Arkadij Strugackij - Spunt

Здесь есть возможность читать онлайн «Arkadij Strugackij - Spunt» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1989, Издательство: Albatros, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Spunt: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Spunt»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Z ruského originálu „Malyš“

Spunt — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Spunt», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

„Ale proč by se nehumanoidi piplali s lidským mládětem?“ zapochyboval Vanderhoose. „K čemu by jim to bylo, a jak se taky v něčem takovém mohou vyznat?“

Perspektivy mírně pohasly, ale Majka už měla v záloze další všetečnosti:

„Na Zemi je přece známa řada případů, kdy nehumanoidní tvorové vychovali lidské mládě!“

„No prosím, prosím — ale to bylo na Zemi!“ zdůraznil smutně Vanderhoose.

A ta skepse byla namístě. Všechny známé inteligentní nehumanoidní populace jsou člověku mnohem vzdálenější než vlk, a dokonce třeba i než chobotnice. I takový seriózní odborník jako Krüger, prohlašuje, že inteligentní měkkýši z Garotty nepovažují vlastní vjemy jakkoli související s člověkem a s veškerou jeho technikou za projev reálného světa, ale za plod své nepředstavitelné obrazotvornosti… „A přesto přežil a vyrostl!“ nedala si pokoj Majka. A taky měla pravdu.

Já sám jsem vlastně taky skeptik. Nemám rád přehánění a nemírné fantazírování. Na rozdíl od Majky. Jenže v tomto případě se jiný předpoklad nenabízel. Roční dítě. Samo. Ledová pustina. Je jasné, že sám od sebe by přežít nemohl. A na druhé straně ten smazaný palubní deník. Co se tu ještě dá vymyslet? Nějací humanoidní přivandrovalci, kteří se náhodou vyskytli někde nablízku, hošíka vykrmili a zase odletěli? Nesmysl.

„Třeba nepřežil,“ vyslovila další předpoklad Majka. „Třeba je ten pláč a hlasy jeho rodičů všechno, co po něm zůstalo.“

Na vteřinku jsem byl ochoten věřit, že se nám všechno bortí pod rukama. Ta Majka si taky věčně něco vymýšlí. Ale hned jsem se vzpamatoval:

„A jak se teda dostává do lodi? Jak diriguje moje kybery? Kdepak, panstvo, buď jsme se v kosmu konečně setkali s naprosto přesnou — chápete to?! — úplně přesnou replikou lidstva, nebo je to kosmický Mauglí. Nevím, co je pravděpodobnější.“

„Já taky ne,“ připojila se Majka.

„Ani já,“ rozhodil rukama Vanderhoose.

Z interkomu zazněl Komovův hlas:

„Paluba, pozor! Jsem na místě. Vy důkladně sledujte okolní terén. Sám odsud mnoho nevidím. Došly nějaké radiogramy?“

Pohlédl jsem do příjmové kapsy.

„Celý balíček,“ hlásil jsem.

„Celý balíček!“ hlásil Vanderhoose do mikrofonu.

„Stasi, odvysílal jste ty moje?“

„Éé… všechny ještě ne,“ zamumlal jsem provinile a chvátal k radiostanici.

„Máte tam pěkný chlívek!“ vypeskoval nás Komov. „Nechte rozumování a pusťte se do práce. Zapomeňte na všechno, Majo, sledujte obrazovku. Popove, pevně doufám, že poslední z mých radiogramů bude do deseti minut v éteru. A vy, Jakove, mi zatím přečtěte, co došlo na mé jméno.“

Když jsem ukončil vysílání a rozhlédl se, zjistil jsem, že všichni pracujeme jako mravenečkové. Majka seděla na své pozorovatelně — panoramatická obrazovka ukazovala Komova, vlastně jen droboučkou postavičku při samém břehu, nad bažinou se převalovala mlha, ale jinak se v okruhu celých viditelných sedmi kilometrů na všechny strany od lodi nic ani nepohnulo. Komov k nám seděl zády. Asi čekal, že se náš Mauglí znovu vykutálí z bažiny. Majka se zvolna otáčela, sledovala okolní krajinu a čas od času si každý jen trochu podezřelý úsek přiblížila transfokátorem — v takových případech se na pomocných monitorech objevoval detail povadlého keře, fialového stínu písečného přesypu, nebo jen neurčitá skvrna v řídkých metlicích trpasličích stromů.

Vanderhoose monotóně mumlal do mikrofonu: „Varianty psychotypu dvojtečka šestnáct en lomeno třicet dva théta nebo šestnáct em… jako máma… Lomeno třicet jedna epsilon…“ „Stačí…,“ přerušoval ho Komov, „čtěte další.“ „Země, Londýn, Cartright, vážený Gennadiji, ještě jednou vám zdvořile připomínám vás slib podat informace…“ „Stačí, další!“ „Tiskové středisko…“ „Stačí, dál! Vlastně ne — Jakove, čtěte jen to, co přišlo z Centra nebo ze základny.“ Pauza. Vanderhoose přebírá kartičky. „Centrum, Bader — nulaaparatura, kterou jste požadoval, už je na cestě. Sdělte vaše předběžné závěry k těmto bodům: zaprvé, další pravděpodobné zóny výskytu domorodců…“ „Stačí, další.“

Ozvala se základna. Sidorov sháněl Komova.

