Arkadij Strugackij - Spunt

„Za prvé se dá zvětšit aktivní úhel ničení,“ přilil jsem jí optimismu do žil. „Brizance se sice dost podstatně sníží, zato obsáhneš čtvrt obzoru jednou ranou, zvlášť při těchhle vzdálenostech… A za druhé: Copak ty věříš, že by tady po nás někdo plival?“

„A ty?“

„Podle mě to na takové věci moc nevypadá…“

„Tak proč tu sedím, když to na to nevypadá?“

Posadil jsem se na podlahu vedle jejího křesla.

„Upřímně řečeno nevím,“ přiznal jsem se, „ale v pozorování stejně musíme pokračovat. Když už se jednou ukázalo, že planeta je biologicky aktivní, je třeba držet se instrukcí. Tím spíš, že strážního průzkumníka vypustit nesmíme…“

„Je ti ho líto?“ zeptala se zničehonic Majka.

„Nevím,“ zaváhal jsem. „Proč líto. Je mi spíš trochu na mdloby. Ale lítost? Proč bych ho podle tebe měl litovat? Je živý, zvídavý… A rozhodně není k politování.“

„To jsem na mysli neměla. Nevím, jak bych ti to řekla… Když jsem to tak poslouchala a sledovala, jak s ním zachází Komov, bral mě vztek. Ten chlap na chudáka kluka úplně kašle, je mu jedno, že je to ještě dítě…“

„Počkej, jak to myslíš, že na něj kašle? Komov musí navázat kontakt, musí dodržovat určitou strategii… Neříkej mi, že nechápeš, že bez Špunta kontaktu nedosáhnem…“

„Chápu… A z toho je mi asi tak mizerně. Špunt přece o domorodcích nic neví… Je to slepý nástroj!“

„No, to bych neřekl,“ zapochyboval jsem. „Myslím si, že jsi zbytečně sentimentální. Tím spíš, že on už není člověk. Je to domorodec. A my se snažíme najít s ním společný jazyk. Abychom to dokázali, je třeba překonat některé překážky, rozluštit jisté rébusy… A k takovým úkolům musí člověk přistupovat střízlivě a s chladnou hlavou. City jsou tu k ničemu. Nemá smysl si něco namlouvat — on k nám taky žádnou lásku nechová. A ani chovat nemůže. Protože co je to vlastně kontakt? Kontakt je střetem dvou strategií!“

„Panebože!“ nakrčila opovržlivě nosík. „To jsou mi ale nudné žvásty. Proč tak koženě? Ty snad opravdu uděláš nejlíp, když budeš jen sestavovat programy. Kybertechniku!“

Neurazil jsem se. Viděl jsem, že Majka nemá žádné podstatné námitky v záloze a taky jsem cítil, že se upřímně trápí.

„Tebe zase pronásledují nějaké předtuchy, viď,“ řekl jsem. „Jenže stejně jako my si přece musíš uvědomovat, že Špunt je naše jediná nitka, která nás spojuje s tou neviditelnou společností. Když se Špuntovi nebudeme líbit, když si ho nezískáme…“

„No právě,“ přerušila mě. „Přesně o tohle mi jde. Ať si Komov říká a podniká, co chce, vždycky z toho na povrch leze jeho jediný zájem — kontakt! Vše obětujme ve jménu velkého cíle — vertikálního pokroku!“

„A jak by se tedy podle tebe měl chovat?“ zeptal jsem se.

Trhla ramenem.

„Nevím. Třeba by to snad mohl zkusit tak, jako to dělá Jakov… Ten je v každém případě jediný z vás tří, který se Špuntem mluví aspoň trochu lidsky.“

„Nezlob se na mě,“ zareagoval jsem dost dotčeně, „ale kontakt na licousové úrovni, to je snad…“

Nedomluvil jsem, ona taky nic neříkala a měli jsme jeden na druhého pěknou pifku. Majka s přehnanou pílí a důkladností kroutila knoflíky a čmárala černým křížem po zasněžených tesácích horského hřebene.

