Arkadij Strugackij - Spunt

„Pro mě by to nebylo,“ sdělila mu úsečně Majka, aniž odtrhla oči od obrazovek.

„Protože jsi mladá,“ poučil ji kapitán. „Ve tvém věku se Šura Semjonov taky rád přátelil s mnoha lidmi a měl rád, když o jeho přátelství stáli. A rád pracoval v houfu, ve velkém hlučném spolku vrstevníků. A rád pořádal intelektuální bitvy, těšil ho trvalý stav napětí a všudypřítomný duch soutěživosti; v čem se soutěžilo, na tom koneckonců nesešlo — mohly to být skoky s křídly, závody ve vyprávění vtipů na čas, nebo v odříkávání nějakých tabulek zpaměti… prostě cokoli. A v přestávkách mezi takovými soutěžemi rád z plna hrdla vyzpěvoval za doprovodu nekofonu kuplety vlastní výroby…“ Vanderhoose se neubránil dalšímu vzdechu. „Což obvykle přechází s příchodem první skutečné lásky… Ačkoli, o tom já nic nevím. Vím jen tolik, že ve dvacátém roce Šurik s Marií odešli k volnému průzkumu. Od té doby už jsem je neviděl. Jednou jsem si s nimi povykládal po videu… Pracoval jsem tehdy jako dispečer a Šurik mě žádal o povolení k odletu z Pandory.“ Posmutněl. „Šurův otec, Pavel Alexandrovič, mimochodem ještě žije. Rozhodně ho navštívím, až se vrátíme…“ Utichl. „Abyste věděli, tak já jsem volný průzkum nikdy neschvaloval. Je to archaický zvyk. Ti lidé bloudí po vesmíru sami, je to nebezpečné, vědecký přínos je mizivý a někdy ti lidé prostě překážejí… Vzpomínáte si na tu historii s Kammererem? Pořád se tváří, jako bychom už ovládli celý vesmír, jako bychom v kosmu byli doma. Jenže tak to není. A nikdy to tak nebude. Vesmír vždycky zůstane vesmírem a člověk jen člověkem. Bude sice zkušenější a zkušenější, ale žádné zkušenosti nemohou být dost rozsáhlé, abychom se ve vesmíru mohli cítit jako doma… Já myslím, že Šura s Marií ve vesmíru taky nic neobjevili, přinejmenším nic takového, o čem by stálo za to vykládat třeba jen v palubní jídelně u stolu.“

„Ale byli šťastní,“ usadila ho Majka, stále ještě odvrácená.

„Proč myslíš?“

„Protože jinak by se vrátili! K čemu by tu něco hledali, když byli šťastní i tak?“ pohlédla podmračeně na kapitána. „Co kromě štěstí má vůbec cenu hledat?“

„Mohl bych ti odpovědět, že když je někdo šťastný, nehledá už vůbec nic,“ opáčil důstojně Vanderhoose, „ale na tak zásadní spor se necítím připraven, stejně jako ty, co o tom soudíš? Dříve nebo později jistě začneme fenomén štěstí připisovat i životnímu stylu nehumanoidů a…“

„Paluba!“ vyrušil ho z úvah Komovův hlas. „Zvýšit pozornost!“

„Přesně to jsem teď chtěl říct!“ připojil se k němu Vanderhoose a Majka se znovu otočila k obrazovkám.

Sledovali jsme je všichni tři. Slunce už stálo docela nízko, těsně nad vrcholky, a vulkanické homole se oblékly do podvečerních stínů. Jasně svítila přistávací plocha, čapka par nad bažinou se zdála těžká a nehybná a její šošolka, skrz kterou se pracně dralo ochabující sluneční světlo, se nalila hustým fialovým tónem. Všechno kolem bylo nápadně nehybné, dokonce i Komov.

„Je pět hodin,“ poznamenal polohlasně Vanderhoose. „Co takhle oběd? Gennadiji, co byste řekl nějakému jídlu?“

„Nic nepotřebuju,“ odpověděl Komov. „Vzal jsem si pár krajíců s sebou. Ale vy se najezte, může se stát, že za chvíli nebudete mít na jídlo ani pomyšlení.“

Zvedl jsem se.

„Jde se vařit. Čím mohu sloužit?“

A Vanderhoose vyjekl:

„Už ho vidím!“

„Kde?“ skočil mu do řeči Komov dřív než tu krátkou frázi stačil dokončit.

„Jde k nám po pobřeží, směrem od ledovce. Je asi tak šedesát stupňů od vašeho stanoviště vlevo.“

„Aha,“ přidala se Majka, „Už ho taky mám. Opravdu, jde sem.“

„Nevidím ho!“ ozval se netrpělivě Komov. „Potřebuju dálkoměrné údaje.“

Vanderhoose sklonil obličej k dálkoměru a nadiktoval souřadnice. Už jsem ho taky zaregistroval — těsně při černé vodě, jako by dost neochotně, se směrem k lodi sunula nazelenalá, nápadně pokřivená postavička.

