Arkadij Strugackij - Spunt

Vyrazil nervy drásající kvil, a než duny stačily udusit ozvěnu, už jsme se o závod drali křovinami. Nad Majkou jsem zlomil hůl — ať jedná, jak sama uzná za vhodné.

Špunt klouzal mezi keři jako sluneční prasátko. Pokud mohu soudit, nezachytil cestou za jedinou větvičku a patrně se ani jednou nedotkl nohama země. Já to ve svém kožichu s elektrickým ohřevem bral hlava nehlava jako tank, jen to kolem mě praštělo. Stále jsem se snažil ho dohnat, ale mátly mě fantomy, které v pravidelných intervalech zanechával tu i onde. Za pásmem křovin na mě čekal. Zeptal se: „Stává se ti to taky někdy? Že se vzbudíš a víš, že jsi zrovna něco viděl. Někdy jsou to věci, které dobře znám. Třeba jak lítám. A někdy je to docela nové, věc, jakou jsem ještě nikdy neviděl.“

„Stává,“ přisvědčil jsem a polkl naprázdno. „Říká se tomu sen. Prostě spíš a zdají se ti sny.“

Dál jsme pokračovali volným vycházkovým tempem, někde daleko za námi si cestu houštinami klestila Majka.

„Kde se to bere?“ zeptal se Špunt. „A co to je — sny?“

„Nevšední kombinace všedních dojmů,“ ocitoval jsem naučenou definici.

Samozřejmě nic nechápal a mně nezbylo, než proslovit ještě jednu přednášku, tentokrát o tom, co jsou to sny, jak vznikají, k čemu jsou dobré a jakou by měl člověk smůlu, kdyby sny nebyly.

„Sssicilská žežulka! Ale stejně nerozumím, jak mohu ve snu vidět něco, co jsem nikdy předtím neviděl.“

Majka nás dohnala a mlčky se k nám připojila. „Například?“ zeptal jsem se.

„Někdy se mi zdá, že jsem strašně obrovský, že přemýšlím, že otázky přicházejí jedna za druhou, velice obsažné, výrazné, podivuhodné otázky, a já hned nalézám odpovědi, přímo zázračné odpovědi, a přitom rovnou vím, jak se z otázky utváří odpověď. A to je největší spokojenost, jakou znám, když se z otázek utvářejí odpovědi. Ale když se probudím, nepamatuju si ani otázky, ani odpovědi. Pamatuju si jen tu spokojenost.“

„Mnojo,“ zareagoval jsem neurčitě. „Zajímavý sen. Ale vysvětlit ti ho neumím. Zeptej se Komova. Ten ti to možná vyloží.“

„Komov… Co je to Komov?“

Nezbylo, než vyložit mu systém našich jmen. To už jsme obcházeli bažinu a otevřel se nám pohled na loď a přistávací plochu. Když jsem skončil. Špunt zničehonic vyhrkl:

„To je zvláštní. To se mi ještě nikdy nestalo.“

„Co?“

„Že bych něco v sobě chtěl a nešlo to.“

„A co chceš?“

„Chtěl bych se rozdělit na dva. Teď jsem sám a chtěl bych, abychom byli dva.“

„Hochu zlatá,“ zakroutil jsem hlavou, „ono není o co stát. To je přece nemožné.“

„A kdyby to možné bylo… Bylo by to dobře, nebo špatně?“

„Samo sebou špatně,“ ujistil jsem ho. „Zatím asi úplně nechápu, co chceš říct. Dokážu si představit, že bys byl roztržen na dva kusy. To je úplně špatné. Dá se taky duševně onemocnět a říká se tomu rozpolcení osobnosti. Což je taky zlé, ale dá se to napravit.“

„A bolí to?“ zajímalo Špunta.

Došlápli jsme na perforovanou plochu letiště. Tom už se nám valil v ústrety, hnal před sebou míč a radostně blikal signálními světly.

„Už toho nech,“ snažil jsem se tuto debatu uzavřít. „Takhle jsi taky formát.“

„Ale ne, nejsem formát,“ nesouhlasil Špunt, jenže to už jsme se ocitli v Tomově moci a strhlo se něco nevídaného.

Ze Špunta se jako krupobití vyvalily otázky. Nestačil jsem odpovídat. Tom nestačil plnit pokyny. Míč se ani pořádně nestačil dotknout země. Jen Špunt stačil všechno.

