Arkadij Strugackij - Brouk v mravenisti

Abalkin mlčel. Jeho obličej stále zůstával nehybný, ale na matně bílých tvářích vystoupily šedé skvrny jako stopy starého lišeje — najednou se podobal pandejskému dervičovi.

„No dobrá,“ řekl po chvilce mlčení Admirál. S předstíraným soustředěním si prohlížel nehty. „Dejme tomu, že vám to Tristan přece jen prozradil. Nevím sice, proč to udělal, ale dejme tomu. Proč vám tedy neřekl taky všechno ostatní? Proč vám neřekl, že jste nalezenec? Proč vám nevysvětlil důvody toho zákazu? Důvody totiž byly, a to velice vážné...“

Po Abalkinově šedém obličeji přeběhlo pomalé křečovité zachvění, celý obličej jakoby změkl — ústa se pootevřela, oči se doširoka rozevřely jako v údivu a já jsem poprvé zaslechl jeho dech.

„Nechci o tom mluvit...,“ prohlásil Abalkin hlasitě a chraptivě.

„To je velká škoda,“ řekl Admirál. „Pro nás je to totiž velice důležité.“

„Pro mě je důležité jenom jedno,“ odsekl Abalkin. „Abyste mě nechali na pokoji.“ Jeho obličej opět ztvrdl, víčka poklesla, z tváří pomalu mizely šedé skvrny. Admirál pokračoval docela jiným tónem:

„Ljovo, my vás samozřejmě necháme na pokoji, ale snažně vás prosím, kdybyste najednou v sobě cítil něco nezvyklého, nějaký neobvyklý pocit... nějaké divné myšlenky... zkrátka, kdybyste měl dojem, že jste nemocen... snažně vás prosím, oznamte mi to. Nebo třeba ne mně. Gorbovskému. Nebo Komovovi. Koneckonců i Brombergovi...“

Tu se k němu Abalkin otočil zády a vykročil ke dveřím. Admirál za ním natahoval ruku a málem křičel:

„Ale okamžitě! Dokud jste ještě pozemšťan! Já jsem se třeba na vás provinil, ale Země za nic nemůže.“

„Oznámím, oznámím,“ řekl Abalkin přes rameno. „Vám osobně.“ Prošel dveřmi a pečlivě za sebou zavřel.

Pár sekund Admirál mlčel, oběma rukama křečovitě svíral opěradlo křesla a napjatě poslouchal. Pak polohlasně zavelel:

„Za ním. V žádném případě nespouštět z očí. Spojení prostřednictvím náramků. Budu v muzeu.“

Když Lev Abalkin vyšel z budovy Komkonu-2, vydal se pomalu, bezstarostným krokem ulicí Rudých javorů, vstoupil do kabiny pouličního videofonu a s kýmsi hovořil. Rozhovor trval něco přes dvě minuty, načež Lev Abalkin stejně pomalu, s rukama založenýma za zády zahnul na bulvár a usadil se na lavičce vedle pomníku s bustou Strogova.

Nedělal jsem si samozřejmě žádné iluze, že se mi podařilo zůstat nezpozorován. On určitě věděl, že ho nespouštím z očí, a zřejmě už měl promyšleno, Jak se mě v případě potřeby zbaví. Ale to mě netrápilo. V hlavě mi ležel Admirál. Nechápal jsem, co má za lubem.

Bože na nebi, řekl jsem si zmateně, vždyť on ho chce zabít. Abalkin si tady sedí, a za hodinu ho Admirál zabije. To je přece jasné jako facka. Vždyť Admirál právě proto na něho čeká v muzeu, aby tento film zhlédl až dokonce, aby pochopil a na vlastní oči spatřil, jak to všechno probíhá, jak si automat Poutníků hledá cestu, jak nachází jantaritové pouzdro (očima? čichem? šestým smyslem?), jak toto pouzdro otevírá, jak vyndává svůj detonátor, co se chystá s detonátorem udělat... jen chystá, nic víc, protože v tomto okamžiku stiskne Admirál spoušť, dál už se riskovat nedá. A řekl jsem si: Tak to ne, tohle se nestane.

Nedá se říci, že bych byl do detailu promyslel všechny důsledky svého rozhodnutí. Mám-li být upřímný, nepromýšlel jsem je vůbec. Vkročil jsem do aleje a zamířil k Abalkinovi. Když jsem k němu přistoupil, pohlédl na mě úkosem a odvrátil se. Sedl jsem si vedle něho.

