Arkadij Strugackij - Spunt

„V každém případě jsou humánní v tom nejširším slova smyslu, jaký se vůbec dá vymyslet,“ pronesl najednou Vanderhoose, „když tomu malému človíčkovi zachránili život, a musejí být víc než geniální, protože ho dokázali vychovat tak, aby se člověku aspoň podobal, i když sami o nějakých rukou a nohou možná nemají ponětí. Co o tom soudíš, Stasi?“

Neurčitě jsem zamručel a on si další své soudy nechal pro sebe.

Ve velíně bylo ticho. Základna se neozývala, Komov také další spojení nenavazoval — seděl jako socha, ozařovaný přízračnými záblesky duhových praporců polární záře. Chlapce jsem při nejlepší vůli ani nezahlédl. Kontakt však patrně běžel jako na drátkách, protože velký palubní počítač chvílemi tiše mlaskal a předl, jak zpracovával a třídil informace získané přes translátor. Na chvilku jsem si zdříml a pokud si dobře vzpomínám, zdálo se mi o nějakých chmurných osminožcích s neholenými tvářemi, v modrých teplákových soupravách a s roztaženými paraplaty, kteří mě učili chodit, a mně to bylo tak k smíchu, že jsem neustále padal a vyvolával tak jejich krajní nevoli. Probudilo mě měkké a přesto nepříjemné hnutí až někde v srdci. Něco se stalo. Vanderhoose seděl přihrbený jako útočící šelma před panoramatickou obrazovkou s prsty zaťatými do opěradel křesla.

„Stasi!“ zavolal tiše, zřejmě už podruhé. „Ano?“

„Podívej se sem!“

Už jsem obrazovku sledoval i bez jeho nabádání, ale zatím jsem na ní nezaznamenal nic pozoruhodného. Stejně jako předtím tam jen plápolaly a přelévaly se nebeské plameny. Komov se za tu dobu ani nepohnul. Vzdálený ledovec odrážel záplavu růžového a zeleného svitu. A pak jsem to spatřil.

„Nad horama?“ zeptal jsem se šeptem.

„Přesně.“

„Co to je?“

„Nevím.“

„Už je to tam dlouho?“

„Nevím. Všiml jsem si toho asi před dvěma minutami. Nejdřív jsem si myslel, že je to smršť…“

Taky mě to zpočátku napadlo. Nad bledou křivolakou linií horského hřbetu se na pozadí duhových praporců k obloze zvedalo něco na způsob dlouhatánského bičiště — taková tenká křivka, jako škrábanec na obrazovce. Bičiště sotva znatelně vibrovalo, ohýbalo se, občas jako by se začalo sklánět, ale znovu se napřimovalo, a hned bylo jasné, že ten veleprut není hladký, nýbrž kloubnatý jako bambus. Trčel za hřebenem, ke kterému to mohlo být nejméně deset kilometrů, jako by za ním seděl nějaký gigantický rybář s udicí. Propůjčoval známé scenérii nereálnou podobu dekorací v loutkovém divadýlku. Dívat se na to bylo stejně nepřirozené a hrůzně směšné, jako kdyby se za vrcholky vynořil rovnou obličej toho gigantického rybáře. Zkrátka se to vymykalo jakýmkoli představám o normálních proporcích. „Že by oni?“ zeptal jsem se přiškrceně.

„Považuji za vyloučené, aby tohle bylo přirozeného původu,“ uvažoval Vanderhoose nahlas, „ale umělé to přece taky být nemůže.“ Stejný dojem jsem z toho měl i já. „Musíme to hlásit Komovovi,“ napověděl jsem mu. „Odpojil se,“ utrousil přes rameno kapitán, který už seřizoval dálkoměr. „Vzdálenost se nemění, dělá to asi čtrnáct kilometrů. A ta věc hrozně vibruje, celá se třese. Výkyvy jsou minimálně stometrové. Něco nepředstavitelného.“

„Jak je to vysoké?“ zeptal jsem se.

„Kolem šesti set metrů.“

„No nazdar!“

Vanderhoose vyskočil jako čertík a stiskl dvě tlačítka najednou — vnější havarijní výzvu VŠICHNI OKAMŽITĚ ZPĚT NA PALUBU a vnitřní signál VŠICHNI OKAMŽITĚ DO VELÍNA. Pak se otočil ke mně a nezvykle úsečným hlasem přikázal:

„Stasi! Poklusem na stanoviště SAP. Příďové PMD uveď do stavu plné pohotovosti. Seď tam a čekej. Bez povelu nic nepodnikej!“

Vyběhl jsem do chodby. Za dveřmi se ozývalo přidušené sekané zvonění poplachu. Proti mně už se řítila Majka a v běhu si natahovala větrovku. Byla obutá jen v domácích pantoflích naboso.

