Arkadij Strugackij - Brouk v mravenisti

Komov informoval shromážděné a položil zásadní otázku: co teď? Bylo samozřejmě možné sarkofág zavřít, nechat všechno v původním stavu a v budoucnu se omezit jen na pasivní pozorování. Bylo také možné probudit vajíčka k životu a sledovat, co se z toho vyvine. A konečně, aby nevznikly případné komplikace, bylo možné nález zničit.

Gennadij Komov, člověk tou dobou již dostatečně zkušený, si samozřejmě velmi dobře uvědomoval, že ani tato mimořádná porada, ani desítky porad následujících tento problém nevyřeší. Svým úmyslně příkrým vystoupením směřoval k jedinému cílí — šokovat shromáždění a podnítit je k diskusi.

Dá se říci, že svého cíle dosáhl. Ze všech účastníků porady si zachovali chladnou hlavu jen Leonid Gorbovskij a Rudolf Sikorski. Gorbovskij proto, že byl rozumným optimistou, Sikorski proto, že už tehdy byl vedoucím Komkonu-2. Odezněly záplavy slov — bezuzdně plamenných i předstíraně klidných, naprosto lehkomyslných i plných hlubokého smyslu, dnes dávno zapomenutých i takových, která později vstoupila do stálého lexikonu referátů, legend, hlášení a pokynů. Jak se dalo čekat, jediným usnesením porady bylo svolat hned zítra novou, rozšířenou poradu za účasti dalších členů světové rady — odborníků v oblasti sociální psychologie, pedagogiky a prostředků masových informací.

Po celou dobu porady Sikorski mlčel. Necítil se dost kompetentní, aby se vyjádřil pro to či ono řešeni problémů. Ovšem dlouholeté zkušenosti z práce v oblasti experimentální historie, stejně jako celý souhrn známých faktů o činnosti Poutníků ho jednoznačně vedly k závěru: ať už se světová rada nakonec rozhodne jakkoli, její rozhodnutí, právě tak jako všechny okolnosti případu, je třeba na neurčitou dobu uchovat jen mezi okruhem osob s nejvyšší úrovní sociální odpovědnosti. V tom smyslu se také ke konci porady velmi stručně vyslovil.

„Rozhodnutí nechat všechno v původním stavu a pasivně pozorovat, to ve skutečnosti není žádné řešení. Opravdové varianty jsou pouze dvě: zničit, nebo oživit. Není důležité, kdy bude některé z těchto dvou řešení přijato, zda zítra, nebo za sto let. Ale každé z nich bude neuspokojivé. Zničit sarkofág — to znamenaná provést nenapravitelný čin. My všichni, co tu jsme, známe hodnotu nenapravitelných činů. Oživit — to znamená dostat se do vleku Poutníků, jejichž úmysly jsou nám, mírně řečeno, nepochopitelné. Nic nenavrhuji a vůbec se necítím oprávněn hlasovat pro kterýkoli návrh. Jediné, o co prosím a na čem trvám — dovolte mi podniknout opatření proti úniku informací. Kdyby pro nic jiného, tedy proto, aby nás nezavalil oceán nekompetentnosti.“

Tento krátký projev zapůsobil silným dojmem, povolení bylo vydáno okamžitě, protože si všichni uvědomovali, že by se nemělo pospíchat, zatímco vytvořit podmínky pro klidnou a důkladnou práci je naprosto nezbytné.

31. prosince se konala rozšířená porada. Účastnilo se jí osmnáct lidí, mezi nimi předseda světové rady pro otázky sociální, kterého pozval Gorbovskij. Všichni se shodli na tom, že sarkofág byl nalezen zcela náhodně — tudíž předčasně. Všichni se dále shodovali, že než se přijme jakékoli rozhodnutí, bylo by dobré pokusit se pochopit, tedy alespoň představit si původní úmysl Poutníků. Bylo vysloveno několik více či méně exotických hypotéz.

Kirill Alexandrov, známý svými antropomorfistickými názory, vyjádřil domněnku, že sarkofág je schránkou genofondu Poutníků. Všechny důkazy o nehumanoidnosti Poutníků, které znám, prohlásil Alexandrov, mi ve své podstatě připadají vedlejší. Ve skutečnosti mohou totiž Poutníci být genetickými dvojníky člověka. Tento předpoklad neodporuje žádnému z dostupných faktů. Na základě toho navrhoval Alexandrov veškerý výzkum zastavit, uvést nález do původního stavu a opustit systém EN 9173.

