Robert Jordan - Pán chaosu

Po obličeji mu stékal pot, rukávem si vytřel oči. S Egwain nemohl udělat nic, jen se modlit. Mohl ale udělat něco s Min. Nějak to musí dokázat. Nezasloužila si, aby ji dotáhly do Věže jako zajatce. Tomu neuvěří. Kdyby ji jen strážci přestali na chviličku tolik hlídat, mohl by...

Náhle si uvědomil, že po silnici k vozům cválá kůň, zdánlivě bez jezdce, a od kopyt se mu zvedají oblaka prachu. „Jisao,“ nařídil, „řekni vozkům, ať zastaví. Hale, vyřiď Rajarovi, ať připraví Molodce.“ Muži beze slova otočili koně a odcválali. Gawyn čekal.

Byl to ocelově šedý valach Benjiho Dalfora, a když se přiblížil, Gawyn uviděl Benjiho, zhrouceného v sedle, držel se valachovy hřívy. Kůň skoro proběhl kolem, než Gawyn zachytil otěže.

Benji otočil hlavu, aniž se narovnal, a vzhlédl ke Gawynovi skelným zrakem. Kolem úst měl krev a jednou rukou si svíral břicho, jako by se chtěl udržet pohromadě. „Aielové,“ zamumlal. „Tisíce. Ze všech stran, myslím.“ Náhle se usmál. „Dneska je chladno, co –“ Z úst mu vytryskla krev a on přepadl na silnici a nehybné oči upřel do slunce.

Gawyn otočil hřebce a odcválal k vozům. Na Benjiho bude čas později, pokud někdo z nich přežije.

Galina mu vyrazila vstříc, lněný plášť proti prachu za ní vlál a tmavé oči jí ve vážné tváři zuřivě plály. Ode dne, kdy se al’Thor pokusil o útěk, byla vzteky bez sebe pořád. „Kdo si myslíš, že jsi, nařídit vozům zastavit?“ chtěla vědět.

„Blíží se k nám ze všech stran tisíce Aielů, Aes Sedai.“ Podařilo se mu mluvit zdvořile. Vozy konečně zastavovaly a Molodci se řadili, ale vozkové netrpělivě popotahovali za opratě, sloužící se ovívali a rozhlíželi se kolem sebe a Aes Sedai žvanily se strážci.

Galina opovržlivě zkřivila rty. „Ty hlupáku. To jsou nepochybně Shaidové. Sevanna řekla, že nám poskytne doprovod. Jestli ale pochybuješ, vezmi Molodce a přesvědč se sám. Tyhle vozy pojedou dál k Tar Valonu. Je čas, aby ses přesvědčil, že tady dávám rozkazy já, ne –“

„A co když to nejsou tvoji zkrocení Aielové?“ Tohle nebylo v posledních několika dnech poprvé, kdy navrhla, aby vedl zvědy sám. Gawyn tušil, že kdyby to udělal, našel by Aiely, a ne krotké. „Ať je to kdokoliv, zabili jednoho z mých mužů.“ Nejméně jednoho, venku bylo pořád šest zvědů. „Třeba bys měla zvážit možnost, že to jsou al’Thorovi Aielové, kteří ho přišli zachránit. Až na nás začnou plivat, bude pozdě.“

Teprve tehdy si uvědomil, že huláká, ale Galinin hněv ve skutečnosti ustoupil. Podívala se na silnici, kde ležel Benji, potom pomalu kývla. „Možná by protentokrát byla na místě opatrnost."

Rand namáhavě dýchal. Vzduch v truhle byl hustý a horký. Naštěstí už nic necítil. Každou noc ho spláchly vědrem vody, ale to se pořádné koupeli nemohlo rovnat, a nějakou dobu poté, co za ním každé ráno zavřely a zajistily víko, zápach po dalším dni na plném slunci útočil na jeho nos. Udržet prázdnotu dalo práci. Byl celý pokrytý strupy, každý coul kůže od ramen po kolena ho pálil, ještě než se ho dotkl pot, a těch deset tisíc plamenů se mihotalo na pokraji prázdnoty a snažilo se ji pohltit. Zpola zahojená rána v boku v dálce pobolívala a prázdnota kolem něj se při každém bodnutí bolesti zachvěla. Alanna. Cítil Alannu. Blízko. Ne. Nesměl plýtvat časem přemýšlením o ní. Dokonce i kdyby se vydala za ním, šest Aes Sedai by ho nedokázalo osvobodit. Pokud by se nerozhodly připojit ke Galině. Žádná důvěra. Už nikdy nebude důvěřovat žádné Aes Sedai. A stejně si to nejspíš jen představoval. Občas si tady představoval věci, studený větřík, procházku. Občas nedokázal myslet na nic jiného a měl halucinace, že se volně prochází. Jenom prochází. Hodiny ztracené, když byl čas důležitý. Namáhavě dýchal a hmatal po ledově hladké přehradě, která ho oddělovala od pravého zdroje. Znovu a znovu se drápal po těch šesti měkkých bodech. Měkkých. Nedokázal přestat. Snaha byla důležitá.

