Arkadij Strugackij: Brouk v mravenisti

A tu se najednou vzpíná nad křižovatkou zoufalé kvílení. Řeka psů se trhá a uvolňuje cestu. Psi se na sebe tlačí, lezou jeden přes druhého, kousají se a šlapou se navzájem, kňučí, vyjí, vrčí a ženou se pryč z křižovatky. Za několik sekund nezůstal v příčné ulici vpravo ani jeden pes, zatímco ulice vlevo je ucpána klokotající masou huňatých těl, vzpírajících se nohou a vyceněných tlam. Z této masy stoupá do výše bělavá páchnoucí pára a uši mi zaléhají tisícihlasým řevem zoufalství a smrtelné hrůzy.

Přecházíme křižovatkou posetou chomáčky špinavé srsti, smradlavé peklo máme za zády, a teprve pak se zastavuji a ohlížím. Střed křižovatky je pořád ještě prázdný. Zvířata změnila směr. Kolem kolony nákladních automobilů se nyní od nás vzdalují po bulváru směrem k periférii. Kňučení a vytí ponenáhlu utichá, ještě chvíli — a všechno je jako dřív: je slyšet pouze usilovný dusot tisíců nohou, kostěné poťukávání, funění a odfrkávání. Vydechuji a zastrkuji paprskovou pistoli zpátky do pouzdra. Pořádně jsem se vyděsil.

Van der Hoese nám dává do těla. Dostáváme důtku. Oba. Za opovážlivost a klukovinu. Celkově je Štěkn dost citlivý na výtky, ale tentokrát nevím proč ani neprotestuje. Jenom bručí: „Řekni mu, že v tom žádné riziko nebylo.“ A dodává: „Skoro...“ Diktuji hlášení o incidentu. Nepochopil jsem, k čemu vlastně na křižovatce došlo, a je přirozené, že Van der Hoese to chápe ještě méně. Jeho vyptávání nechávám bez povšimnutí. Zdůrazňuji především skutečnost, že houf teď směřuje k lodi. „Kdyby došli až k vám, zastrašte je ohněm,“ uzavírám.

Van der Hoese nám ještě jednou vyslovuje svou nespokojenost a povoluje další postup. Živě si představuji, jak si po tomto pokárání navyklým cvrnknutím nadhazuje levý knír, urovnává pravý, pak se opírá v křesle a znovu napjatě pozoruje kontrolní monitory v pokorném očekávání další nevyhnutelné nepříjemnosti.

Docházíme na konec dvaadvacátého bloku a tady si všímám, že z ulice vymizela všechna živá havěť — není vidět jedinou krysu, jediného hada, i žáby se ztratily. Poschovávali se před psy, uvažuji nejistě. Ale vím, že to tak není. To Štěkn.

Ve čtvrtém roce naší známosti jsem najednou zjistil, že Štěkn umí docela obstojně anglicky. Přibližně ve stejné době jsem se dověděl, že Štěkn skládá hudbu — no, samozřejmě ne symfonickou, ale písničky, prostě pískové melodie, roztomilé, sluchu pozemšťana docela přijatelné. A teď jsem učinil další objev.

Štěkn po mně šilhá žlutým okem.

„Jak jsi uhodl ten oheň?“ zeptal se.

Zbystřuji pozornost. Já jsem podle něho uhodl nějaký oheň! Kdy se to asi mohlo stát?

„Podle toho jaký,“ říkám neurčitě.

„Nevíš, o čem mluvím? Nebo nechceš odpovědět?“

Oheň, oheň, uvažuji chvatně. Cítím, že bych se mohl dovědět něco významného. Nebudu-li pospíchat. Budu-li odpovídat přesně. Kdy já vlastně mluvil o ohni? Aha! Zastrašte je ohněm!

„Každé malé dítě ví, že se zvířata bojí ohně,“ říkám. „Proto jsem to uhodl. Copak to bylo tak těžké uhodnout?“

„Řekl bych, že to bylo těžké“ vrčí Štěkn. „Celou dobu jsi na to nepřišel.“

Umlká a přestává šilhat okem. Rozhovor skončil. Ale stejně je to chytrá hlava. Uvědomuje si, že jsem buď nepochopil, nebo nechci, aby nás slyšeli ostatní. V obou případech je lepší zavést rozhovor do vytracena... Takže já jsem uhodl oheň. Ve skutečnosti jsem nic neuhodl. Jednoduše jsem Van der Hoesovi řekl: Zastrašte je ohněm. A Štěkn usoudil, že jsem něco uhodl. Oheň, oheň... Štěkn přirozeně žádný oheň neměl... Ale musel mít. To jen já jsem ho neviděl, psi ho viděli. No jo, tak tohle mi ještě chybělo. I ty Štěkne jeden!

