Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Jezdců bylo v dohledu jen pár, většinou strážci, a občas nějaký štolba vedl koně, jak nejrychleji to bylo v blátivé břečce možné, ale nikdo ji ani jejího koně zřejmě nepoznal. Oproti téměř prázdným ulicím se dřevěné chodníky, vlastně jen hrubá prkna přibitá na špalcích, lehce prohýbaly pod váhou lidí. V proudu žen byla vidět hrstka mužů, jako rozinky v laciném koláči, kteří šli dvakrát rychleji než ostatní. Kromě strážců se muži snažili vyřídit své záležitosti mezi Aes Sedai co nejrychleji. Téměř všechny ženy skrývaly tvář a zpod kapucí vycházela pára, jež jim stoupala od úst, přesto bylo snadné poznat Aes Sedai od návštěvnic, ať měly pláště prosté nebo vyšívané a podšité kožišinou. Před sestrou se dav rozestupoval. Každá jiná žena se musela mačkat mezi ostatními. V mrazivém dopoledni však příliš mnoho sester venku nebylo. Většina jich zůstávala ve stanech. Samy i po dvou po třech budou číst nebo psát dopisy nebo poslouchat zprávy, jež jim přinášely návštěvnice. O něž se možná podělí se zbytkem svého adžah, nebo také ne.

Svět viděl Aes Sedai jako monolit, vysoký a pevný, nebo aspoň viděl, dokud současný rozkol ve Věži nevešel ve všeobecnou známost, ale holým faktem bylo, že adžah byla rozdělená a sněmovna byla jediným místem, kde se setkávala, a sestry samotné byly jen o málo víc než shromážděním poustevnic, které spolu nemluvily víc, než bylo nezbytně třeba, a i pak pouze s několika přítelkyněmi. Nebo s jinou sestrou, jež se připojila z nějakého konkrétního důvodu. Cokoliv jiného se ve Věži změnilo, Egwain si byla jistá, že tohle se nezmění nikdy. Nemělo smysl předstírat, že Aes Sedai někdy byly něco jiného než Aes Sedai nebo že někdy budou, velká řeka valící se dál, se všemi mocnými proudy skrytými v hlubinách, měnící řečiště jenom neznatelně pomalu. Ona na té řece narychlo vybudovala několik hrází a odvedla část vody tady a část tam pro své vlastní účely, ale věděla, že to jsou jen dočasné stavby. Dřív nebo později ty hluboké proudy její hráze strhnou. Mohla se jenom modlit, aby vydržely dost dlouho. Modlit se a sypat hráze, jak jen to půjde.

Občas se v davu objevila jedna z přijatých se sedmipruhou štolou přes kapuci bílého pláště, ale hlavně tu byly novicky v nezdobeném bílém suknu. Jen hrstka z jedenadvaceti přijatých novicek v táboře skutečně vlastnila pruhované pláště, a ty si schovávaly pro výuku ve třídách nebo pro službu u sester, ale hodně námahy bylo vloženo do toho, aby každá novicka nosila neustále bílou, i když měla jen jedny náhradní šaty. Přijaté se pochopitelně snažily pohybovat tím labutím skluzem jako Aes Sedai a jedné či dvěma se to docela dařilo i přes nerovné chodníky, ale novicky běhaly skoro stejně rychle jako muži, jak se hnaly s posílkami či ve skupinkách po šesti sedmi spěchaly do výuky.

Aes Sedai neměly tolik novicek, které by mohly učit, už velmi dlouho, vlastně od trollockých válek, kdy bylo více i Aes Sedai, a když nyní získaly téměř tisíc žaček, nastal příšerný zmatek, dokud je nezařadily do těchto „rodin“. Název to nebyl oficiální, ale používaly jej dokonce i Aes Sedai, jimž se stále nelíbilo, že mají přibírat všechny ženy, jež o to požádají. Nyní každá novicka věděla, kde má být a kdy, a každá sestra to aspoň dokázala zjistit. Nemluvě o tom, že počet uprchlic se snížil. To Aes Sedai vždycky dělalo starosti a několik set z těchto žen by docela dobře mohlo získat šátek. Žádná sestra nechtěla přijít ani o jedinou z nich, dokud nebude rozhodnuto, že bude poslána pryč. Ženy stále občas vyklouzly, když jim došlo, že výcvik je těžší, než čekaly, a cesta k šátku Aes Sedai delší, ale kromě toho, že díky rodinám bylo snazší to zjistit, útěk ženám, které se mohly spoléhat na pět či šest sestřenek, jak je nazývaly, připadal méně přitažlivý.