„Ljovo,“ řekl jsem, „odejděte odtud. A hned.“

„Myslím, že jsem žádal, abyste mě nechali na pokoji,“ řekl původním tichým a bezbarvým hlasem.

„Nenechají vás na pokoji. Dospělo to už příliš daleko. Pro nás už nejste Ljova Abalkin. Ten už neexistuje. Vy jste pro nás automat Poutníků.“

„A vy jste pro mě banda idiotů šílících strachy.“

„Připouštím,“ řekl jsem. „Ale právě proto byste měl odtud zmizet. Leťte na Pandoru, žijte tam několik měsíců a dokažte jim, že v sobě nenosíte žádný program.“

„Ale proč?“ zeptal se. „Proč já bych měl někomu něco dokazovat? Abyste věděl, to je ponižující.“

„Ljovo,“ přesvědčoval jsem, „kdybyste se setkal s přestrašenými dětmi, bylo by pro vás ponižující chvilku hopsat a dělat legraci, abyste je uklidnil?“

Poprvé se mi podíval přímo do očí. Díval se dlouho, téměř bez mrkání, a já pochopil, že mi nevěří jediné slovo. Vedle něho seděl idiot šílící strachy a usilovně lhal, aby ho opět zahnal na okraj vesmíru, ale teď už navždycky, teď už bez naděje na návrat.

„Nemá to cenu,“ pravil. „Přestaňte žvanit a nechte mě na pokoji. Musím jít.“ Ohleduplně rozehnal veverky a vstal. I já jsem se zvedl.

„Ljovo,“ řekl jsem. „Zabijou vás.“

„To není tak jednoduchá věc,“ řekl a vykročil alejí.

Vydal jsem se vedle něho. A pořád jsem mluvil. Žvanil jsem nějaké nesmysly o tom, že tohle není případ, kdy si člověk může dovolit se urážet, že je hloupé riskovat život jenom kvůli hrdosti, že by se měl snažit ty staříky pochopit — žijou přece už čtyřicet let jako na jehlách... Buď mlčel, nebo odpovídal jízlivými narážkami. Několikrát se dokonce usmál, moje chování ho patrně pobavilo. Došli jsme na konec aleje a zahnuli do Šeříkové ulice. Mířili jsme na náměstí Hvězda.

Po ulicích už chodilo poměrně dost lidí. To se mi nehodilo do plánu, ale na druhou stranu to tak moc nevadilo. Člověku se přece může udělat na ulici nevolno a v takových případech musí někdo dopravit občana, který ztratil vědomí, k nejbližšímu lékaři... Zavezu ho na náš raketodrom, není to daleko, ještě než se stačí vzpamatovat. Tam jsou kdykoli k dispozici dva nebo tři dozorčí „přízraky“. Zavolám tam Glumovovou a všichni tři zaletíme na Zelenou Růženu, do mého starého tábora. Cestou jí všechno vysvětlím, kašlu na tajemství osobnosti Lva Abalkina... Tak. Tamhle při chodníku stojí volný glyder. Přesně to, co potřebuji...

Když jsem přišel k sobě, spočívala moje hlava v teplém klíně jakési starší ženy, připadal jsem si jako na dně hluboké studny, shora na mě hleděly cizí znepokojené obličeje, kdosi vykřikoval, aby se lidí tolik nemačkali a dopřáli mi víc vzduchu, pak zase mi někdo jiný starostlivě strkal k nosu jedovatě páchnoucí ampulku a jakýsi rozvážný hlas říkal, že není důvodu se vzrušovat — člověku se přece může udělat na ulicí nevolno.

Moje tělo mi připadalo jako důkladně nafouknutý balón, který se s tichým bzučením pohupuje nízko nad zemí. Nic mě nebolelo. Podle všeho jsem chytil docela obyčejný direkt shora, v nezvyklé pozici.

„Je to dobré, už se probral, bude to v pořádku...“

„Ležte, prosím, ležte, jen se vám udělalo zle.“

„Hned tu bude doktor. Váš přítel pro něho běžel.“

Sedl jsem si. Podepírali mě v ramenou. V útrobách mí pořád ještě zvonilo, ale hlavu jsem měl naprosto jasnou. Potřeboval jsem vstát, ale zatím to nebylo v mých silách. Mezi spletí nohou a těl, která mě obklopovala, jsem viděl, že glyder zmizel. A stejně nedokázal Abalkin dotáhnout věc do konce. Stačilo, aby udeřil o dva centimetry víc doleva, a nebyl bych se probral dřív než večer. Buď se špatně trefil, nebo se u mne v posledním okamžiku objevil obranný reflex ...