„Kruci tak už se přiznej,“ zaútočil jsem znovu. „Ty snad ani nechceš, aby se kontakt podařil!“

„Ale chci, proč bych nechtěla,“ namítla bez špetky entuziasmu. „Přece jsi viděl, jak mě potěšilo, když jsme poprvé pochopili co a jak… Ale když jsem potom poslouchala ty vaše hovory se Špuntem… nevím nevím. Možná je to proto, že jsem ještě nikdy u žádného kontaktu nebyla… Všechno jsem si to představovala jinak.“

„Ne,“ nesouhlasil jsem s ní. „O to teď nejde. Já už asi tuším, co se v tobě odehrává. Ty si prostě nedáš vzít, že je to člověk…“

„To už jsi říkal.“

„Ale ne, nech mě domluvit Ty si pro sebe pořád zdůrazňuješ to, co je v něm lidské. Tak ho jednou zkus brát z druhé strany. A to klidně ponechám stranou jeho mimikry, fantomy a kdovíco ještě — co má s námi společného? Do jisté míry snad vnější podobu, vzpřímenou chůzi… Dejme tomu hlasivky… A dál? Dokonce i svalstvo má vyvinuté po svém, přestože by se mohlo zdát, že to je záležitost genetiky. Tebe prostě mate, že umí mluvit… O tom není sporu, mluví báječně… Jenže ty si pořád neuvědomuješ, že právě to ho nám spíš vzdaluje! Nikdo z lidí není schopen naučit se mluvit během čtyř hodin. A on přitom nezvládl jen běžnou slovní zásobu, ale i intonaci, výslovnost, frazeologii… Je to stvůra, abys věděla! A ne člověk. Je to mistrovský padělek! Jen si to uvědom: Pamatovat si, co se s tebou dělo v kojeneckém věku, a možná — kdo to může vědět — i v prenatálním stavu, v lůně matčině… Copak to je lidské? Viděla jsi někdy androidy? Samozřejmě ne, kdežto já je viděl!“

„No a co?“ odsekla ponuře.

„Co, co! To, že teoreticky ideální android může být postaven jedině na bázi člověka. Bude to supermyslitel, supersilák, supercitlivá duše, supercokoli včetně superčlověka jako takového — ale člověk to nebude…“

„Jestli se nemýlím, chtěl bys mi tu navykládat, že si ho domorodci přestavěli na androidního robota, že?“ ironizovala Majka.

„Ale ne!“ zvolal jsem téměř v zoufalství. „Jen tě chci přesvědčit, že vše lidské je v něm nahodilé, je to prostě vlastnost výchozího materiálu… a že proto není třeba propadat sentimentálním splínům. Představ si to tak, že vyjednáváš s těmi barevnými obrklacky za obzorem…“

Majka mě najednou chytila za rameno a polohlasně upozornila:

„Dívej, on se vrací.“

Přizvedl jsem se ze země a pohlédl na obrazovku. Od bažiny rovnou k lodi rychle komíhaje nohama pelášila zkřivená postavička. Po zemi před Špuntem se zmítal krátký černofialový stín, špinavá kštice rozstřikovala ryšavé odlesky. Spěchal. Dlouhýma rukama tiskl k břichu cosi jako velký pletený koš vrchovatě naplněný kamením. Musel být příšerně těžký.

Majka stiskla tlačítko interkomu.

„Komove, tady stanoviště SAP. Špunt se blíží.“

„Rozumím,“ ozval se ihned Komov. „Jakove, na místo… Popove, vy Glumovovou nahradíte na stanovišti SAP! Majo, do jídelny!“

Neochotně vstala.

„Jen běž, běž,“ pobízel jsem ji škodolibě. „A prohlídni si ho pěkně zblízka, ty nádobo žalu!“

Prskla jako kočka a zmizela. Posadil jsem se na její místo. Špunt už byl docela blízko. Zpomalil krok, zadíval se na loď a ve mně stejně jako poprvé vyklíčil dojem, že se mi dívá přímo do očí.

Tentokrát jsem to sledoval od samého počátku — nad hřebenem, na šedofialovém nebi najednou z ničeho vznikla ta obludná tykadla obludného hmyzu — jako by je někdo vyvolal z nebytí. Stejně jako předtím se velebně prohýbala, zachvívala, chvílemi taky zkracovala. Napočítal jsem jich šest.

„Stanoviště SAP!“ ozval se Komov. „Kolik je na obzoru knírů?“

„Šest!“ hlásil jsem. „Tři bílé, dva červené a jeden zelený.“

„Tak vidíte, Jakove,“ řekl Komov, „je v tom přísná zákonitost. Tykadla vylétnou k nebi, jen když jde Špunt k nám.“

Vanderhooseho tlumený hlas opáčil:

„Skláním se před vaší jasnozřivostí, Gennadiji, ale i přesto prozatím považuji službu na SAP za nevyhnutelnou.“