Arkadij Strugackij: Brouk v mravenisti

Myslím, že si učinil svůj názor jak na město, tak možná i na celou tuto planetu. Lhostejně se vyhnul prohlídce vily, jakoby zázrakem zachované v sedmě čtvrti, vymykající se čistotou a elegantností z okolních budov s vymlácenými okny, zpustošených časem a zarostlých divokým břečťanem. Jen štítivě očichal dvoumetrová kola vojenského obrněného vozu ostře a čerstvě páchnoucího benzínem, pohřbeného napůl pod rozvalinami zřícené zdi, a bez nejmenší zvědavosti sledoval bláznivý tanec ubohého zdejšího praobyvatele, který proti nám vyběhl se zvonícími rolničkami, pitvořil se, celý zahalený vlajícími různobarevnými ňadry nebo stuhami. Všechny tyto zvláštnosti přijímá Štěkn lhostejně, nevím proč odmítl vyčlenit je z všeobecného pozadí katastrofy, třebaže na počátku, při prvních kilometrech cesty, byl zjevně vzrušen, něco hledal, co chvíli narušoval způsob postupu, něco vyčenichával, odfrkoval, odplivoval a nesrozumitelně si cosi mumlal ve svém jazyce...

„Tak tohle je novinka...,“ povídám. Je to něco jako kabina izolační sprchy — válec vysoký asi dva metry o průměru jeden metr, z poloprůhledného materiálu připomínajícího jantar. Oválná dvířka zabírající celou výšku jsou otevřena. Zdá se, že kdysi stála tahle kabina svisle, pak pod ni na jedné straně vsunuli nálož s výbušninou, takže je teď silně nakloněná a okraj jejího dna i s plátem přilepeného asfaltu a hlíny visí nad zemí. Jinak poškozena nebyla, ostatně uvnitř se ani nemohlo nic poškodit — kabina byla prázdná jako prázdný pohár.

„Pohár,“ říká Van der Hoese. „Akorát s dvířky.“

„Ionizační sprcha“ říkám já. „Ale nezařízená. Nebo například budka dopravního policisty. Něco podobného jsem viděl na Sarakši, jenže tam to dělali ze skla a plechu. Mimochodem ve svém jazyce tomu slangově opravdu říkali pohár.“

„A co takový policista řídí?“ ptá se Van der Hoese se zájmem.

„Silniční dopravu na křižovatkách“ říkám.

„Ke křižovatce je dost daleko, nezdá se ti?“ říká Van der Hoese.

„Takže je to tedy ionizační sprcha,“ odpovídám.

Diktuji mu hlášení. Převzal je a ptá se:

„Nějaké otázky?“

„Existují dvě logické otázky: proč tu věc tady postavili a komu překážela. Podotýkám — nevedou k ní zádně kabely ani dráty. Štěkne, máš nějaké otázky?“

Štěkn dává najevo víc než lhostejnost — sedí zády ke kabině a drbe se.

„Můj národ takové předměty nezná,“ oznamuje povzneseně. „Můj národ to nezajímá.“ A znovu se ostentativně, přímo vyzývavě drbe.

„Tak to je všechno,“ říkám Van der Hoesovi, Štěkn okamžitě vstává a vydává se na další cestu.

Tak vida, jeho národ to nezajímá, říkám si v duchu, když kráčím vlevo kousek za ním. Nejradši bych se usmál, ale to za žádnou cenu nesmím. Štěkn nesnáší takové úsměvy, je neuvěřitelně citlivý na sebemenší odstíny lidské mimiky. Odkud se asi v Hlaváčích bere ta citlivost? Jejich obličeje (nebo tlamy?) přece postrádají jakoukoli mimiku — alespoň lidským okem se rozeznat nedá. Každý obyčejný pozemsky vořech má mimiku mnohem bohatší. A přitom pro úsměv člověka mají Hlaváči skvělý postřeh. Vůbec se dá říci, že Hlaváči se vyznají v lidech mnohem lépe než lidé v Hlavácích. A já vím proč. My se stydíme. Oni jsou rozumné bytosti a my se stydíme je zkoumat. Ovšem oni tento trapný pocit neznají. Když jsme žili u nich v Pevnosti, když nás skrývali, krmili, napájeli a chránili, mnohokrát jsem zničehonic zjistil, že na mně provedli další experiment! I Marta si Komovovi stěžovala na totéž, i Rowlingson, jen Komov si nikdy nestěžoval — myslím, že jednoduše proto, že byl na tohle příliš samolibý. A Taraskonec nakonec jednoduše uprchl. Odjel na Pandoru, zabývá se svými obludnými tachorgy a je šťasten... Proč Štěkna tolik zajímala Pandora? Všemi legálními i nelegálními prostředky oddaloval odlet. Budu si potom muset ověřit, je-li pravda, že si skupina Hlaváků vyžádala dopravní prostředky k přesídlení na Pandoru.

