Robert Jordan - Pán chaosu

„Nechám v bariéře kus otevřít,“ začal Taim, ale Rand ho prudce přerušil.

„Ne!“ Ne kvůli lidem z Dvouříčí. Nemohl vypadat, že si kvůli nim dělá starosti, stejně jako ne kvůli moudrým. Pravdou bylo, že kvůli nim si dělal menší starosti. Amys je tady? Moudré se nikdy bitev neúčastnily. Procházely bez obtěžování bitvami i krevními mstami. Když pro něj přišly, porušily zvyk, pokud ne zákon. Raději by nechal Perrina vrátit se do toho víru, než je opustil. Ale nemohlo to být kvůli moudrým ani kvůli Dvouříčským. „Sevanna chce moji hlavu, Taime. Asi si myslela, že ji dostane dneska.“ Nečitelnost, již prázdnota dodávala jeho hlasu, byla příhodná. Zřejmě to však dělalo starosti Min. Hladila ho po zádech, jako by ho chtěla uklidnit. „Chci jí ukázat, že udělala chybu. Řekl jsem ti, abys udělal zbraně, Taime. Ukaž mi, jak skutečně nebezpečné jsou. Rozežeň Shaidy. Zlom je.“

„Jak přikazuješ.“ Pokud byl Taim předtím škrobený, teď byl jako kámen.

„Vztyčte mou zástavu tak, aby byla vidět,“ přikazoval Rand. Alespoň ji uvidí všichni, kteří obklíčili tábor. Možná se moudré a Dvouříčtí stáhnou, až ji uvidí.

Když Taim odešel, Loial znepokojeně zastříhal ušima a Perrin chytil Randa za ruku. „Viděl jsem, co dělají, Rande. To je...“ I přes krev na tváři a sekeře mluvil znechuceně.

„Co chceš, abych udělal?“ zeptal se Rand. „Co můžu dělat?“

Perrin si povzdechl. „Já nevím. Ale nemusí se mi to líbit.“

„Grady, zvedni praporec Světla!“ zavolal Taim a díky jediné síle jeho hlas zahřměl. Na pramenech vzduchu sebral Jur Grady Dobrainovi z rukou karmínovou zástavu a zvedl ji až těsně k otvoru na vrcholu kupole. Kolem ní vzplál oheň a proletěl blesk, když se v kouři stoupajícím z hořících vozů objevila zářivá červená. Rand hodně mužů v černých kabátcích poznal, ale kromě Jura jich jen pár znal jménem. Byli tady Damer, Fewin a Eben, Jahar a Torvil. Z nich měl pouze Torvil na límci draka.

„Asha’mani, vytvořit bojovou frontu!“ zařval Taim.

Muži v černých kabátcích vyběhli a postavili se mezi bariéru a ostatní, všichni, až na Jura a ty, kteří dávali pozor na Aes Sedai. Kromě Nesune, jež pozorně všechno sledovala, se věžová banda ochable sesula na kolena a na muže, kteří je odstínili, se ani nepodívaly, a dokonce i Nesune pořád vypadala, že začne zvracet. Salidarská skupina většinou chladně pozorovala asha’many, kteří ji strážili, i když občas mrkla po Randovi. Alanna hleděla jen na něj. Uvědomil si, že ho lehce zasvrběla kůže. Aby to z té dálky ucítil, muselo se chopit saidaru všech devět žen. Doufal, že mají dost rozumu, aby neusměrnily. Ledově se tvářící muži kolem nich drželi saidín , byli ho plní až k prasknutí a vypadali stejně napjatí jako strážci hladící své meče.

„Asha’mani, zvednout bariéru o dva sáhy!“ Na Taimův rozkaz se spodek kupole zvedl ze země. Překvapení Shaidové, kteří tlačili na něco, co nemohli vidět, popadali. Okamžitě se vzpamatovali a černě zahalená masa se hrnula dopředu, ale měli čas jen na jeden krok, než Taim zvolal: „Asha’mani, zabít!“

Přední řada Shaidů vybuchla. Jinak se to popsat nedalo. Postavy v cadin’sorech se rozletěly na kusy ve spršce krve a tkáně. Prameny saidínu sahaly do husté mlhy a bleskurychle přebíhaly od těla k tělu, a další řada Shaidů zemřela, pak další a ještě jedna, jako by bojovníci nabíhali do ohromného mlýnku na maso. Rand, hledící na ten masakr, polkl. Perrin se předklonil a zvracel na prázdný žaludek. Rand ho naprosto chápal. Další řada zemřela. Nandera si dala ruku před oči a Sulin se odvrátila. Zkrvavené pozůstatky lidských bytostí začaly vytvářet hradbu.