„Co se stalo?“ ptala se mě rozespale sípavým hlasem už na dálku.

Mávl jsem rukou a sjel po strmých schůdcích do střediska aktivních prostředků. Zmocnil se mě takový lehce zimničný stav, ale vcelku jsem si připadal dost klidný. V jistém smyslu se mě dokonce zmocňovala pýcha — situace, která se zatím jen lehce načrtávala, se zdála být vzácně dramatická. Či přinejmenším natolik dramaticky vzácná, že to asi bylo poprvé od vzniku naší lodi, kdy do SAP vůbec někdo zašel — samozřejmě s výjimkou pozemního personálu na kosmodromech, které provádějí preventivní prohlídky automatiky.

Zabořil jsem se do křesla, zapnul panoramatickou obrazovku, odpojil jsem automatiku PMD a především zablokoval záďový aparát, abych v tom blázinci náhodou nepálil pod loď. Potom jsem se chopil ovladačů ručního zaměřovače a po krajině na monitoru se začal pomalu posouvat tenký černý kříž — přeškrtl tesákovitý ledovec, přebrodil mlhovinovou kaši nad močálem, na chviličku ukřižoval Komova, který stál zády k nám a v záři pestrobarevných záblesků nebeských varhan se díval k horám… Musíme se dostat ještě trochu výš. Tady je, černý, roztřesený, naprosto neskutečný. A vedle další, o něco kratší, ale roste přímo před očima, natahuje se a taky se prohýbá… Propánajána, jak tohle asi dělají? Když si jen člověk uvědomí, kolik to vyžaduje energie, a jaký na to musí být materiál! Taková podívaná se člověku hned tak nenaskytne… Teď to vypadalo, jako by se za horami ukrýval zrůdný šváb a vystrčil odtud vousy. Provedl jsem hrubé nastavení úhlu dopadu a nastavil zaměřovači kříž tak, abych jedinou salvou zasáhl oba cíle. Stačilo už jen sešlápnout pedál…

„Stanoviště SAP!“ houkl Vanderhoose

„Zde!“

„Připraven?“

„Připraven!“

Řekl bych, že nám to znělo ohromně vojácky.

„Vidíš oba cíle?“ zeptal se už obyčejným hlasem kapitán.

„Ano. Dostanu je oba jediným impulsem.“

„Tak pozor. Čtyřicet stupňů na východ je třetí cíl.“

Podíval jsem se tím směrem, a opravdu, v šalebném polosvitu polární záře se prohýbal a třepotal ještě jeden obrovitý hmyzí knír. To se mi ani trochu nechtělo líbit. Stihnu to, nebo ne? Zbytečné starosti — já to prostě musím stihnout… V duchu jsem si přehrál, jak spouštím impuls a pak dvěma bleskurychlými pohyby otáčím dělo proti třetímu cíli. Jasně, to stihnu.

„Třetí cíl vidím,“ hlásil jsem Vanderhoosemu.

„Výborně,“ pochválil mě kapitán. „Ale to ti povídám, zachovat chladnou hlavu. A pálit jen na můj povel!“

„Rozkazu jsem rozuměl!“ broukl jsem.

Byl jsem si jasně vědom toho, že pokud po naší lodi prásknou nějakým tím… zakřivovačem prostoru, tak už se nějakého povelu těžko dočkám. Nemohl jsem se ubránit jemnému třasu. Bolestivě jsem si stiskl dlaně, abych se ještě vzchopil. Letmo jsem se podíval, jak je na tom Komov. Komov na tom byl víc než obstojně. Opět zaujal původní posez a k obřím knírům byl otočen bokem. Rázem jsem se uklidnil, už proto, že jsem vedle xenopsychologa konečně objevil droboučkou černou postavičku. Až se mi udělalo mdlo.

Co to se mnou najednou je? Mám já nějaké důvody pro takovou paniku? No bože, tak vystrčili kníry… Jsou to řádské kníry, všechna čest, já bych řekl kníry přímo ohromujících rozměrů. Jenže nejspíš to nebudou žádné kníry, nýbrž něco jako antény. Možná nás prostě pozorují. My pozorujeme je a oni nás. Přesněji řečeno nesledují nás, ale především svého odchovance Pierra Alexandroviče Semjonova — jak se mu tu mezi námi vede a zda mu náhodou neubližujem.