Arkadij Strugackij - Brouk v mravenisti

To nemohla být náhoda. To muselo něco znamenat. Něco velice důležitého. V prvním okamžiku chtěl Rudolf Sikorski vyžádat si z muzea tento „prvek 15/156 A“ a schovat ho k sobě do sejfu. Před všemi. Před sebou. Vyděsil se. Docela obyčejně se vyděsil. A nejstrašnější bylo, že ani nevěděl, čeho se bojí.

Ivanov byl rovněž vylekaný. Pohlédli na sebe a porozuměli si bez jediného slova. Oba viděli před očima stejný obrázek: třináct opálených, poškrábaných bomb se honí s veselým výskáním v říčkách, leze po stromech v nejrůznějších koutech zeměkoule, zatímco tady, na dosah ruky, čeká na svůj okamžik v zlověstném tichu třináct detonátorů k těmto bombám.

Byla to chvíle slabosti, pochopitelně. Nic hrozného se přece nestalo. Z ničeho zatím nevyplývalo, že tyhle kotouče se znamínky jsou detonátory k bombám uvádějící v činnost skrytý program. Všichni už si zvykli myslet na nejhorší, jakmile se něco týkalo „nalezenců“. Ale i kdyby tato rozjitřená fantazie byla oprávněná, ani v tomto krajním případě se až doposud nestalo nic hrozného. V kterémkoli okamžiku bylo možné detonátory zničit — vyzvednout je z muzea a odeslat do horoucích pekel, až na okraj obydleného vesmíru, a v případě potřeby ještě dál.

Rudolf Sikorski zatelefonoval řediteli muzea a požádal ho, aby dopravili exponát číslo to a to k dispozici světové radě k němu, Sikorskému, do pracovny. Dostalo se mu mírně udiveného, naprosto zdvořilého, ale jednoznačného odmítnutí. Zjistilo se (Sikorski o tom do té doby neměl ani potuchy), že se muzejní exponáty, a to nejen z muzea mimozemských kultur, nýbrž z kteréhokoli muzea na Zemi, nejen nevydávají soukromým osobám, ale ani světové radě, dokonce ani pánubohu. Kdyby náhodou sám pánbůh potřeboval pracovat s exponátem číslo to a to, musel by si zajít do muzea, předložit příslušné povolení a přímo tam, ve stěnách muzea, provádět potřebný výzkum — k němuž ovšem by mu, pánubohu, byly vytvořeny nezbytné podmínky: byly by mu poskytnuty laboratoře, jakékoli zařízení, veškeré konzultace a tak dále a tak dále.

Vývoj věcí dostával nečekaný obrat, ale první šok už pominul. Nakonec dobré je i to, že bomba by ke spojení s detonátorem potřebovala přinejmenším „příslušné povolení“. A záleží, vlastně jen na Rudolfu Sikorském, aby zařídil, že se muzeum stane právě oním předpokládaným sejfem, jedině o něco větším. A vůbec, co je to za pitomostí? Jak by se bomby mohly dovědět, kde jsou detonátory uloženy a že vůbec existují? Ne, ne, to byla chvíle slabosti. Jedna z mála podobných chvil v jeho životě.

Detonátory byly podrobeny důkladnému zkoumání. Vhodně vybraní lidé, vybavení příslušným povolením a doporučením, provedli v báječně zařízených muzejních laboratořích cyklus pečlivě promyšlených výzkumů. Výsledky těchto prací by bylo možno s klidným svědomím označit za nulové, nebýt jedné podivné, dokonce přímo tragické události.

S jedním detonátorem byla provedena zkouška regenerace. Experiment přinesl záporný výsledek. Na rozdíl od mnoha jiných předmětů materiální kultury Poutníků se detonátor č. 12 (označení: gotické „M“), který byl rozlámán, samočinně neobnovil. A o dva dny později zasypala lavina v severních Andách skupinu školáků z internátu Templado — dvacet sedm děvčat a chlapců vedených učitelem. Mnozí bylí potlučeni a zraněni, ale všichni zůstali naživu, kromě Endy Laskové, osobní spis č. 12, označení gotické „M“.

Mohla to být samosebou náhoda. Ale výzkum detonátorů byl zastaven a prostřednictvím světové rady se podařilo dokončit jej už jako tajný. Pak došlo ještě k jedné události, ale mnohem později, až roku 62, kdy Rudolf Sikorski, přezdívaný svými spolupracovníky Poutník, byl rezidentem na Sarakši.

