Arkadij Strugackij - Brouk v mravenisti

Ve chvíli, kdy procházíme kolem nachýleného oblouku vstupní brány, vyskakuje na zídku z mokrých, bujně rozrostlých keřů s hlukem a zvoněním rolniček křiklavě barevný, ohyzdně vysoký chlapík ...

Je hubený jako kostlivec, má žluté vpadlé tváře a skelný pohled. Mokré zrzavé čupřiny mu trčí do všech stran, plandavé, jakoby z mnoha částí skloubené ruce jsou v jednom pohybu, dlouhatánské nohy sebou neustále pocukávají a podupávají na místě, takže od obrovitých chodidel se do stran rozlétá spadané listí a rozmoklá cementová drť.

Od krku až k nohám je obepnut jakýmsi různobarevně kostkovaným trikotem — červeně, žlutě, modře a zelené, bez ustání zvoní rolničky našité nepravidelně na rukávech a nohavicích, hlasitě luskají ve složitém rytmu kostnaté prsty. Paňáca. Harlekýn. Jeho kejkle by asi byly legrační, kdyby nebyly tak strašné v tom mrtvém městě pod šedivým dešťovým prachem na pozadí zpustlého parku, z něhož se stal les. Tohle je bez nejmenší pochyby šílenec. Další šílenec.

V prvním okamžiku mám dojem, že je to pořád týž, ten z periférie. Ale tamten měl na sobě barevné pentličky a šaškovskou čepici se zvonečkem, byl mnohem menší a nevypadal tak uštvaně. Prostě byli oba pestrobarevní, oba pomateni, a zdá se zcela nepravděpodobné, že by první domorodci, které jsme na této planetě potkali, byli oba šílení klauni.

„To není nebezpečné,“ říká Štěkn.

„Musíme mu pomoct,“ říkám já.

„Jak chceš. Bude nám překážet.“

Sám dobře vím, že nám bude překážet, ale nedá se nic dělat, začínám se přibližovat k roztančenému paňácovi a v rukavici si připravuji přísavku s uklidňujícím prostředkem.

„Pozor zezadu!“ říká najednou Štěkn.

Prudce se otáčím. Ale na opačné straně ulice není nic mimořádného — patrová vila se zbytky jedovatě fialového nátěru, nepravé pilíře, ani jedna okenní tabule celá, temný otvor dveří vysoký do poloviny patra zeje prázdnotou. Dům jako ty ostatní, ale Štěkn hledí právě na tento nanejvýš pozorně a napjatě. Přikrčil se na napjatých nohou, sehnul hlavu a našpicoval trojúhelníkové uši. Po zádech mi běhá mráz - od začátku naší cesty Štěkn ještě nikdy nezaujal takovou pózu. Za mnou zběsile drnčí rolničky a najednou je ticho. Jen déšť šramotí.

„V kterém okně?“ ptám se.

„Nevím,“ Štěkn pomalu otáčí těžkou hlavou zprava doleva. „V žádném okně. Chceš, podíváme se? Ale teď už míň...“ Těžká hlava se pomalu vztyčuje. „Konec. Jako vždycky.“

„Co?“

„Jako na začátku.

„Nebezpečí?“

„Hned na začátku nebezpečí. Ale slabé. Teď bylo silné. Ale zase jako na začátku“

„Lidi? Zvířata?“

„Veliká zloba. Nerozumím“

Ohlížím se do parku. Bláznivý paňáca nikde a v husté mokré zeleni se nedá nic rozeznat.

Van der Hoese je strašně znepokojen. Diktuji hlášení. Van der Hoese se obává, že to byla léčka a že paňáca měl odlákat mou pozornost. Vůbec nemůže pochopit, že v takovém případě se léčka zdařila, protože paňáca mou pozornost skutečně odlákal natolik, že jsem kromě něho nic neviděl ani neslyšel. Van der Hoese nabízí, že nám pošle pomocnou skupinu, ale já odmítám. Náš úkol je nicotný a je dost možné, že nás samotné zanedlouho odvolají z trasy a pošlou pomáhat třeba zrovna Espadovi.

Hlášení od Espadovy skupiny — dostali se do palby. Stříleli na ně střelami se stopovkou. Zřejmě výstražná palba. Espada pokračuje v postupu. My rovněž. Van der Hoese je na nejvyšší míru rozrušen, jeho hlas zní přímo úpěnlivě.

