla se. Byla skutečná. To, co viděl, muselo být taky skutečné.

Klusem k němu vyrazil asi tucet Aielů, každý vysoký jako on či vyšší. Neměli na sobě žádnou červenou. Zvědavě se na ně díval, až, když byli na krok od něj, jeden zvedl obrácený oštěp jako palici. Rand usměrnil a na dvanácti bojovnících vyrazil oheň. Sežehnutá pokroucená těla se mu zhroutila k nohám.

Náhle asi deset kroků od něj přitahoval svému rezavému hřebci otěže Gawyn, v ruce měl meč, a za ním jela přibližně dvacítka mužů v zelených kabátech. Chvíli se na sebe dívali a Rand se modlil, aby nemusel ublížit Elaininu bratrovi.

„Min,“ zachrčel Gawyn, „můžu tě odsud dostat.“

Min vyhlédla Randovi přes rameno a zavrtěla hlavou. Držela se ho tak pevně, že si nebyl jistý, jestli by ji ze sebe dokázal dostat, i kdyby chtěl. „Já zůstávám s ním, Gawyne. Gawyne, Elain ho miluje."

S jedinou silou v sobě Rand viděl, jak jezdci zbělely klouby na jílci. „Jisao,“ pravil hluše. „Seber Molodce. Prosekáme se odsud.“ Jestli předtím mluvil hluše, nyní zněl jeho hlas mrtvě. „Al’Thore, jednoho dne tě uvidím umírat.“ Pobodl hřebce a odcválal. On i jeho muži všichni křičeli: „Molodci!“ z plných plic a ze všech stran se k nim prosekávali další muži v zelených kabátech.

Před Randem vyskočil muž v černém kabátě, podíval se za Gawynem a země vybuchla v zášlehu ohně a spršky hlíny, což srazilo půl tuctu koní, právě když dorazili k vozům. Rand viděl, jak se Gawyn chvilku kymácí v sedle, než srazil černě oděného muže kyjem ze vzduchu. Mladého muže s tvrdou tváří, který na něj ze země zaprskal, nepoznal, ale měl na vysokém límci meč i draka a byl plný saidínu .