„A tys je pálil?“ ptám se úlisně.

„Oheň pálí,“ odpovídá Štěkn suše.

„A tohle umí každý Hlavák?“

„Hlaváky nás nazývají jenom pozemšťané. Zrůdy z jihu nám říkají upíři. A v ústí Modrého Hada nás označují jako pomatence. A na Archipelagu nám říkají czechu — pro to vy nemáte slovo. Znamená to obyvatel podzemí, který umí přemáhat a zabíjet silou svého ducha.“

„Rozumím,“ poznamenávám.

Pouhých pět let jsem potřeboval k tomu, abych zjistil, že můj nejlepší přítel, před nímž jsem já nikdy nic neskrýval, má schopnost přemáhat a zabíjet silou svého ducha. Doufejme, že jenom psíky, ale vlastně - kdopak ví... Pouhých pět let přátelství. Hrome, proč se mě to tak nemile dotýká?

Štěkn cítí trpkost v mém hlase okamžitě, ale vykládá si ji po svém.

„Nebuď závistivý,“ říká. „Vy zase máte spoustu věcí, které my nemáme a nikdy mít nebudeme. Vaše stroje a vaše věda...“

Docházíme na náměstí a hned zůstáváme stát, protože vidíme dělo. Stojí vlevo za rohem, nízké, jakoby přilepené k dláždění — dlouhá hlaveň s tlustým nástavcem úsťové brzdy, nízký široký ochranný štít pomalovaný maskovacími skvrnami, široko roztažená trubkovitá lafetová ramena, tlustá kola s pneumatikami... Z tohoto postavení se vystřelilo nejedenkrát, ale už dávno, hodně dávno. Vystřílené nábojnice poházené okolo jsou prožrány zelenou a červenou rzí, rydla lafetových ramen rozpárala asfalt až na hliněný podklad a teď se utápějí v husté trávě, u levého ramene dokonce stačil vyrazit malý stromek. Zrezivělý závěr je odklopen, zaměřovač úplně chybí a vzadu za postavením se válejí shnilé, polorozpadlé truhlíky na střelivo, všechny prázdné. Tady se střílelo do posledního náboje.

Dívám se přes ochranný štít a vidím, kam se střílelo. Přesněji řečeno nejprve vidím veliké, brečťanem zarostlé díry ve stěně protějšího domu a teprve potom mi padá do očí jakási architektonická nehoráznost. Na úpatí proděravělého domu stojí zcela nesmyslně malý matně žlutý pavilón, přízemní, s rovnou střechou, a teď je mi jasné, že odtud pálili právě na něj, přímou střelbou, z bezprostřední blízkosti, z nějakých padesáti metrů, a zející díry ve stěně domu nad nimi jsou chybné rány, ačkoli minout z takové vzdálenosti se zdá nemožné. Ostatně těch chybných ran není zase tak mnoho a člověk žasne nad pevnosti té nevzhledné žluté stavby, která dostala tolik přímých zásahů, a přesto se nerozsypala v haldu rozvalin.

Umístění pavilónu je nesmyslné a mně se nejdřív zdá, že ho strašlivé údery dělostřeleckých nábojů posunuly z původního místa, odhodily dozadu, zatlačily na chodník a jedním rohem málem zarazily do zdi domu. Samozřejmě to tak není. Náboje prorážely ve žluté fasádě kulaté otvory s roztavenými a začazenými okraji a trhaly se uvnitř, takže široká křídla velkých vstupních dveří byla vyražena ven, zkroutila se a teď visí na jakýchsi neviditelných nitkách. Uvnitř bezpochyby vznikl požár a všechno, co tam bylo, na prach shořelo, jazyky plamene zanechaly černé stopy nad vchodem a nad proraženými dírami... Ale pavilón pochopitelně stojí tam, kde ho postavili hned na začátku nějací podivínští architekti, kteří jím úplně zatarasili chodník a část vozovky, což určitě muselo překážet dopravě.

Všechno, co se tu stalo, se stalo velice dávno, před mnoha lety, dávno vyprchal pach požárů a střelby, ale zvláštním způsobem se tu udržela tížívá atmosféra kruté nenávisti, zuřivosti a zbabělosti, v níž kdysi stříleli neznámí dělostřelci.