Arkadij Strugackij - Spunt

V každém případě není sporu o tom, že jde o objev prvořadého významu a že je nezbytné vytěžit z něj co možná nejvíc, ale pokud z něj chceme něco vytěžit, bez Špunta se neobejdeme. Už brzy by měla dorazit mentoskopická i další speciální technika. Tu dokážeme stoprocentně využít jen v tom případě, když nám Špunt bude plně důvěřovat, a co víc, bude pociťovat potřebu se s námi i nadále setkávat.

„Rozhodl jsem se, že dnes se sám kontaktu vyhnu,“ pronesl závěrem a odstrčil prázdnou sklenici. „Dnes je řada na vás, Stasi, vy mu ukážete svého Toma. Majo, vy si s ním zahrajete nějaké míčové hry a povozíte ho v glyderu. Hlavně žádný ostych, panstvo, chce to co nejveseleji a nejpřirozeněji. Představte si, že je to váš mladší sourozenec, takové zázračné dítě… A vy dneska budete muset do služby, Jakove. Koneckonců jste ji sám zřídil. Kdyby si Špunt náhodou našel cestu až k vám, nějak to překousněte a dovolte mu, aby vás tahal za licousy — ty mu vysloveně učarovaly. Já někam zalezu jako pavouk a budu vše skrytě sledovat a registrovat. Pro tento účel, mládeži, buďte tak laskavi a vybavte se třetím okem. Když se Špunt bude po mně ptát, řekněte mu, že přemýšlím. Zpívejte mu a promítněte mu nějaké filmy. Ukažte mu počítač. Vy mu, Stasi, vysvětlíte, jak funguje, zkuste s ním počítat o závod. Řekl bych, že tady se dočkáme překvapení… A hlavně ať se hodně ptá. Čím víc, tím líp… Na místa, přátelé, všichni na místa!“

Vyskočil a zmizel, dřív než jsme se stačili pořádně rozkoukat.

„Máte nějaké dotazy, kybertechniku?“ zeptala se Majka. Mrazivě, nebyla v tom ani špetka přátelské kolegiality. První slova, která za celé ráno pronesla. Dneska mě vlastně ještě ani nepozdravila.

„Ne, ubytovatelko,“ oplácel jsem jí stejnou. „Dotazy nejsou, ubytovatelko. Vidím vás dobře, neslyším vás vůbec.“

„Všechno je to pochopitelně úžasné a báječné,“ pronesl trochu zasněně Vanderhoose. „A licousů litovat nebudu. Jenže…“

„No právě,“ přidala se k němu Majka a vstala. „Jenže!“

„Chci jen říct,“ pokračoval Vanderhoose, „že včera dorazil radiogram od Gorbovského. Tím nejdelikátnějším způsobem, ale zcela nedvojsmyslně Komova žádal, aby kontakt neuspěchal. Znovu narážel na to, že by se k nám velice rád připojil.“

„Co na to Komov?“ zeptal jsem se.

Kapitán zaklonil hlavu, povískal si levý licous a přes nos si mě prohlédl.

„Komov se k tomu vyjádřil hodně spatra,“ řekl nakonec. „Samozřejmě jen v soukromí a ústně. Jinak odpověděl zhruba v tom smyslu, že děkujeme za radu.“

„No a dál?“ zahořel jsem zvědavostí. Moc jsem si přál aspoň jednou v životě vidět Gorbovského na vlastní oči. Zatím se mi taková možnost nenaskytla.

„To je všechno,“ pokrčil rameny Vanderhoose a taky vstal.

Vypravili jsme se s Majkou do arzenálu. Tam jsme vyhledali a narazili si na čela široké plastikové obruče s třetím okem — to jsou takové ty přenosné miniaturní televizní vysílače pro osamělé průzkumníky, s jejichž pomocí se na dálku předávají veškeré vizuální a akustické informace. Je to jednoduchá, ale moc praktická věcička, která se ve výbavě lodí řady ER objevila teprve nedávno. Museli jsme si s obručemi trošku pohrát, aby nás nemačkaly do spánků, nebo naopak nepadaly až někam na nos, anebo aby objektiv náhodou nezakryla kapuce. Po celou tu dobu jsem se překonával v duchaplnostech a všemožně Majku provokoval, aby mě utírala a odkazovala do patřičných mezí, zkrátka jsem se snažil být co nejklackovatější, abych alespoň mírně rozptýlil její chmury. Vše marno. Majka zůstávala dál zasmušilá jako bouřkové mračno a buď mlčela, nebo odpovídala jen jednoslabičně a na půl úst.

To se jí občas stane, že se o ni pokusí záchvat těžké chandry, a pak je skutečně lepší nechat ji na pokoji. Teď to ovšem vypadalo tak, že docela obyčejně zuří, a to kupodivu na mě; neznámo proč jsem si před ní připadal provinile a neměl jsem ponětí, jak se chovat.