Podle názoru Augusta-Johanna Badera je sarkofág skutečně schránkou genofondu, to ano, nikoli však Poutníků, ale pozemšťanů. Před pětačtyřiceti tisíci lety připouštěli Poutníci teoretickou možnost genetické degenerace tehdy málo početných plemen druhu homo sapiens a pokusili se tímto způsobem zajistit obnovení pozemského lidstva v budoucnu.

Pod týmž heslem „Nesmýšlejme o Poutnících špatně!“ vystoupil i přestárlý Pak Hing. Stejně jako Bader byl přesvědčen, že jde o genofond pozemšťanů, ale předpokládal, že tu Poutníci vystupují spíš s úmysly osvětovými. Sarkofág je svého druhu nálož konzervovaného času, po jejímž otevření budou mít dnešní pozemšťané možnost se na vlastní oči seznámit s charakteristickými rysy zevnějšku, anatomie a fyziognomie svých pradávných předků.

Gennadij Komov pojímal tuto otázku v mnohem širších souvislostech. Podle jeho názoru každá civilizace, která dosáhne určitého stupně vývoje, nutně se snaží o kontakt s jiným Rozumem. Avšak kontakt mezi humanoidními a nehumanoidními civilizacemi je neobyčejně obtížný, ne-li zcela nemožný. Nesetkáváme se náhodou s pokusem použít zásadně nový způsob kontaktu — vytvořit bytost jakožto prostředníka, humanoida, v jehož genotypu jsou zakódovány některé podstatné charakteristické rysy nehumanoidní psychologie? V tomto smyslu bychom měli pohlížet na nález jako na počátek zásadně nové etapy jak v historii pozemšťanů, tak v historii nehumanoidních Poutníků. Podle Komovova názoru by měla být vajíčka rozhodně a bez otálení oživena. On, Komov, nemá strach z toho, že by nález byl předčasný. Když Poutníci odhadovali tempo vývoje lidstva, snadno se mohli o pár staletí zmýlit.

Hned nato opatrnický Magiro Sinoda, velký specialista v otázkách Poutníků, položil zcela oprávněnou otázku: Proč je vlastně vážený Gennadij a někteří jiní přátelé tak přesvědčen o dobrých úmyslech Poutníků vůči pozemšťanům? Nemáme žádné svědectví, že by Poutníci byli vůbec schopni chovat dobré úmysly vůči komukoli, humanoidy nevyjímaje. Naopak fakta (i když nepříliš četná) nasvědčují tomu, že Poutníci jsou zcela lhostejní k jinému Rozumu a jsou schopni chovat se k němu jen jako k prostředku k dosažení vlastních cílů, nikoli jako k partnerovi. Nezdá se váženému Gennadijovi, že hypotézu, kterou vyslovil, je možné rozvinout právě tak dobře opačným směrem, totiž vycházet z toho, že předpokládané bytosti, zmínění prostředníci, mají podle záměrů Poutníků plnit úkoly z našeho hlediska spíš negativní? Proč by podle logiky váženého Gennadije nebylo možné předpokládat, že sarkofág je takříkajíc ideologická časovaná puma a ony bytosti, zmínění prostředníci, jsou diverzanti svého druhu, určení k proniknutí do naší civilizace? Diverzanti — to je samozřejmě slovo odiózní. U nás se v poslední době objevil nový výraz — progresor. Pozemšťan, jehož činnost směřuje k urychlení progresivního vývoje ostatních humanoidních civilizací. Proč nepřipustit, že hypotetické bytosti-prostředníci jsou obdobnými progresory Poutníků? Co nakonec víme o názoru Poutníků na tempo a formy vývoje našeho, lidského pokroku?

Porada se rázem rozštěpila na dvě frakce — optimisty a pesimisty. Hledisko optimistů vypadalo samozřejmě mnohem pravděpodobnější. Bylo opravdu dost obtížné, ne-li dokonce nemožné, představit si vysoce vyspělou civilizaci, která by byla schopna nejen hrubé agrese, ale i nemístného experimentování s mladšími rozumnými bratry. Ve světle všech existujících představ o zákonitostech vývoje Rozumu vypadalo hledisko pesimistů, mírně řečeno, vykonstruované, spekulativně, zastarale. Ale na druhé straně vždycky zůstává možnost, byť sebemenší, že dojde k omylu. Mohla se mýlit celková teorie pokroku. Mohli se mýlit její interpreti. A především se mohli zmýlit sami Poutníci. Důsledky takových omylů pro osudy pozemšťanů se nedaly odhadnout ani ovlivnit.