Pro nezaujatého diváka to asi musela být náramná legrace. A ona to pro nás taky legrace byla, taková, že život znovu vjel i do Majky. Asi jsme vypadali na rozdováděné výrostky, kteří zdrhli z vyučování na oceánskou pláž. Nejdřív v tom byla jistá křeč, vědomí, že tu nejsme pro zábavu, že pracujem, ale pak to samo od sebe upadlo v zapomnění. Zůstal jen míč, který vám letí rovnou do tváře, a nadšení z každého úspěšného úderu, a vztek na toho nešiku Toma, a zvonění v uších z bujarého pokřiku a ostrý, sekaný Špuntův smích, dětský a bezstarostný smích, který jsme tehdy slyšeli poprvé…

Byla to zvláštní hra. Špunt si nová a nová pravidla vymýšlel přímo v jejím průběhu. Rychle vyšla najevo jeho hráčská kuráž a vášeň, nevynechal jedinou příležitost, kdy nám mohl demonstrovat svou fyzickou převahu, sám nás tlačil do nesmlouvavého zápolení a jaksi samo sebou se stalo, že nakonec hrál on sám proti nám třem a naše trojice přesto neustále prohrávala. Nejdřív vítězil proto, že jsme ho nechávali. Pak vítězil, protože jsme nerozuměli jeho pravidlům. Pak jsme pravidla pochopili, ale mně a Majce překážely kožichy. Pak jsme si řekli, že Tom je hrozný nemotora a vyhnali jsme ho. Majka se do hry opřela s plnou vervou, já také nechával na improvizovaném hřišti celé srdce, a přesto jsme ztráceli bod za bodem. Nebylo v našich silách si s tím bleskurychlým čírtětem poradit — chytil každý míč, sám střílel velice tvrdě a přesně, pobouřeně ječel, když někdo držel míč v rukou déle než vteřinu, dokonale nás mátl svými fantomy a ještě hůř schopností prostě zmizet a prakticky ve stejném okamžiku se objevit na zcela jiném místě. Přesto jsme se nevzdávali, pot z nás jen lil, dech jsme sotva popadali, řvali na sebe, a to dost neurvale, ale bili jsme se jako lvi. A najednou všechno skončilo.

Špunt se zastavil, ještě doprovodil kutálející se míč pohledem a sedl si do písku.

„To bylo krásné,“ řekl. „Nikdy bych býval netušil, že může být něco tak krásného.“

„Tak co!“ křikl jsem přiškrceně. „Máš toho dost, Špunte?“

„Ne. Vzpomněl jsem si. Nemůžu zapomenout. Nepomáhá to, žádná spokojenost nepomáhá. Už mě do hry nevolej. Je mi zle, ještě hůř. Řekni mu, aby přemýšlel rychleji. Roztrhnu se na dva kusy, jestli na to rychle nepřijde. Uvnitř mě všechno bolí, chtěl bych se roztrhnout, ale bojím se. Tak mi to zatím nejde. A když mě to bude bolet moc, přestanu se bát. Ať myslí rychle.“

„Co blázníš, Špunte! Ty bys mě teda dojal!“ zahučel jsem zničeně. Neměl jsem zdání, co se v něm odehrává, ale viděl jsem, že je na tom opravdu bídně. „Pusť to všechno z hlavy. Nejsi zkrátka na lidi zvyklý. Musíme se setkávat častěji, víc si hrát…“

„Ne,“ řekl Špunt a vyskočil. „Už nepřijdu.“

„Ale proč?“ zakřičel jsem polekaně. „Vždyť to bylo tak senzační! A bude to ještě lepší, jsou i jiné hry než s míčem… Třeba s obručí, s křídly…“

Pomalu odcházel.

„Nebo takové šachy!“ div jsem se samou snahou nepřetrhl. „Víš, co jsou to šachy!“ hulákal jsem mu do zad. „To je geniální hra!“

Zvolnil. S trochu udýchaným nadšením jsem mu začal vysvětlovat pojem šachy — obyčejné šachy, třírozměrné šachy, n-rozměrné šachy… Stál, poslouchal a zíral někam stranou. Když jsem byl u konce s šachem, přešel jsem na pokari. Horečně jsem si vybavoval všechny stolní a další příbuzné hry, které jsem znal.

„Ano,“ řekl Špunt. „Tak přijdu zas.“

A — tentokrát neočekávaně co noha nohu mine — kráčel k bažině. Chvíli jsme ho mlčky provázeli pohledy a pak za ním Majka křikla: „Špunte!“, najednou se rozběhla, dohnala ho a srovnala s ním krok. Sebral jsem svůj kožich, našel i Majčin a nerozhodně se vydal za tou podivnou dvojicí. V duši jako by se mi usadil nějaký kal, a já nechápal, čím to může být. Na první pohled se mohlo zdát, že je všechno v pořádku — Špunt slíbil, že zase přijde, což znamená, že k nám aspoň trochu přilnul, znamená to, že mimo naši společnost je mu hůř než s námi… Zvykne si, přesvědčoval jsem se v duchu. To nic, to přejde a on si zvykne… Všiml jsem si, že Majka stojí a Špunt se plouží dál. Otočila se a rozběhla se ke mně. Podal jsem jí kožich a zeptal se: