Arkadij Strugackij - Brouk v mravenisti

„Admirále,“ řekl jsem, „copak to povídáte? Proč zrovna čert? Co vlastně špatného můžete říct o Poutnících? Vemte si třeba operaci Mrtvý svět... Ať je to jak chce, oni tam zachránili obyvatelstvo celé planety! Několik miliard lidí!“

„To jsou těšínská jablíčka!“ řekl Admirál a smutně se ušklíbl. „Tam přece nezachraňovali obyvatelstvo. Tam zachraňovali planetu před obyvatelstvem! A se stoprocentním úspěchem... Kam se obyvatelstvo podělo, to nám není dopřáno vědět...“

„Proč planetu?“ zeptal jsem se zaraženě.

„A proč obyvatelstvo?“

„No dobrá,“ připustil jsem. „O to taky nejde. Dejme tomu, že máte pravdu — program, detonátory, čert... Ale co nám může udělat? Je přece sám.“

„Chlapče,“ řekl Admirál téměř něžně, „ty nad tím uvažuješ sotva půl hodiny, kdežto já si s tím lámu hlavu už čtyřicet let. A nejen já. A stejně jsme nic nevymysleli, to je to nejhorší. A nikdy nic nevymyslíme, protože i ti nejchytřejší a nejzkušenější z nás jsou jen a jen lidi. Nevíme, co tamti chtějí. Nevíme, co tamti dokážou. A nikdy se to nedozvíme. Jedinou nadějí zůstává, že při svých bláznivých, chaotických krocích budeme dělat věci, s nimiž tamti nepočítali. Nemohli přece předvídat všechno. To nemůže nikdo. A přesto se pokaždé, když se k nějakému činu rozhoduji, přistihnu při myšlence, že asi právě tohle ode mne čekali, takže bych to v žádném případě neměl udělat. Dospěl jsem tak daleko, že se já, starý pitomec, raduju, že jsme ten prokletý sarkofág nezničili hned první den... Tagorci ho zničili — a podívej se teď na ně! Uvízli v děsivé slepé uličce... Snad je to právě následek toho prý nejrozumnějšího, nejracionálnějšího činu, kterého se dopustili před sto padesáti lety... A když to vezmu z druhé strany, oni sami si ve slepé uličce nepřipadají! To je slepá ulička z našeho, lidského hlediska! Zatímco oni ze svého hlediska se všestranně rozvíjejí, žijí si blaze a určitě se domnívají, že za to vděčí onomu včasnému radikálnímu rozhodnutí... Nebo si vem tohle: rozhodli jsme se nepustit rozkuráženého Abalkina k detonátorům. Ale co když právě tohle od nás čekali?“ Položil si holou lebku do dlaní a zavrtěl hlavou.

„Jsme všichni unaveni, Maku,“ pronesl pomalu. „Bože, jak my jsme unaveni! Už na tohle téma nedokážeme ani uvažovat. Únava v nás probouzí lehkomyslnost, takže si stále častěji říkáme: Ále, nějak to dopadne... Dřív byl Gorbovskij v menšině, ale teď už sedmdesát procent lidí z komise převzalo jeho domněnku: Brouk v mraveništi... Ach, to by byla nádhera! Jak rád bych tomu věřil! Moudří strejcové z čistě vědecké zvědavosti vstrčí do mraveniště brouka a s obrovskou svědomitostí zaznamenávají všechny nuance mravenčí psychologie, všechny detaily jejich sociální struktury... A mravenci jsou vyděšeni, mravenci lítají sem a tam, hrozně si to berou, jsou ochotni položit životy za rodnou hromadu a netuší chudáčkové, že brouk nakonec sleze z mraveniště a půjde si dál svou cestou a nikomu z nich ani trochu neublíží... Chápeš to, Maku? Ani trochu! Neblázněte, mravenci! Všechno dobře dopadne... Ale co když tohle není brouk v mraveništi, ale tchoř v kurníku? Víš, co to je, Maku — tchoř v kurníku?“

A najednou vybuchl. Praštil pěstmi do stolu, zabodl se do mě zuřivýma zelenýma očima a zařval:

„Lumpové! Vzali mi čtyřicet let života! Čtyřicet let ze mne dělají mravence. Nemůžu myslet na nic jiného. Udělali ze mne zbabělce! Uskakuju před vlastním stínem, nevěřím vlastní omezené palici... No, co na mě vyvaluješ bulvy? Za čtyřicet let budeš zrovna takový, a možná dřív, protože události se dají do pohybu! A poletí tak, jak jsme my starci vůbec nepředpokládali, takže všichni do jednoho půjdeme do penze, protože to nezvládneme. A všechno to padne na vás! Jenže vy to taky nezvládnete! Protože vy...“

Odmlčel se. Nedíval se na mě, ale přes mou hlavu. A začal pomalu vstávat od stolu. Otočil jsem se.