„Štěkne,“ říkám, „chtěl bys žít na Pandoře?“

„Ne. Musím být s tebou.“

On musí být. Smůla je v tom, že jejich jazyk zná jen jednu modalitu. Neexistuje rozdíl mezi musím, mám, chci a mohu. A když Štěkn mluví po našem, používá těchto výrazů nazdařbůh. Nikdy se nedá přesně určit, co má na mysli. Snad nyní chtěl říct, že mě má rád, že se beze mne necítí dobře, že se mu líbí jen se mnou. Ale taky možná, že je jeho povinností být se mnou, že má nařízeno být se mnou, a že je odhodlán splnit svou povinnost se ctí, i když by se strašně rád prodíral oranžovou džunglí, dychtivě naslouchal každému šramotu a lačně vdechoval každou vůni, jichž je na Pandoře habaděj...

Vpravo vpředu se od špinavě bílého balkónu ve druhém poschodí odlupuje plát omítky a hlučně dopadá na chodník. Krysy pobouřeně piští. Z hromady smetí se vznáší sloup komárů a krouží ve vzduchu. Napříč ulicí se jako ozdobná kovová stuha klikatí veliký had, stáčí se před Štěknem do spirály a výhružně vztyčuje kosočtverečnou hlavu. Štěkn se ani nezastavuje — nedbale a rázně seká přední tlapou, kosočtverečná hlava odlétá na chodník a Štěkn běží dál, nechávaje za sebou klubko svíjejícího se těla bez hlavy.

A ti podivíni se báli pouštět mě samotného se Štěknem! Prvotřídní bojovník, chytrá hlava s mimořádným čichem na nebezpečí, absolutně nebojácný, jak žádny člověk nedokáže... Ale! Samozřejmě se to neobejde bez určitého „ale“. Bude-li to nutné, budu za Štěkna bojovat jako za pozemšťana, jako za sebe sama. Ale co on? To právě nevím. Na Sarakši ovšem za mě bojovali, bojovali a umírali, hynuli, když mě kryli vlastními těly, ale nikdy jsem se nemohl zbavit dojmu, že to nebojovali za mne, za svého přítele, ale za jakýsi abstraktní, i když jim velice drahý princip... Přátelím se se Štěknem už pět let, ještě neměl odpadlé plovací blány mezi prsty, když jsme se seznámili, když jsem ho učil jazyku a ovládání zásobovací linky. Nehnul jsem se od něho, když prodělával ty své divné nemoci, v nichž se naši lékaři ani trochu nevyznali. Snášel jsem jeho odporné manýry, smiřoval jsem se s jeho neomalenými výroky, promíjel jsem mu to, co nepromíjím nikomu na světě. A přesto nevím, čím mu dneska vlastně jsem ...

Volají z lodi. Van der Hoese oznamuje, že Rem Želtuchin našel na svém rumišti pušku. Informace je to bezvýznamná, Van der Hoese jednoduše nechce, abych mlčel. Dělá si starosti, dobrák stará, když dlouho mlčím. Mluvíme o hloupostech.

Zatímco mluvíme o malichernostech, zabíhá Štěkn do nejbližšího vchodu. Ozývá se odtamtud rámus, pištění, praskot a mlaskání. Štěkn se znovu objevuje ve dveřích. Energicky žvýká a odhazuje si od tlamy krysí ocásky.

Kdykoli navážu rádiové spojení, začíná se chovat jako pes — buď něco žere, nebo se drbe, nebo si vykusuje blechy. Moc dobře ví, že to nemám rád, ale dělá to schválně, jako by se mi chtěl mstít za to, že porušuji naše společné osamění.

Omlouvá se mi a zdůvodňuje svůj poklesek tím, že mu to chutná a že se nemohl ovládnout. Mluvím s ním suše.

Začíná drobně mrholit. Bulvár před námi zahaluje šedivá třaslavá mlha. Míjíme sedmnáctý blok (příčná ulice je dlážděná kameny), procházíme kolem prorezivělého nákladního auta s vypuštěnými pneumatikami, kolem celkem zachovalé, žulou obložené budovy s ozdobnými mřížemi na oknech přízemku a vlevo od nás začíná park oddělený od bulváru nízkou kamennou zídkou.