Šlo o to, že právě díky jeho nepřítomnosti na Zemi se skupině psychologů z komise pro třináctku podařilo dosáhnout povolení, aby jednomu z „nalezenou“ bylo částečně prozrazeno tajemství jeho osobnosti. Pro tento experiment byl vybrán Korněj Jašmaa, číslo 11, znak Elbrus. Po pečlivé přípravě mu byla odhalena celá pravda o jeho původu. Pouze o něm. O nikom jiném. Korněj Jašmaa končil tehdy školu progresorů. Podle všech šetření to byl člověk pevné vůle, psychicky neobyčejně odolný, ve všech směrech mimořádně nadaný. Korněj Jašmaa přijal tuto informaci s ohromující chladnokrevností — okolní svět ho zřejmě zajímal mnohem víc než tajemství vlastního původu. Psychologové ho opatrně upozornili, že v sobě možná nosí skrytý program, který může v kterémkoli okamžiku usměrnit jeho činnost proti zájmům lidstva, ale Korněje Jašmau tato výstraha ani trochu nevzrušila. Otevřeně se přiznal, že sice chápe svou potenciální nebezpečnost, ale absolutně v ni nevěří. Ochotně souhlasil s pravidelným sebepozorováním, zahrnujícím každodenní vyšetřování indikátorem emocí, dokonce sám navrhl jakkoli hluboké mentoskopické zkoumání. Komise mohla být spokojena — alespoň jeden z „nalezenců“ se nyní stal uvědomělým a silným spojencem Země. Když se o tom experimentu dověděl Rudolf Sikorski, nejprve se rozčertil, ale pak usoudil, že může být takový pokus užitečný. Od počátku trval na uchování tajemství osobnosti „nalezenců“ především v zájmu bezpečnosti Země. Nechtěl, aby v okamžiku, začne-li program působit (dojde-li k tomu vůbec), měli „nalezenci“ kromě tohoto podvědomého programu zcela jasnou představu o sobě a o tom, co se s nimi děje. Viděl by raději, kdyby začali vyvádět, kdyby nevěděli, co hledají, a podnikali jeden nesmyslný a podivný krok za druhým. Ale koneckonců pro kontrolu bude snad i dokonce užitečné mít jednoho (ale ne víc!) z „nalezenců“, který o sobě bude vědět všechno. Pokud nějaký program vůbec existuje, je určitě seřízen tak, že žádné vědomí nebude schopno jej likvidovat. Jinak se Poutníci vůbec nemuseli s takovou prací namáhat. Ale jednání člověka, který je o programu informován, se bude bezpochyby příkře odlišovat od jednání ostatních.

Psychologové se však nemínili uspokojit dosaženými výsledky. Povzbuzeni úspěchem s Kornějem Jašmaou opakovali o tři roky později (to Rudolf Sikorski pořád ještě seděl na Sarakši) tento pokus s Thomasem Nilsonem (číslo 02, znak „Šikmá hvězda“), dozorcem rezervace na Gorgoně. Výsledky byly velmi příznivé a Thomas Nilson několik měsíců skutečně pokračoval v bezúhonné práci. Zřejmě ho tajemství jeho osobnosti ani trochu netížilo. Byl to vůbec člověk spíš flegmatický, bez náchylností k projevování emocí.

Svědomitě prováděl všechny doporučené procedury v souvislostí se sebepoznáváním, bral svou situaci dokonce s určitým, pro něho charakteristickým těžkopádným humorem, ale briskně odmítl mentoskopické sledování, odvolávaje se na čistě osobní důvody. A stého dvacátého osmého dne po zahájení experimentu zahynul Thomas Nilson na své Gorgoně za okolností nevylučujících možnost sebevraždy.

Pro komisi a zejména pro psychology to byla hrozná rána. Přestárlý Pak Hing oznámil svůj odchod z komise, opustil ústav, žáky i příbuzné a uchýlil se do vyhnanství. A stého třicátého druhého dne pracovník Komkonu-2, mezí jehož povinnostmi byla mimo Jiné pravidelná měsíční kontrola jantaritového pouzdra, zděšeně oznámil, že detonátor číslo 02, znak „Šikmá hvězda“, úplně zmizel a nezanechal po sobě v loži vystlaném pohyblivými vlákénky pseudoepithelu ani zrnko prášku.