„Komov čeká na kontakt, Michaile Albertoviči,“ vysvětlil jsem skoro provinile.

„Už to začalo?“

„Ne.“

Sidorov si odkašlal.

„No tak dobře, spojím se s ním později. To nespěchá.“ Odmlčel se. „Máte trému?“

Zaposlouchal jsem se do svých vnitřních hlasů.

„Tréma bych tomu neříkal… Připadám si… nějak jinak… Jako ve snu. Jako v pohádce.“

Teď si povzdechl.

„Nebudu rušit,“ řekl. „A přeju hodně úspěchů.“

Poděkoval jsem. Pak jsem se lokty opřel o pult, bradu pohodlně usadil do dlaní a znovu se soustředil na hlasy vlastního nitra. Asi jsem to řekl dobře, je to takové divné. Člověk nečlověk. Už se o něm skutečně nedá mluvit jako o člověku. Lidský jedinec vychovaný vlky se sám stává vlkem. Kdyby se ho ujali medvědi, bude z něj medvěd. A co kdyby se člověčího mláděte ujala chobotnice a vychovala ho ona? Kdyby ho nesežrala, ale chtěla se o něj postarat… Jenže ani v tom nevězí jádro pudla. Jak vlku či medvědovi, tak chobotnici je inteligence cizí. V každém případě ta, již xenologové pod tímto pojmem chápou. A co když našeho Mauglího vychovaly rozumné bytosti, ale zároveň tak trochu chobotnice…? Někdo ho přece musel naučit rozsévání krycích fantomů, někdo v něm musel vypěstovat ty zvláštní mimikry — lidský organismus takové kousky nesvede, což znamená, že jde o umělou fyziologickou výbavu. Počkat, ale k čemu tady mimikry? Před čím se asi má umět bránit? Planeta je přece pustá! Tohle by ovšem znamenalo, že pustá není.

Představil jsem si obrovské jeskyně zalité matoucím nafialovělým světlem, ponurá zákoutí, ve kterých číhá smrtelné nebezpečí, a malého chlapce, který se krade při lepkavé stěně a je připraven v kterékoli sekundě zmizet, rozplynout se ve zvolna tající stín. Nešťastný hoch. Naší povinností je co nejdřív ho odsud odvézt… Stop, stop a ještě jednou stop! Samé bludy. Nic takového se nestává. Nestává se, aby existoval složitý, moudrý a zkušenostmi poučený život a kolem něj nekypěl život prostší a hloupější. Kolik druhů živých organismů jsme tu celkem napočítali? Snad jedenáct nebo dvanáct, a to je celé spektrum od nepatrného viru až po lidské mládě. Ne, to se nestává. Něco tu není v pořádku. Nevadí, už brzy tomu přijdem na kloub. Kluk nám vyklopí první poslední. Ale co když nevyklopí? Kolikpak toho lidem navykládala lidská vlčata o vlcích? S čím ten Komov tak zatvrzele počítá? A najednou se mi chtělo hned teď, okamžitě, bez prodlení, položit Komovovi otázku, s čím počítá.

Vanderhoose dočetl poslední radiogram, pohodlně se v křesle natáhl, založil si ruce za hlavu a skoro zasněně pronesl:

„Já ty Semjonovovy přece znal. A musím vám říct, že to byli báječní, ale zároveň dost výluční lidé. Romantici starých časů. Šura znal všechny ty staré zákony jako své boty a věčně věků je citoval. Nám připadaly směšné a staromódně praštěné, kdežto on v nich nacházel jistou poezii… Katastrofa, agónie, na palubu se derou odporné obludy… Zničit palubní deník, vymazat každou stopu, kterou lze v prostoru zanechat — vždyť na druhém konci té stopy je Země! Ano, to na něj vypadá.“ Odmlčel se. „Řeknu vám, že takových, co hledají osamění, je mnohem víc, než se obecně soudí. Osamění nemusí být tak špatná věc, co o tom soudíte?“

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Spunt»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Spunt» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Arkadij Strugacki - Biały stożek Ałaidu
Arkadij Strugacki
Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - A kárhozott város
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Gyvenama Sala
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov
Arkadij Strugackij
libcat.ru: книга без обложки
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Mesto zaslibenych
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Lo scarabeo nel formicaio
Arkadij Strugackij
libcat.ru: книга без обложки
Arkadij Strugackij
libcat.ru: книга без обложки
Arkadij Strugackij
Отзывы о книге «Spunt»

Обсуждение, отзывы о книге «Spunt» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x