Arkadij Strugackij: Brouk v mravenisti

„Šel jste na volnou nohu?“ řekla Jadviga Michajlovna.

Pořád ještě se usmívala, ale nyní chybělo v jejím úsměvu něco velice důležitého. A přitom docela, docela obyčejného.

„Víte, Maxime,“ řekla, „velmi ráda si s vámi pohovořím o Lvu Abalkinovi, ale když dovolíte, až později. Co kdybych vám zavolala... třeba za hodinu, za půl druhé...“

„Ale samozřejmě,“ řekl jsem. „Jak se vám to hodí...“

„Nezlobte se, prosím.“

„Ale kdež. To vy se nezlobte.“

Zapsala si číslo mého kanálu a rozloučili jsme se. Byl to nějaký divný rozhovor. Jako by se odněkud dověděla, že lžu. Sáhl jsem si na uši. Hořely. Hr–r–romské povolání! „I začal nejúchvatnější hon — hon na člověka...“ O tempora, o mores! Jak často se mýlili ti klasikové... Co dělat, počkáme. Třeba budu muset do toho Manaosu letět. Informoval jsem se o situaci. Nulová transportace stále ještě nespolehlivá. Objednal jsem si tedy stratolet, rozevřel desky a začal jsem si číst hlášení Lva Abalkina o operaci Mrtvý svět.

Stačil jsem přečíst nějakých pět stránek, ne víc, když se ozvalo zaklepání a vstoupil Admirál. Vstal jsem.

Málokdy míváme příležitost vidět Admirála jinak než za jeho stolem, takže člověk pořád zapomíná, jaký kostnatý kolos to je. Sněhobílý plátěný oblek na něm plandal jako na ramínku a vůbec připomínal cirkusáka na chůdách, třebaže jeho pohyby nebyly trhané.

„Sedni si,“ řekl, složil se napůl a usedl do křesla přede mnou.

Taky jsem si chvatně sedl.

„Podej hlášení,“ nařídil.

Podal jsem hlášení.

„To je všechno?“ zeptal se a zatvářil se nespokojeně.

„Zatím všechno.“

„Špatně,“ řekl Admirál.

„Už je to tak, Admirále,“ přisvědčil jsem.

„Špatně! Pečovatel zemřel. A co přátelé ze školy? Vidím, že sis je ani nenaplánoval! A co jeho spolužáci ze školy progresorů?“

„Bohužel, Admirále, zřejmě žádné přátele neměl. V internátě určitě ne a pokud jde o progresory...“

„Nech si ty úvahy. Všechno prověř. A nerozptyluj se. K čemu je například dětská lékařka?“

„Snažím se prověřit všechno,“ odpověděl jsem a pomalu jsem dostával vztek.

„Nemáš čas flákat se ve stratoletech. Pusť se do archívů a na lítání zapomeň.“

„Po archívů se taky pustím. Chystám se dokonce kouknout se na toho Hlaváka. Na toho Štěkna. Ale stanovil jsem si určité pořadí... A nesdílím názor, že by dětská lékařka znamenala pouze ztrátu času...“

„Mlč už!“ řekl Admirál. „Dej mi ten svůj seznam.“

Vzal si seznam, dlouho jej studoval a čas od času kroutil hubeným nosem. Vzal bych jed na to, že se zastavil na některé řádce a upřeně se na ni dívá. Pak mi vrátil papírek a řekl:

„Štěkn — to není zlý nápad. I tvoje legenda se mi líbí. Ale všechno ostatní je špatně. Uvěřil jsi, že nemá žádné přátele. To není pravda. Tristan byl jeho přítelem, l když v deskách o tom nenajdeš nic. Hledej. A ta... ta Glumovová, to je taky dobře. Jestli mezi nimi byla láska, je to pro nás šance. A Lekanovovou nech plavat. Tu nepotřebuješ.“

„Ale ona mi stejně zavolá!“

„Nezavolá,“ řekl Admirál.

Podíval jsem se na něho. Kulaté zelené oči nemrkaly a já pochopil, že Lekanovová skutečně nezavolá.

„Poslyšte, Admirále,“ řekl jsem, „nezdá se vám, že bych pracoval trojnásob úspěšněji, kdybych věděl, oč tady jde?“

Byl jsem si jist, že odsekne: Nezdá! Moje otázka byla čistě řečnická. Chtěl jsem mu pouze naznačit, že atmosféra tajemnosti, která obklopuje Lva Abalkina, mi nezůstala skryta a že mí vadí.

