Robert Jordan - Pán chaosu

„Čtyřicet tisíc Shaidů,“ zamumlal Rhuark ponuře po Perrinově druhém boku. Dokonce byl ponuře i cítit. „Nejmíň čtyřicet tisíc, a není to velká útěcha vědět, proč jich na jih neposlali víc.“

„Pán Drak je tam dole?“ zeptal se Dobraine, hledící přes Rhuarka. Perrin kývl. „A ty tam chceš jít a dostat ho ven?“ Perrin znovu kývl a Dobraine si povzdechl. Byl cítit odevzdaností, ne strachem. „Půjdeme tam, urozený pane Aybaro, ale nevěřím, že se dostaneme ven.“ Tentokrát kývl Rhuark.

Kiruna se na muže podívala. „Uvědomujete si, že nás není dost. Devět. I kdyby ty vaše moudré dokázaly opravdu nějak účinně usměrňovat, není nás dost, abychom se jim vyrovnaly.“ Sorilea si hlasitě odfrkla, ale Kiruna upírala oči dolů.

„Tak se otočte a jeďte na jih,“ poradil jí Perrin. „Já nedovolím, aby Randa dostala Elaida.“

„To je dobře,“ odtušila Kiruna s úsměvem. „Protože já taky ne.“ Perrin by byl rád, kdyby mu z jejího úsměvu nenaskakovala husí kůže. Samozřejmě kdyby viděl zlobný pohled, který po ní hodila zezadu Sorilea, naskočila by mu nejspíš husí kůže i z ní.

Perrin pokynul těm dole a Sorilea a zelená sestra sklouzly dost nízko, aby se mohly narovnat. Pak se rozběhly na opačnou stranu.

Neměli až tak dobrý plán. Došlo na to, že se nějak dostanou k Randovi, nějak ho osvobodí a pak budou doufat, že není zraněný příliš vážně, aby mohl udělat průchod pro tolik lidí, kolik jich unikne s ním, než se buď Shaidům, nebo Aes Sedai z tábora podaří je pozabíjet. Menší problémy, bezpochyby, pro hrdinu z příběhu nebo vyprávění kejklíře, ale Perrin by byl moc rád, kdyby byl čas pro nějaké plánování, ne jen pro to, co s Dobrainem a Rhuarkem sfoukli, kdy kmenový náčelník běhal, co měl sil, mezi jejich koňmi. Čas však nebyl jediná věc, jíž se mu nedostávalo. Nedalo se určit, zda věžové Aes Sedai dokážou zadržet Shaidy aspoň na další hodinu.

První vyrazili dvouříčtí muži a okřídlená garda, byli rozdělení do dvou setnin, jednu obklopovali opěšalé moudré, druhou Aes Sedai a strážci na koních. Objeli kopec zleva a zprava. Dannil je nechal, aby znovu vyvěsil Rudého orla, navíc k Rudé vlčí hlavě. Rhuark se ani nepodíval na Amys, která šla kousek od Kirunina tmavého valacha, ale Perrin ho zaslechl mručet: „Kéž znovu společně uvidíme vycházet slunce, stíne mého srdce.“

Na konci měli Mayenerové a Dvouříčtí krýt moudré a Aes Sedai při ústupu, nebo to možná bude obráceně. V každém případě se Beře a Kiruně plán moc nelíbil. Velice chtěly být tam, co Rand.

„Jsi si jistý, že nepojedeš, vznešený pane Aybaro?“ ptal se Dobraine ze sedla. Pro něj představa boje pěšmo odpovídala trestu.

Perrin poplácal sekeru, kterou měl pověšenou u pasu. „Tohle se ze sedla moc použít nedá.“ Byla to pravda, ale on hlavně nechtěl vést Tanečníka nebo Kliďase do toho, co je čekalo dole. Lidé se mohli rozhodnout, že se vrhnou doprostřed víru ostré oceli a smrti. On rozhodoval za své koně, a dneska se rozhodl, že nevezme žádného. „Třeba mi půjčíš třmen, až přijde čas.“ Dobraine zamrkal – Cairhieňané pěšáky moc nepoužívali – ale pochopil a kývl.

„Je čas, aby pištci zahráli do tance,“ ozval se Rhuark a zvedl si černý závoj přes obličej, ačkoliv dneska žádní pištci nebudou, což se některým Aielům nelíbilo. Mnohým Děvám se nelíbilo, že si musí kolem paže ovázat pruh červené látky, aby se pro mokřiňany odlišily od shaidských Děv. Zřejmě si myslely, že by je měl každý na pohled rozeznat.