Kousek před velkým hranatým stanem, jenž sloužil jako věžová sněmovna, zabočila Egwain do boční ulice. Chodníky před stanem ze světle hnědého plátna byly prázdné – sněmovna byla místem, kam všichni chodili, pouze pokud k tomu měli dobrý důvod – ale záplatované závěsy byly zatažené, aby nikdo nepovolaný neviděl, co se tam děje, a tak se nedalo poznat, kdo by mohl vyjít ven. Každá přísedící by Daišara poznala od podívání, a některým přisedícím se Egwain chtěla vyhnout víc než ostatním. Lelaine a Romandě, kupříkladu, jež se vzpíraly její autoritě stejně instinktivně, jako bojovaly proti sobě navzájem. Nebo všem, které začaly mluvit o vyjednávání. Bylo by příliš hezké věřit, že ony se jen snaží pozvednout ducha, jinak by to jen nešeptaly. Bylo však třeba zachovávat zdvořilost bez ohledu na to, jak často by ráda některé vrazila pořádný pohlavek, ale nikdo si nemohl myslet, že si ho Egwain nevšímá, když ho neuvidí.

Před ní, za vysokou plátěnou stěnou, která obklopovala jeden ze dvou pozemků pro cestování v táboře, zazářilo slabé stříbřité světlo a vzápětí ven vyšly dvě sestry. Ani Phaedrine, ani Shemari nebyla dost silná, aby mohla průchod setkat sama, ale propojené zvládly jeden natolik velký, aby jím prošly. Hlavy měly u sebe a byly zabrané do hovoru a kupodivu si právě připínaly pláště. Egwain se cestou kolem odvracela. Obě hnědé ji učily jako novicku a Phaedrine stále udivovalo, že je z Egwain amyrlin. Byla hubená jako tyčka a byla klidně schopná vlézt do bláta, aby se zeptala, jestli Egwain nepotřebuje pomoc. Shemari, velice rázná žena s hranatým obličejem, vypadající spíš na zelenou než na knihovnici, se vždycky chovala přehnaně správně. Opravdu přehnaně. Její hluboká pukrlata, vhodná pro mladší novicku, obsahovala víc než jenom náznak výsměchu, jakkoliv hladkou udržovala tvář, a nejen proto, že se o ní vědělo, že pukrlata dělá, když Egwain zahlédne na sto kroků.

Egwain si říkala, kde asi byly. Někde v místnosti anebo možná někde v teplejším počasí. Nikdo pochopitelně nesledoval příchody a odchody sester, dokonce ani jejich adžah. Vším vládl zvyk a zvyk silně odrazoval od přímých otázek ohledně toho, co nějaká sestra dělá a kam chodí. Phaedrine a Shemari nejspíš byly vyslechnout některé ze svých špehů osobně. Nebo si možná odskočily podívat se do knihy v nějaké knihovně. Nakonec byly hnědé. Ale nemohla si nevzpomenout na poznámku Nisao o sestrách odcházejících za Elaidou. Bylo možné najmout si veslaře a přeplavit se do města, kde byla spousta maličkých vodních branek, kudy mohl vstoupit každý, kdo by chtěl, ale s průchodem nebylo třeba riskovat cestu k řece a hledání člunu. Stačilo, aby se do Věže vrátila jediná sestra s touto informací, a ony by přišly o poslední výhodu. A neexistoval způsob, jak to zarazit. Dala se jenom udržovat opozice proti Elaidě. A donutit sestry, aby věřily, že tohle může mít rychlý konec. Jen kdyby tu nějaký rychlý konec byl.

Kousek za pozemkem pro cestování Egwain zastavila koně a zamračila se na dlouhou stěnu stanu ještě záplatovanějšího, než byl ten sněmovní. Po chodníku připlula Aes Sedai – měla obyčejný tmavomodrý plášť a tvář jí zakrývala kapuce, ale novicky a ostatní jí uskakovaly z cesty, jak by to pro obchodnici nikdy neudělaly – zastavila se před stanem a dlouho se na něj dívala, než odhrnula chlopeň a vstoupila. Její neochota byla jasná, jako kdyby křičela nahlas. Egwain tam nikdy nechodila. Cítila, že uvnitř je usměrňován saidar , i když slabě. Nezbytné množství bylo překvapivě malé. Rychlá návštěva amyrlin by však neměla upoutat velkou pozornost. Tolik toužila vidět, co spustila.