Ale Admirál odpověděl jinak.

„Nevím. Předpokládám, že ne. Stejně ti zatím nemůžu nic říct. Ostatně ani nechci.“

„Tajemství osobnosti?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděl. „Tajemství osobnosti.“

... Do deseti hodin se způsob našeho postupu definitivně ustálil. Kráčíme prostředkem ulice — vpředu ve směru naší cesty Štěkn, za ním a trochu vlevo já. Původní způsob postupu těsně u zdí Jsme museli změnit, protože chodníky jsou plné otlučené omítky, rozbitých cihel, střepů okenních tabulí, zrezivělého plechu ze střech a už dvakrát se stalo, že nám bez jakékoli viditelné příčiny spadly úlomky říms málem na hlavu. Počasí se nemění, nebe je stále zahaleno mračny, v závanech sem proniká teplý vlhký vítr, honí po rozbitém dláždění smetí neurčitého původu a čeří hladinu páchnoucí vody v černých zahnívajících kalužích. Vrhají se na nás, mizí a znovu se na nás vrhají hejna komárů. Útočící vlny komárů. Celé komáří smršti. Je tu spousta krys — šramotí v haldách rumu, ve špinavě rezatých houfech přebíhají ulice z jednoho vchodu do druhého nebo se jako kuželky tyčí v prázdných otvorech oken. Jejich korálkovité oči ostražitě pobleskují. Nechápu, čím se v této kamenité pustině živí. Snad jedině hady. Hadů je tu taky spousta, zejména při vpustích kanálů se proplétají v složitá pohyblivá klubka. Čím se tu živí hadi, to taky nechápu. Snad jedině krysami. Tihle hadi jsou však trochu zvadlí, vůbec ne agresivní, i když zbabělí taky ne. Věnují se jakýmsi svým zvláštním záležitostem a nikoho a ničeho kolem si nevšímají.

Město je určitě už dávno opuštěno. Onen muž, kterého jsme potkali na periférii, byl samozřejmě pomatený a zabloudil sem náhodou.

Zpráva od skupiny Rema Želtuchina. Zatím vůbec nikoho nepotkal. Je svým rumištěm nadšen a slibuje, že v nejbližší době určí index zdejší civilizace s přesností na dvě desetinná místa. Pokouším se představit si to rumiště — obrovité smetiště bez začátku a konce, které zavalilo půl světa. Začínám mít špatnou náladu, a tak na to přestávám myslet.

Mimikrová kombinéza funguje nespolehlivě. Ochranná barva odpovídající pozadí se na látce objevuje se zpožděním pěti minut, někdy se neobjeví vůbec a místo ní vznikají neobyčejně krásné a výrazné skvrny čistých spektrálních barev. Nejspíš je ve zdejší atmosféře něco, co mate vyladěný chemický mechanismus této hmoty. Experti z komise pro kamuflážní techniku se vzdali naděje, že by se jim podařilo vyregulovat činnost kombinézy na dálku. Radí mi, jak mám regulaci provést na místě. Poslechl jsem těchto rad, takže teď už mám kombinézu absolutně rozladěnou.

Zpráva od Espadovy skupiny. Podle všeho se při přistávání v mlze zmýlili o několik kilometrů — nikde nevidí obdělávané pole ani osady, které pozorovali z oběžné dráhy. Vidí jen oceán a pobřeží, pokryté kilometr širokým pruhem černé slupky — nejspíš vyschlým mazutem. Už zase mám špatnou náladu.

Experti kategoricky protestují proti Espadovu návrhu nadobro vypnout kamufláž. Drobný, ale halasný skandálek v éteru. Štěkn k tomu vrčivě poznamenává:

„To je ta slavná lidská technika! K smíchu...“

Nemá žádnou kombinézu, nemá ani těžkou helmici s konvertory, ačkoli to všechno bylo speciálně pro něho připraveno. Odmítl to, jako obvykle bez udání důvodů.

Běží zeširoka po zašlé středové linii bulváru, mírně vyhazuje do strany zadní nohy, jako to někdy dělávají naši psi, je tlustý a huňatý, má obrovskou kulatou hlavu, jako vždy otočenou doleva, takže pravým okem hledí přísně kupředu, zatímco levým jako by šilhal po mně. Hadů si vůbec nevšímá stejně jako komárů, zato krysy ho zajímají, ovšem jen z gastronomického hlediska. Jenže teď je sytý.