Robert Jordan - Pán chaosu

„Musíme je zastavit, Bero,“ ozvala se žena s vlasy spletenými do tarabonských cůpků ve chvíli, kdy bledá Cairhieňanka na hubené hnědé kobyle řekla: „Nesmíme dovolit, aby ho měla Elaida, Bero.“

„Šest?“ řekla žena s oříškovýma očima. „Šest by ho zajmout nedokázalo. Tím jsem si jistá.“

„Říkala jsem vám přece, že je zraněný.“ Alanna málem brečela. Perrin znal její pach natolik dobře, aby ho rozeznal mezi ostatními. Byla cítit bolestí. „Říkala jsem to.“ Verin mlčela, ale byla cítit vztekem – a strachem.

Kiruna přelétla Perrinův oddíl opovržlivým pohledem. „Tak ty chceš zastavit Aes Sedai s těmihle, mladý muži? Verin neříkala, že jsi trouba.“

„Mám pár dalších na Tarvalonský silnici,“ odtušil suše.

„Tak se k nám smíte připojit,“ sdělila mu Kiruna, jako by dělala ústupek. „To bude v pořádku, Bero, že?“ Bera kývla.

Perrin nechápal, proč ho Kirunin přístup tak štve, ale nyní nebyla vhodná chvíle, aby si to promýšlel. „Taky tu mám tři stovky dvouříčských lučištníků, které hodlám vzít s sebou.“ Jak mohla Alanna vědět, že je Rand zraněný? „Vy, Aes Sedai, můžete jet s náma.“

Rozhodně se jim to nelíbilo. Odjely o pár kroků stranou, aby si to probraly – dokonce ani Perrin nic nezaslechl, musely nějak používat jedinou sílu – a chvíli měl dojem, že pojedou samy.

Nakonec přišly, ale Bera a Kiruna jely celou cestu k silnici po jeho boku, každá na jedné straně, a střídavě mu vykládaly, jak je celá situace nebezpečná a delikátní a že nesmí udělat nic, čím by mohl mladého al’Thora ohrozit. Bera si alespoň občas vzpomněla nazvat Randa Drakem Znovuzrozeným. Jednu věc mu daly docela jasně najevo, totiž že Perrin nesmí udělat ani krok bez toho, aniž by se jich nejdřív nezeptal. Bera začala být trochu rozčilená, že jí její slova neopakuje. Kiruna řekla, že to chápe tak, že je řekl. Perrin začal přemýšlet, jestli snad neudělal chybu, když je požádal, aby jely s sebou.

Jestli sbírka Aielů, Mayenerů a Cairhieňanů, pochodující po silnici, udělala na Aes Sedai nějaký dojem, nedaly to nijak najevo. Přidaly však svou trošku do bublajícího kotlíku. Mayenery a Cairhieňany zřejmě přítomnost devíti Aes Sedai a šestnácti strážců rozveselila, a málem se klaněli a šoupali nohama, kdykoliv se některá z žen přiblížila. Děvy a siswai’aman , na druhou stranu, na Aes Sedai hleděli hrozivě, pokud se netvářili, jako by čekali, že je ty ženy rozšlápnou. Moudré se tvářily stejně klidně jako Aes Sedai, ale Perrin od nich cítil vlny čiré zuřivosti. Až na hnědou jménem Masuri si Aes Sedai moudrých zprvu nevšímaly, ale poté, co byla Masuri v dalších dnech nejméně dvacetkrát odmrštěna – byla vytrvalá, ale moudré se Aes Sedai vyhýbaly tak uhlazeně, až si Perrin myslel, že to musejí dělat instinktivně – poté začaly Bera a Kiruna a všechny ostatní po moudrých pokukovat a neustále mluvily za neviditelnou přehradou, která Perrinovi bránila vyslechnout, co říkají.

Byl by je poslouchal, kdyby mohl. Skrývaly víc než jenom řeči o Aielankách. Například Alanna mu odmítala prozradit, jak ví, kde je Rand – „ Tato informace by spálila každou mysl kromě Aes Sedai,“ řekla mu, chladná a záhadná, ale čpěla z ní úzkost a bolest – a nepřiznala dokonce ani to, že řekla, že je nějak zraněný. Verin s ním skoro nepromluvila, jenom všechno pozorovala těma svýma tmavýma ptačíma očima, s tajuplným úsměvem, přesto vydávala vlny zoufalství a hněvu. Podle pachu by Perrin řekl, že v čele stojí Bera nebo Kiruna. Myslel si, že Bera, ačkoliv to bylo těsné a občas se na chvíli vyměnily. Bylo těžké nechat se přesvědčit o opaku, přestože jedna či druhá s ním každý den jela dobrou hodinu a opakovala v obměnách původní „radu", a všeobecně předpokládaly, že tady velí ony. Nurelle si to zřejmě myslel taky, přijímal jejich rozkazy, aniž jen mrkl na Perrina, a Dobraine se na něj zprvu jenom podíval. Celý den a půl Perrin soudil, že Merana zůstala v Caemlynu, takže ho polekalo, když slyšel, jak onu štíhlou ženu s oříškovýma očima oslovují tímhle jménem. Rand řekl, že vede poselstvo ze Salidaru, ale, přestože se Aes Sedai navenek tvářily jako sobě rovné, Perrin si ji označil jako slabou vlčici ve smečce. V jejím pachu převažovala tupá odevzdanost a úzkost. Nebylo divu, že si Aes Sedai nechávají tajemství pro sebe, to bylo jasné, ale on hodlal zachránit Randa z rukou Coiren a té její bandy, a byl by rád, kdyby měl aspoň náznak, jestli ho nebude muset zachraňovat i před Kirunou a jejími kamarádkami.

