Arkadij Strugackij - Spunt

„Na to máte právo,“ konstatoval suše Komov. „Majo, vy se posaďte sem…!“

Ohlásil jsem:

„Špunt mi zmizel v mrtvém prostoru. Táhne s sebou obrovskou lýkovou mošnu se šutry.“

„Rozumím,“ odpověděl Komov. „Tak se připravíme, kolegové.“

Byl jsem rázem jedno velké ucho a o to víc jsem sebou škubl, když z interkomu zahřměl rozsýpavý rachot. Prostě mi hned nedošlo, že Špunt vyvalil na podlahu všechen svůj náklad najednou. Slyšel jsem jeho mocný dech — a vtom nefalšovaný kojenecký hlásek zamňoukal:

„Mam-ma!“ A ještě jednou. „Mam-ma!“

Načež se celou lodí rozlehl už důvěrně známý zalykavý pláč ročního caparta. Tak známý — aspoň pro mě — že se ve mě cosi málem utrhlo, a ve stejném okamžiku jsem si uvědomil, co se stalo: Špunt spatřil Majku. Netrvalo to ani půl minuty, pláč ustal, jako když utne, znovu zarachotilo kamení a Komovův hlas dělně spustil:

„To je ta otázka. Proč mě všechno tak zajímá? Všechno tady kolem. Proč se ve mně pořád rodí otázky? Vždyť se mi z nich dělá nanic — dvacet otázek denně. Snažím se před nimi nějak chránit — běhám, celý den běhám, nebo plavu — ale nepomáhá to. A já začínám přemýšlet. Někdy přichází odpověď. To je spokojenost. Někdy přichází mnoho odpovědí, nemohu si vybrat. To je nespokojenost. Někdy odpověď nepřichází. To je neštěstí. Hrozně to svědí… Šššaráda. Nejdřív jsem si myslel, že otázky plynou z nitra. Jenže jsem chvíli popřemýšlel a pochopil jsem, že vše, co přichází zevnitř, mi musí přinášet spokojenost. Znamená to snad, že otázky přicházejí zvenčí? Je to tak? Přemýšlím jako ty. Ale pokud je to tak — kde tedy leží, kde visí, kde je jejich sídlo?“

Ticho. A zase Komovův hlas, tentokrát však opravdu z úst pravoplatného majitele. Rozdíl jsem téměř nepozoroval, obě promluvy se lišily snad jen tím, že Komov nehovořil tak úsečně a jeho hlas zněl méně ostře. Prostě se to dalo rozlišit, když člověk věděl, co se to tu odehrává.

„Na tvou základní otázku bych mohl odpovědět už teď,“ odvětil xenopsycholog pomalu, „ale bojím se, abych se nezmýlil, bojím se odpovědět chybně nebo nepřesně. Až o tobě budu vědět všechno, nebude takové nebezpečí hrozit.“

Pauza. Po podlaze zaskřípěly posouvané kameny.

„Fffragment!“ opáčil Špunt. „Ale tady je další otázka. Kde se berou odpovědi? Donutil jsi mě myslet. Vždycky jsem se domníval, že když je odpověď, je to spokojenost, a když odpověď nepřichází, je to nespokojenost. Říkal jsi mi, jak přemýšlíš ty. Tak jsem vzpomínal a vzpomněl jsem si, že takhle taky často přemýšlím, a často se dostavuje odpověď. Vidím ji, jak přichází. Tak připravuji objem pro kameny. Takovýhle.“ „Koš,“ napověděl Komov. „Ano, koš. Jeden prut obejme druhý, druhý obejme třetí atakdále — až je z toho koš. A je vidět, jak koš je. Ale mnohem častěji přemýšlím,“ znovu zarachotilo kamení, „a odpověď přede mě spadne hotová. Byla tu hromada prutů — a najednou hotový koš. Proč?“

„I na tuto otázku ti budu schopen odpovědět, až o tobě budu vědět všechno,“ řekl Komov.

„Tak se to dovídej!“ požadoval Špunt. „Dovídej se to co nejrychleji. Proč to ještě nevíš? Řeknu ti to sám.