Na kapitána jsme asi štěstí neměli. Espadův kapitán je progresor. Želtuchinův kapitán je progresor. A náš je Van der Hoese. Všechno to má samozřejmě logické důvody: Espada vede skupinu pro kontakt, Rem je hlavní dodavatel informací, zatímco my se Štěknem pouze pěší průzkumníci v prázdném nebezpečném prostoru. Pomocná skupina. Ale až se něco stane, a ono se vždycky něco stane, musíme spoléhat jen na sebe. Nakonec starý Van der Hoese je pouhopouhý hvězdný letec, zkušený kosmický vlk, kterému natrvalo přešla do krve někdejší instrukce 06/3: „Při zjištění, že na planetě existují příznaky rozumného života, okamžitě startovat a pokud možno zničit všechny stopy své přítomnosti...“ A tady výstražná palba, zřejmá nechuť navázat kontakt, a nejenže se nikdo nechystá okamžitě startovat, ale naopak všichni pokračují v postupu a schválně lezou do neštěstí ...

Přestává pršet. Po mokrém asfaltu skákají žáby. Teď už je jasné, čím se tu živí hadi. Ale čím se živí žáby? Komáry. Domy jsou stále vyšší, stále přepychovější. Ošuntělý, zplesnivělý přepych. Dlouhatánská kolona nákladních automobilů různých typů stojící při levém okraji silnice. Jezdilo se tu zřejmě vlevo. Četné náklaďáky jsou otevřené, v korbách se válí harampádí. Vypadá to jako stopy masové evakuace, jenom není jasné, proč všichni směřovali do středu města. Že by do přístavu?

Štěkn se najednou zastavuje a z husté srsti na temeni hlavy vztyčuje trojúhelníkové uši. Jsme kousek od křižovatky, křižovatka je prázdná, i bulvár za ní je prázdný, nakolik je v šedém oparu vidět.

„Puch,“ říká Štěkn. A po chvilce zaváhání. „Zvěř.“ A po další chvíli: „Moc. Jdou sem. Zleva.“

I já už cítím zápach, ale to je pouze pach mokré rzi na nákladních automobilech. A najednou — dusot tisíců nohou a kostěné poťukávání, kňučení, tlumené vrčení, funění a odfrkávání. Tisíce nohou. Tisíce hrdel. Stádo. Rozhlížím se a hledám vhodný vchod, kde bych tu lavinu přečkal.

„Holota,“ říká Štěkn. „Psi.“

V té chvíli se vyvalili z levé příčné ulice. Byli to psi. Stovky psů. Tisíce. Hustý černožlutošedivý proud, dupající, chrčící a pronikavě páchnoucí mokrou psinou. Čelo proudu už přeběhlo křižovatku a vnořilo se do příčné ulice vpravo, řeka se stále valila a valila, ale tu se několik zvířat oddělilo od stáda a ostře zahnulo k nám — byly to velké opelichané kusy, hubené, obalené chomáči slepené srsti. Slabounce, žalostně poňafávali a blížili se k nám klusem, ale ne rovně, nýbrž jakýmsi důmyslným obloukem, s nahrbenými vypouklými trupy a s pocukávajícími ocasy staženými pod tělo.

„Do baráku!“ ječí Van der Hoese. „Co stojíte? Do baráku!“

Žádám ho, aby nedělal hluk. Zasouvám ruku pod okraj kombinézy a nahmatávám pažbu paprskové pistole. Štěkn říká:

„Není třeba. Já sám.“

Klátivým krokem se pomalu blíží k psům. Nezaujímá bojovou pózu. Jednoduše kráčí.

„Štěkne,“ říkám, „co kdybychom je nechali být?“

Nechápu, co má za lubem, držím pistoli ve svěšené ruce hlavní k zemi a jdu rovnoběžně s ním podél kolony nákladních automobilů. Musím si rozšířit palebnou výseč pro případ, že by se špinavě žlutý proud znenadání otočil proti nám. Štěkn neustále kráčí, ale psi se zastavili. Couvají, otáčejí se k Štěknovi bokem, ještě víc se hrbí, schovávají ocasy pod tělem, a když je od nejbližšího Štěkn asi deset metrů, dávají se náhle s bázlivým kňučením na útěk a okamžitě se spojují s houfem.

Ale Štěkn jde dál. Přímo prostředkem ulice, pomalu, kolébavě, jako by křižovatka, před ním byla úplně prázdná. Zatínám zuby, napřahuji paprskovou pistoli k palbě a vracím se na prostředek ulice za Štěkna. Špinavě žlutý proud je už docela blízko. Z odporného puchu (nebo ze strachu?) se mi dělá nanic. Snažím se hledět přímo před sebe a říkám si: dvě rány vlevo, jednu vpravo, dvě rány vlevo, jednu vpravo...