Černě zahalené Děvy a siswai’aman se rozběhli v širokém zástupu dolů z kopce a Perrin došel s Dobrainem k místu, kde již v čele Cairhieňanů stál Loial, který svíral oběma rukama sekeru a uši měl přitisknuté k hlavě. Byl tu i Aram, opěšalý, s obnaženým mečem. Bývalý Cikán se temně usmíval v očekávání věcí příštích. Dobraine mávl rukou za Randovými dvěma korouhvemi a ozvalo se vrzání sedel, jak se malý lesík pěti set kopiníků připojil k Aielům.

V bitvě nedošlo k žádné změně, což Perrina překvapilo, dokud si neuvědomil, že uběhla teprve chvilka, co se díval naposled. Jemu to připadalo jako dlouhá doba. Mohutný dav Shaidů se stále tlačil dovnitř, vozy stále hořely, možná víc než předtím, z oblohy stále létaly blesky a objevovaly se ohnivé koule.

Dvouříčtí muži už byli skoro na místě spolu s Mayenery, Aes Sedai a moudrými, pohybovali se beze spěchu přes zvlněnou pláň. Perrin by je byl zadržel, aby jim dal lepší šanci k útěku, až na něj přijde čas, ale Dannil trval na tom, že se musejí dostat aspoň na tři sta kroků, aby byly jejich luky k něčemu, a Nurelle stejně naléhal, že se nebudou držet zpátky. Dokonce i Aes Sedai, o nichž si byl Perrin jistý, že stačí, aby byly natolik blízko, že uvidí na nepřítele, trvaly na svém. Žádný ze Shaidů se zatím neotočil. Aspoň žádný neukazoval na hrozbu, jež se pomalu blížila. Nikdo se neobracel, aby jim čelil. Všichni se zřejmě upínali na dobytí kruhu vozů, uskakovali před ohněm a blesky, a pak se znovu vrhali dopředu. Stačilo by, aby se ohlédl jen jeden jediný, ale peklo vepředu je plně upoutávalo.

Osm set kroků. Sedm set. Dvouříčtí sesedli a popadli luky. Šest set. Pět. Čtyři.

Dobraine tasil meč a zvedl ho nad hlavu. „Za pána Draka, Taborwiny a vítězství!“ zařval a jeho křik zopakovalo pět set kopiníků, sklánějících kopí.

Perrin měl jen tak tak čas popadnout Dobraina za třmen, než se Cairhieňané vyřítili kupředu. Loialovy dlouhé nohy stačily koňským. Perrin klusal vedle Dobrainova koně a nechal se jím táhnout. Vyslal myšlenku. Přijďte.

Ze země pokryté hnědou trávou, zdánlivě prázdné, se najednou zvedla tisícovka vlků, hubených hnědých planinských vlků i některých z jejich tmavších, těžších lesních bratranců – vyřítili se a vrhli se na záda Shaidů ve chvíli, kdy z oblohy nad nimi začaly pršet dvouříčské šípy. Do vzduchu vyletěla i druhá salva. Se šípy sjížděly nové blesky, zahořely nové ohně. Zahalení Shaidové se obraceli, aby se bránili vlkům, a měli jen chvilku, aby si uvědomili, že zvířata nejsou jedinou hrozbou, než do nich uhodil pevný klín Aielů spolu s kladivem cairhienských kopiníků.

Perrin uvolnil sekeru, sťal Shaida, jenž mu stál v cestě, a padlého přeskočil. Musejí se dostat k Randovi, na tom záviselo všechno. Loialova sekera vedle něj se zvedala a padala a prosekávala cestu. Aram se svým mečem jako by tančil a smál se, když sekal do všeho, co bylo v dohledu. Nebyl čas myslet na nic jiného. Perrin pracoval se sekerou metodicky. Jako by štípal dříví, ne sekal do masa. Snažil se nevidět tryskající krev, i když mu karmínova sprška postříkala obličej. Musel se dostat k Randovi. Prosekával si prostě cestu ostružiním.

Soustředil se pouze na muže před sebou – myslel na ně jako na muže, i když výška napovídala, že by to mohly být Děvy. Nebyl si jistý, jestli by se dokázal rozmáchnout zakrvácenou půlměsičnou čepelí, kdyby si připustil, že se napřahuje na ženu – soustředil se, ale před očima mu přebíhaly i jiné věci, jak si prosekával cestu kupředu. Stříbřitý blesk vyhodil do vzduchu postavy oděné v cadin’sorech , některé měly šarlatovou pásku na čele, jiné ne. Další střela srazila Dobraina z koně. Cairhieňan se hned vyškrábal na nohy a rozehnal se mečem. Oheň obklopil hlouček Cairhieňanů a Aielů, muži i koně se změnili ve vřískající pochodně, tedy ti, co ještě mohli vřískat.