Tma , sténal Luis Therin v hlubinách jeho hlavy. Už ne tmu. Už ne . Pořád a pořád dokola. Ale nebylo to tak zlé. Rand si ho tentokrát prostě nevšímal.

Náhle zalapal po dechu. Truhlice se pohybovala, hlasitě skřípala po dně vozu. To už je noc? Mimoděk sebou trhl, tělo měl plné naběhlých modřin. Než ho nakrmí, polejou a nacpou jako husu, aby se vyspal, jak to jen půjde, zase ho zmlátí. Dostane se ale ven z krabice. Kolem něho nebyla úplná tma, spíš tmavá šeď. Uzoučká škvírka kolem víka dovnitř propouštěla trochu světla, ačkoliv ji nemohl vidět, když měl hlavu vraženou mezi kolena, a jeho očím trvalo každý den stejně dlouho, než se přizpůsobily něčemu kromě tmy, stejně jako jeho nosu, než otupěl. Přesto musela být noc.

Když se truhlice naklonila, nemohl si pomoci a zasténal. Neměl kam sklouznout, ale posunul se, takže se ve svalech bolavých tak, že už to snad ani víc nešlo, projevil nový tlak. Jeho maličká kobka dopadla tvrdě na zem. Brzy otevřou víko. Kolik dní strávil ve žhnoucím slunci? Kolik nocí? Přestal to počítat. Která z nich to bude tentokrát? Před očima se mu točily obličeje. Poznačil si jednu každou ženu, když u něj přišla na řadu. Teď to byla změť, pamatovat si, která přišla kde nebo kdy, si prostě nedokázal. Věděl ale, že ho Galina, Erian a Katerina tlučou nejčastěji, byly jediné, které viděl víc než jednou. Ty tváře mu před očima zářily divokým světlem. Jak často chtěly slyšet, jak křičí?

Náhle mu došlo, že nyní už by měla být truhla otevřená. Hodlaly ho tu nechat celou noc a potom zítra přijde slunce a – Svaly měl příliš potlučené a bolavé, aby se dokázal pohnout, přesto se však zoufale vzepřel. „Pusťte mě ven!“ vykřikl chraptivě. Zaškrábal prsty za zády, marně. „Pusťte mě ven!“ zavřískl. Měl dojem, že slyší ženský smích.

Chvíli plakal, ale pak slzy vyschly ve vzteku jako hořící hranice. Pomoz mi, štěkl na Luise Therina.

Pomoz mi , zasténal ten muž. Světlo, pomoz mi .

Rand temně zamumlal a začal poslepu hmatat po hladké ploše k šesti měkkým bodům. Dřív nebo později ho pustí ven. Dřív nebo později uvolní stráž. A až to udělají... Dokonce ani nevěděl, kdy se začal drsně smát.

Perrin po břiše vylezl na kopeček a vyhlédl přes vrcholek na scénu jako z Temného snů. Vlci ho slušně varovali před tím, co má čekat, jenže jejich varování ve srovnání se skutečností bledlo. Asi míli od místa, kde ležel pod pálícím sluncem, obrovská hemžící se masa Shaidů úplně obklíčila něco, co vypadalo jako kruh vozů a lidí uprostřed hájku kousek od silnice. Hodně vozů hořelo, plameny tančily. Do řad Aielů létaly ohnivé koule, velké jako pěst i jako balvan, plameny vyšlehávaly a měnily ve chvilce tucty bojovníků v živé pochodně. Z bezmračné oblohy sjížděly blesky a vyhazovaly do vzduchu hlínu a postavy v cadin’sorech . Avšak stříbrné šípy blesků zasahovaly i vozy a od Aielů létal oheň. Většinou tenhle oheň náhle uhasí či vybuchl před cílem, mnohé blesky se náhle zarazily, ale i když průběh bitvy mluvil maličko ve prospěch Aes Sedai, Shaidové museli nakonec zvítězit díky pouhým počtům.

„Tam dole musejí být dvě tři stovky usměrňujících žen, pokud ne víc.“ Na Kirunu, ležící vedle něj, to zřejmě udělalo dojem. Sorilea, za zelenou sestrou, rozhodně vypadala užasle. Z moudré byly cítit starosti. Ne strach, ale starosti. „Ještě nikdy jsem neviděla tolik tkaniv pohromadě,“ pokračovala Aes Sedai. „Myslím, že v táboře je přinejmenším třicet sester. Přivedl jsi nás do vřícího kotle, mladý Aybaro.“