Nakonec odešla do své kajuty hledat míč, kdežto já vypustil z podpalubí Toma a hnal jsem ho na přistávací plochu. Slunce už noční mráz jemně naředilo, ale stejně zatím bylo hodně chladno. Nos mi okamžitě prokřehl. K tomu z oceánu vanul sice lehký, ale dost dotěrný větřík. Špunta nebylo nikde vidět.

Chvilku jsem Toma proháněl po celé ploše, aby se trochu rozhýbal. Cítil se takovou záplavou pozornosti polichocen a neustále se dožadoval nějakých pokynů. Potom přišla Majka s míčem, a abychom nezmrzli, asi pět minut jsme si pinkali — dlužno dodat, že s nepředstíranou chutí. Stále jsem ještě doufal, že Majka přijde na jiné myšlenky, ale byly to marné naděje. Když už jsem všeho měl dost, přímo jsem se jí zeptal, co se stalo. Postavila míč na zdrsněný povrch letiště, posadila se na něj, podkasala si kožich a roztesknila se.

„Tak co se stalo?“ opakoval jsem otázku.

Zvedla ke mně vlhké oči a zase se odvrátila.

„Odpovíš už mi konečně, nebo ne?!“ přestalo mě to bavit.

„Je větřík,“ prohodila a roztržitě přehlédla celou oblohu.

„Cože?“ zeptal jsem se. „Jaký větřík?“

Poklepala si na čelo hned vedle objektivu třetího oka a řekla:

„Blkabečkakuka! Jeka náska slykašetka.“

„Sakama jsika blkabekačekka,“ opáčil jsem pohotově.

„Tamka jeka překaceka transkaslákatorka…“

„Taky pravda,“ souhlasila Majka. „Však říkám, fouká větřík.“

„Nojo,“ přikývl jsem. „Když větřík, tak větřík.“

Trčel jsem tu jako tvrdé y, cítil se proklatě nesvůj a stůj co stůj se snažil vymyslet nějaké konverzační téma, jenže jsem nepřipadl na nic kromě zmíněného již větříku a náhle jsem si uvědomil, že by nemuselo být špatné trochu se projít. Ještě ani jednou jsem se jen tak bez cíle nepotloukal po okolí — už jsme tu málem týden, a já na této zemi ještě pořádně nestál, pořád ji vidím jen na monitorech a obrazovkách. A pak, byla tu šance, že někde v houštinách narazím na Špunta, zvlášť když si to on sám bude přát, což by nakonec bylo nejen příjemné, ale jednoznačně i ku prospěchu věci: navázal bych s ním rozhovor v prostředí, které on považuje za přirozené. Stručně jsem všechny tyto své představy přiblížil Majce. Micky vstala a bez váhání vykročila k bažině, a tak jsem s nosem zabořeným hluboko do kožešinového límce a rukama vraženýma v kapsách odklopýtal v jejích stopách. Tom zmírající servilní úslužností se užuž chtěl pustit za mnou, ale já mu nakázal, aby zůstal na místě a čekal na další pokyny.

Do močálu jsme přirozeně nelezli, prodírali jsme se houštinami při jeho březích. Bylo to ubohé rostlinstvo — bledé, chudokrevné kmínky, scvrklé promodralé lístečky s kovovým odleskem, křehké uzlovaté větvičky a na nich skvrnitá oranžová kůra. Keře jen málokdy dosahovaly výšky vzrostlého muže, takže ani Vanderhoose a jeho licousy by tu nic zvláštního neriskovali. Pod nohama se pružně poddávala vrstva opadaného listí smíšeného s pískem. Ve stínu jiskřila jinovatka. Při tom všem však tato vegetace vyvolávala bezděčnou úctu. Asi to pro ni nebylo nic snadného, udržet se v tak nevlídných podmínkách — v noci teplota klesala až na minus dvacet, přes den jen zřídkakdy vystoupila na nulu, a to se kořenový systém musel spokojit se slaným pískem. Skoro jsem si neuměl představit, že někde mezi těmi keři by po ojíněném písku mohl bosýma nohama našlapovat úplně nahý mužíček. Znenadání jako by se cosi pohnulo v ostrůvku houští po pravé straně. Zastavil jsem a zavolal: „Špunte!“, ale nikdo se mi neozval. Obklopovalo nás jen zmrzlé, ledové ticho. Nikde ani třeba jen náznak šelestu větru či bzučení nějakého hmyzu — to vše vyvolávalo nečekaný dojem, jako bychom kličkovali mezi divadelními dekoracemi. Obešli jsme protáhlý jazyk mlhy a začali stoupat do svahu. Byla to vlastně jen písečná duna, místy přizahalená křovinami. Čím jsme vystupovali výš, tím pevnější byla půda pod nohama. Loď nám za mlhou zmizela z dohledu, ale rozestavěné letiště bylo zatím vidět dobře. Zdrsněný povrch přistávací plochy svítil do slunce veselou a jasnou červení a uprostřed se osiřele černal míč, který jsme tam nechali a kolem nějž teď váhavě přešlapoval nemotora Tom — patrně řešil nezvládnutelnou úlohu: má nepatřičný předmět z plochy odklidit, nebo v případě potřeby položit za věc zapomenutou člověkem vlastní život?