Na prahu, v otevřených dveřích, stál Lev Abalkin.

„Ljovo!“ pronesl Admirál překvapeně a dojatě. „Kamaráde! A my si můžeme nohy uběhat, jak vás hledáme!“

Lev Abalkin učinil lehký pohyb a v mžiku stál u stolu. Byl to bez debaty pravý progresor nové školy, profesionál, a určitě patřil mezi nejlepší — musel jsem vynakládat všechno úsilí, abych ho stačil sledovat.

„Vy jste Rudolf Sikorski, náčelník Komkonu-2,“ řekl tichým, překvapivě bezbarvým hlasem.

„Ano,“ odpověděl Admirál a příjemně se usmíval. „Ale proč tak oficiálně? Sedněte si, Ljovo...“

„Budu mluvit vstoje,“ řekl Lev Abalkin.

„Dejte pokoj, Ljovo, nač ty ceremonie? Sedněte si, prosím, čeká nás dlouhý rozhovor, není-liž pravda?“

„To není,“ řekl Abalkin. Na mě se ani nepodíval. „Nečeká nás dlouhý rozhovor. Nechci s vámi mluvit.“

Admirál byl ohromen. „Jak to — nechcete?“ zeptal se nechápavě. „Jste ve službě, drahý, Jste povinen podávat hlášení. Zatím pořád nevíme, co se stalo s Tristanem...“

„Jsem jedním z třinácti?“

„Ten Bromberg...,“ ulevil si Admirál rozmrzele. „Ano, Ljovo. Bohužel, jste jedním z třinácti.“

„Je mi zakázáno zdržovat se na Zemi? Musím celý život zůstat pod dohledem?“

„Ano, Ljovo. Je to tak.“

Abalkin se uměl báječně ovládat. Jeho obličej byl naprosto nehybný, oči přivřené, jako by vstoje dřímal. Ale já cítil, že před námi stojí člověk v nejvyšší fázi zuřivosti.

„Přišel jsem vám sdělit,“ prohlásil Abalkin stále týmž bezbarvým hlasem, „že jste se k nám zachovali hnusně a hloupě. Zničili jste mi život a stejně jste ničeho nedosáhli. Prosím, abyste si uvědomil, že ani váš dohled nestrpím a budu se ho nemilosrdně zbavovat.“

„Jako Tristana?“ zeptal se Admirál mimochodem.

Abalkin jako by tato slova neslyšel. „Já jsem vás varoval,“ řekl. „Takže si nestěžujte. Mám v úmyslu žít teď podle svého a žádám, abyste se mi dál do života nevměšovali.“

„Dobrá, nebudeme se vměšovat. Ale povězte mi, Ljovo, vám se vaše práce nelíbila?“

„Teď si budu práci vybírat sám.“

„Výborně. Báječně. A když budete mít nějakou volnou chvilku, račte se laskavě trochu zamyslet a zkuste si představit sebe na našem místě. Jak byste to s nalezenci zařídil vy?“

Na nehybném obličeji Lva Abalkina se mihlo cosi jako úsměšek. „Tady není o čem uvažovat,“ poznamenal. „Všechno je jasné. Měli jste mi to říct a udělat ze mne svého svědomitého spojence...“

„A vy byste nám za pár měsíců spáchal sebevraždu. Ono je to totiž strašné, Ljovo, uvědomovat si, že jsem nebezpečím pro lidstvo, to hned tak každý neunese...“

„Nesmysl. Tohle všechno jsou žvásty vašich psychologů. Já jsem pozemšťan! Když jsem se dověděl, Že je mi zakázáno žít na Zemi, málem jsem se pomátl! Jen androidům je přece zakázáno žít na Zemí. Pobíhal jsem jako šílenec, hledal důkazy, že nejsem android, že jsem měl dětství, že jsem pracoval s Hlaváky. Báli jste se, abyste mi nepomátli hlavu? Málem se vám to podařilo!“

„A kdo řekl, že je vám zakázáno žít na Zemi?“

„Není to snad pravda?“ zeptal se Abalkin. „Je mi snad dovoleno tady žít?“

„Teď... nevím. Snad ano. Ale posuďte sám, Ljovo. Na celém Sarakši věděl jediný Tristan, že se nesmíte vrátit na Zemi. Jenže ten vám to říci nemohl... Nebo snad přece jen řekl?“