„Ať dělám, co chci, nevidím ho,“ ozval se otrávený Komov. „Popisujte mi každý jeho pohyb.“

„Takže…,“ odkašlal si Vanderhoose a připravil se k reportování. „Jde co noha nohu mine, dívá se sem k nám… a v rukou nese náruč nějakých prutů… Teď zastavil a dloube se špičkou nohy v písku… Brrr, taková morna, a on je úplně nahatý… Jde dál… Teď to vypadá, jako by se díval na vás, Gennadiji… To je zajímavé, anatomii rozhodně nemá lidskou, přesněji řečeno, ne tak docela lidskou… Zase se zastavil a pořád se dívá směrem k vám. Je vůbec možné, abyste ho neviděl, Gennadiji? Teď jste se z našeho pohledu ocitli v jedné rovině, je od vás blíž než od lodi…“

Pierre Alexandrovič Semjonov, kosmický Mauglí, se blížil. K lodi se přiblížil na nějakých dvě stě metrů a když Majka zvětšila detail tváře, daly se rozeznat dokonce i řasy. Mezi dvěma horskými štíty se zřejmě naposledy ukázalo zapadající slunce, ještě jednou se úplně rozsvětlilo a po pláži se rozběhly dlouhatánské stíny.

Bylo to opravdu dítě, asi tak dvanáctiletý kluk, neohrabaný výrostek, kostnatý, nohatý, s ostrými ramínky a lokty, ale tím jeho podobnost s obyčejným klukem končila. Už obličej měl ke klukovskému daleko, i když lidské tahy tváři nechyběly, byla však naprosto nehybná, strnulá, ustydlá, zkamenělá jako maska. Žily v ní jen oči, lesklé, velké tmavé oči, které jako by vystřelovaly napravo nalevo průřezy v té masce. Uši se zdály velké, odstálé, pravé znatelně větší než levé a od levého boltce ke klíční kosti se táhl tmavý nerovný šrám, hrubá, rozeklaná, nepravidelně srostlá stará rána. Nazrzlé vlasy v různě silných a hutných provázcích visely na čelo a ramena, případně trčely vzhůru a do stran. Strašidelná, nepříjemná tvář modravě zeleného odstínu se leskla, jako by byla napuštěna nějakým tukem. Stejný lesk mělo ostatně celé chlapcovo tělo. Byl úplně nahý, a když došel téměř až k lodi a náruč klacků odhodil na zem, bylo vidět, jaký je celý žilnatý a šlachovitý, bez sebemenších stop nějaké dojemné dětské bezbrannosti. Zdál se kostnatý, to ano, ale ne vyzáblý, na tom podivuhodném, dospěle tuhém těle bylo vidět také další hrozivě rozšklebené stopy po havárii — hluboká jizva na levém boku, klikatící se přes všechna žebra až k bedernímu kloubu musela zůstat po ráně, která navždy zkřivila jeho postavu, stejně hluboký byl i šrám na pravé noze a také uprostřed hrudníku zela nepřirozená propadlina. Bylo jasné, že mu tu muselo být ouvej. Planeta lidské mládě snaživě žvýkala a rozkousávala, ale nakonec si ho zřejmě přestavěla k obrazu svému.

Už byl asi dvacet kroků od nás, na samé hranici mrtvého prostoru, kam oči kamer nedosáhly. Pod nohama mu ležela hromádka prutů, on stál se spuštěnýma rukama a díval se na loď; o našich objektivech samozřejmě nemohl mít nejmenší tušení, ale vypadalo to, jako by se nám díval přímo do očí. A jeho postoj byl nelidský. Nevím, jak to vyložit nejlépe. Prostě lidé takhle nestávají. A nikdy se do takové pózy nedostanou. Ani když odpočívají, ani v nějakém očekávání, ani ve chvílích napětí. Levou nohu nechal mírně vzadu a lehce ji ohnul v koleni, a přesto celou vahou spočíval právě na ní. Levé rameno přitom vystrčil kupředu. Přirovnat se dal snad jen k diskobolovi těsně před vrhem, jenže to je poloha, ve které dlouho nevydržíte, protože je nepohodlná a taky nepohledná — a on tak navzdory všemu stál, stál tak celých několik minut, než náhle přidřepl a začal přebírat své pruty. Řekl jsem „přidřepl“, ale tak to nebylo: chlapec dosedl na patu levé nohy, pravá se neohnula a doslova vystřelila dopředu. Už jen dívat se na něj bylo odpudivé, zvlášť když se přehraboval v těch klaccích a pomáhal si přitom nataženou pravou nohou. Nakonec k nám zvedl lesklý obličej a vztáhl k nám ruce — v každé pěsti třímal po proutku — a pak přišlo něco, co si už vůbec netroufám zodpovědně popsat.