Tohle nevydržel nikdo. Mezi dvěma smrtícími zášlehy se Shaidové vepředu náhle snažili dostat na opačnou stranu, drali se zpátky mezi válečníky, kteří se chtěli dostat dopředu. Meloucí se změť začala vybuchovat a pak už ustupovali všichni. Ne, utíkali. Déšť ohně a blesků, bušící do kupole, zmírnil.

„Asha’mani,“ zazvonil Taimův jasný hlas, „valivý prstenec země a ohně!“

Pod nohama Shaidů nejblíž k vozům najednou ve fontáně ohně a hlíny vybuchla zem a rozhazovala lidi na všechny strany. Těla ještě letěla vzduchem a ze země vyšlehly další plameny a další, a prstenec se rozšířil kolem vozů a pronásledoval Shaidy na padesát kroků, na sto, na dvě stě. Kolem teď vládla jen panika a smrt. Bojovníci odhazovali oštěpy a puklíře. Kupole už byla čistá, jen kouř ještě stoupal z hořících vozů.

„Dost!“ Hluk výbuchů pohltil Randův křik stejně snadno jako jekot mužů. Spletl prameny stejně, jak je použil Taim. „Dost, Taime!“ Jeho hlas udeřil jako hrom.

Ještě jeden prstenec vybuchl a Taim zavolal: „Asha’mani, konec!“

Na okamžik jako by panovalo neuvěřitelné, až ohlušující ticho. Randovi zvonilo v uších. Pak zaslechl sténání a vřískání. V hromadách mrtvých se svíjeli ranění. A za nimi prchali Shaidové, nechávajíce za sebou roztroušené hloučky siswai’aman a Děv s pruhy červené látky, Cairhieňany a Mayenery, z nichž někteří ještě seděli na koních. Ti, téměř zdráhavě, začali přicházet k vozům, někteří Aielové si snímali závoje. Jelikož měl Rand zrak posílený jedinou silou, rozeznal Rhuarka, kulhal a jedna ruka mu bezvládně visela, ale byl na nohou. A hodný kus za ním šla velká skupina žen v tmavých bachratých suknicích a světlých jupkách, s doprovodem mužů v dvouříčských kabátech s dlouhými luky v rukou. Byli příliš daleko, aby rozeznal obličeje, ale z toho, jak Dvouříčtí kulili oči na prchající Shaidy, byli ohromení jako kdokoliv jiný.

Rand pocítil nesmírnou úlevu, ačkoliv ne dost velkou, aby se mu pořád neobracel žaludek. Min mu tiskla tvář do košile a plakala. Pohladil ji po vlasech. „Asha’mani,“ ještě nikdy nebyl raději, že mu prázdnota vysává z hlasů pocity, „vedli jste si dobře. Blahopřeji, Taime.“ Otočil se, aby se už nemusel dívat na ta jatka, a skoro neslyšel jásot „Pán Drak!“ a „asha’mani!", který vycházel z hrdel černě oděných mužů.

Když se otočil zpátky, uviděl Aes Sedai. Merana byla až vzadu, ale Alanna stála téměř těsně u něj, se dvěma Aes Sedai po boku, které nepoznal.

„Vedl sis dobře,“ řekla z dvojice ta s hranatou tváří. Selka, s bezvěkou tváří a očima, jež se jen tak tak držely vážnosti, nevšímala si asha’manů okolo. Nápadně si jich nevšímala. „Jsem Bera Harkin a toto je Kiruna Nachiman. Přišly jsme tě zachránit – s Alanninou pomocí –“ tohle očividně dodala, jelikož se Alanna náhle zamračila, „ačkoliv se zdá, že jsi nás skoro nepotřeboval. Přesto, počítá se úmysl a –“

„Vaše místo je u nich,“ řekl Rand a ukázal na Aes Sedai, odstíněné a pod stráží. Třiadvacet jich viděl, a Galina mezi nimi nebyla. Bzučení Luise Therina zesílilo, ale on odmítal poslouchat. Teď nebyl čas na šílené vztekání.

Kiruna se pyšně narovnala. Ať už byla cokoliv, rozhodně nebyla selka. „Zapomínáš, kdo jsme. Ony s tebou možná zacházely špatně, ale my –“

„Já nikdy na nic nezapomínám, Aes Sedai,“ pronesl Rand chladně. „Řekl jsem, že vás smí přijít šest, ale napočítal jsem devět. Řekl jsem, že na tom budete stejně jako vyslankyně Věže, a za to, že vás přišlo devět, taky budete. Ony jsou na kolenou, Aes Sedai. Kleknout!“

Hleděly na něj chladné, přísné tváře. Cítil, jak asha’manové připravují štíty z ducha. Kiruně se ve tváři objevil vzdor, rovněž Bere a ostatním. Randa a Aes Sedai obstoupily kruhem dva tucty mužů v černých kabátcích.