Byla to loď, jenže moc velká, větší než ta tvoje, to až teď se smrskla, ale byla velká. To víš sám. Pak to bylo takhle.“

Z interkomu se ozval srdcervoucí praskot a řinčení, a hned nato nesnesitelně vysokým hláskem zaječelo dítě. A skrze ten hřmot, skrz utichající třesk, rány, zvonění rozbíjeného skla zachroptěl mužský přerývavý hlas:

„Marri…Marri…Marri…“

Dítě usedavě plakalo, chvílemi se hlásek div nestrhl, a po jistou dobu se nic jiného neozývalo. Pak jsem zaslechl nějaký šramot a tlumený sten. Někdo se plazil po podlaze poseté úlomky a střepy, něco se rámusivě odkutálelo stranou. A zaúpěl bolestně známý hlas:

„Šuro… Kde jsi, Šuro… To je bolest… Co se stalo? Kde jsi? Nic nevidím, Šuro… Tak ozvi se přece! Je to strašná bolest! Pomoz mi, nic nevidím…“

To vše na pozadí neumlkajícího dětského pláče. Pak žena utichla a chvíli po ní utichlo i dítě. Popadl jsem dech, namáhavě polkl a zjistil jsem, že pěsti mám zaťaté tak křečovitě, až se mi nehty zarývají do dlaně. Čelisti mi ztuhly na kámen.

„Trvalo to dlouho,“ oznámil nám Špunt slavnostně. „Pláč mě unavil. Usnul jsem. Když jsem se probudil, byla stejná tma jako předtím. Třásl jsem se zimou. Chtěl jsem tolik jíst a tolik jsem si přál teplo, že se to udělalo.“

Interkom vyvrhl celou kaskádu zvuků — zvuků naprosto neznámých. Rovnoměrný, stále vzrůstající hukot, rychlý cvakot, občasné, jakoby soví houkání, připomínající ozvěnu, basovité brumlání na hranici slyšitelnosti, pískot, skřípění, bzukot, měděné údery, jakési popraskávání…Trvalo to dost dlouho, několik minut. Nakonec všechno naráz utichlo a lehce zadýchaný Špunt se rozhodl:

„Ne. Takhle bych vám to neřekl. Takhle bych vyprávěním strávil tolik času, jak daleko vidím. Co mám dělat?“

„A nakrmili tě? Zahřáli tě?“ zeptal se Komov tak, jako by ho to ani moc nezajímalo.

„Stalo se, co jsem chtěl. A od té doby všechno bylo tak, jak jsem chtěl. Dokud nepřiletěla první loď.“

„Hm… A co bylo tohle?“ zeptal se zase Komov a — alespoň jak já to slyšel — velmi zdařile napodobil zvukovou kaši, kterou jsme právě vyslechli.

Pauza.

„Aha, už ti rozumím,“ ozval se nakonec Špunt. „Vůbec ti to nejde, ale já ti porozuměl, jenže odpovědět neumím. Ty sám přece nemáš slova, kterými bys to pojmenoval. A to znáš víc slov než já. Dej mi slova. Už jsi mi dal hodně užitečných slov, ale žádné z nich se nehodí.“

Pauza.

„Jaké to bylo barvy?“ pokračoval Komov ve výslechu.

„Žádné. Barva — to je, když se díváš očima. Tam se nedá dívat očima.“

„Kde tam?“

„Tam, co žiju. Hluboko. V zemi.“

„A jaké je to tam na omak?“

„Nádherné,“ zvolal Špunt. „Spokojenost. Sssicilská žežulka. U mě doma je to nejlepší. A tak to bylo pořád, dokud nepřišli lidé.“

„Ty tam i spíš?“ nedával mu někam odbočit Komov.

„Já tam všechno. Spím, jím, přemýšlím. Tady si jen hraju, protože se rád dívám očima. A tam je na hraní málo místa. Jako ve vodě, ale ještě míň.“

„Ale ve vodě se přece nedá dýchat,“ namítl Komov.

„Proč by se nedalo? Dá se. I hrát se tam dá. I když je tam málo místa.“

Pauza.

„Už o mně víš všechno?“ zajímal se po chvíli Špunt.

„Ne,“ usadil ho tvrdě Komov. „Nedověděl jsem se o tobě nic. Přece vidíš, že nemáme společná slova. Nemáš třeba nějaká svoje?“

„Slova…,“ zauvažoval Špunt. „To je když se pohybuje ústy a pak je slyšet ušima. Ne, to je jen u lidí. Věděl jsem, že jsou slova, protože si pamatuju. Bim-bam-bram-boračka. Co je to? To nevím. Zato už vím, k čemu hodně slov je. Dřív jsem to nevěděl. Byla to jen taková hra, aby přišla spokojenost.“

„Zkusme to takhle,“ zachmuřil se Komov. „Teď už víš, co znamená slovo oceán. Ale oceán jsi přece viděl a znal i dřív. Jak jsi mu říkal!“

Pauza.

„Poslouchám,“ připomněl se Komov.

„Co posloucháš? Proč? Už jsem to řekl. Ale takhle se to slyšet nedá. To je uvnitř.“

„A nemohl bys to třeba ukázat?“ požádal ho Komov. „Máš tu kameny, pruty…“