Aspoň že byl zase pohromadě s Dannilem a ostatními, i když se k Aes Sedai chovali skoro stejně hrozně jako Mayenerové a Cairhieňané. Dvouříčtí muži byli tak rádi, že ho vidí, že jen málokterý zabrblal, když jim nařídil, aby Rudého orla schovali. Perrin si byl jistý, že ho nakonec zase vytáhnou, ale Dannilův bratranec Ban, jenž vypadal skoro přesně stejně jako Dannil, až na špičatý nos a dlouhé tenké kníry po domanském způsobu, prapor pečlivě složil a dal ho do sedlové brašny. Bez praporců však samozřejmě nejeli. Například tu byla jeho vlastní červená vlčí hlava. Kdyby jim nařídil, aby sbalili i tuhle korouhev, mohli by ho neposlechnout, a díky tomu, jak se Kiruna tvářila chladně a opovržlivě, ho dokonce chtěl ukazovat. Ale kromě toho Dobraine a Nurelle taky vytáhli praporce, když už byl jeden venku. Ne vycházející slunce Cairhienu ani zlatého jestřába Mayene. Oba si přinesli Randovu zástavu, červenozlatého draka na bílé a černobílý kotouč na karmínové. Aielům na tom zřejmě nezáleželo a Aes Sedai se zatvářily velice studeně, ale byly to vhodné prapory, vedoucí muže do boje.

Desátého dne, když bylo slunce v polovině cesty k vrcholu své denní dráhy, byl Perrin zachmuřený i přes praporce a dvouříčské muže a Tanečníka pod sebou. Brzy po poledni by měli dohonit vozy Aes Sedai, jenže on pořád nevěděl, co dělat pak. Tehdy přišlo od vlků poselstvo. Pojď hned. Mnoho dvounožců. Mnoho, mnoho, mnoho! Pojď hned!

Gawyn se snažil soustředit na krajinu. Jel v čele zástupu. Tenhle zvlněný terén s roztroušenými hájky byl právě dost plochý, abyste si mysleli, že vidíte do dálky, ačkoliv ve skutečnosti některé z dlouhých hřebenů a nízkých pahorků nebyly zdaleka tak nízké, jak vypadaly. Vítr dneska zvedal oblaka prachu a prach taky mohl hodně schovat. Dumajské studny ležely jenom kousek od silnice napravo, tři kamenné studny v malém háji. Sudy s vodou potřebovaly naplnit, a budou to nejméně čtyři dny, než se dostanou k dalšímu potvrzenému zdroji vody, pokud pramen Alianelle nevyschl, ale Galina nenařídila zastavit. Snažil se dávat pozor na to, na co měl, ale nemohl.

Čas od času se otočil v sedle a ohlédl se na dlouhého hada, na vozy, táhnoucí se po silnici, kolem nichž popojížděli Aes Sedai a strážci. Sloužící, kteří se nevezli na vozech, šli pěšky. Většina Molodců byla vzadu, kam je poslala Galina. Neviděl ten jeden vůz uprostřed zástupu, kolem něhož vždycky jelo šest Aes Sedai, ten, který neměl plachtu. Byl by al’Thora zabil, kdyby mohl, z tohohle se mu ale dělalo špatně. Dokonce i Erian se toho druhého dne již odmítala zúčastnit, a Světlo vědělo, že měla důvod. Galina však byla umíněná.

Gawyn upřel oči odhodlaně dopředu a dotkl se Egwainina dopisu v kapse kabátce, kde ho měl pečlivě zabalený do několika vrstev hedvábí. Jenom pár slov, že ho miluje, že musí odejít. Nic víc. Četl si ho pětkrát i šestkrát za den. O jeho slibu se vůbec nezmíníla. No, on proti al’Thorovi nehnul prstem. Když se dozvěděl, že je zajatec, ohromilo ho to, navíc se to doslechl až po několika dnech. Musí ji nějak přesvědčit, aby to pochopila. Slíbil jí, že proti němu nezvedne ruku, a neudělá to, i kdyby měl zemřít, ale ani nezvedne ruku, aby mu pomohl. To musí Egwain pochopit. Světlo, musí.