Arkadij Strugackij - Spunt

„A co z toho plyne?“ naléhala Majka. „Chceš naznačit, že jsou to humanoidi, případně nehumanoidi, každopádně ve stadiu vyspělé technické civilizace? Tomu nerozumím. Ty tomu rozumíš?“ obrátila se ke mně.

Tenhle Majčin zvyk hrdě hlásat, že ničemu nerozumí, mě dokáže náramně pobavit. A náramně často se k tomuto úskoku uchyluju taky.

„Asi se k Pelikánu přihnali na kolech,“ usoudil jsem.

Majka hašteřivě zamávala rukama.

„Ale tady přece po nějaké technické civilizaci není ani památky,“ zavrčela nedůtklivě. „O nehumanoidech ani nemluvě…“

„Vanderhoose, Glumovová, Popove! Prosím, abyste se okamžitě dostavili do velína!“ oznámil do toho Komovův hlas z interkomu.

„Už je to tady!“ vyskočila Majka.

Nahrnuli jsme se do prostorné místnosti jako velká voda. Komov stál u stolu a ukládal do plastikového pouzdra přenosný translátor. Soudě podle poloh páček byl translátor připojen na palubní počítač. Komov se zdál nezvykle ustaraný, ale tvářil se nad očekávání lidsky, a dokonce se alespoň pro tuto chvíli zbavil oné až otravně tradiční ledové cílevědomosti.

„Odcházím ven,“ oznámil nám. „Jakove, vás určuji svým zástupcem. Hlavní bude zajistit nepřetržité sledování všech údajů a bezporuchový provoz palubního počítače. Jakmile se domorodci objeví, okamžitě mě informujte. Doporučuji zorganizovat nepřetržitou službu u panoramatické obrazovky, na tři směny. Majo, vy nastupte teď. Stasi, tamhle jsou radiogramy, které okamžitě odešlete. Řekl bych, že není třeba vysvětlovat, proč nikdo nemá vycházet z lodi. To je všechno. Pusťte se do práce.“

Posadil jsem se k radiostanici a pustil se do práce. Komov s Vanderhoosem, kteří stáli za mnou, se o čemsi tlumeně dohadovali. Probral jsem radiogramy. Tak vida, zatímco my ostatní jsme se mořili se světobornými filozofickými problémy, Komov pracoval jako včelička. Téměř všechno to byly odpovědi. Pořadí důležitosti jsem si musel určit sám, protože žádné zvláštní pokyny jsem nedostal.

ER-2, Komov — Centrum, Gorbovskému. Děkuji za lichotivý návrh, nepovažuji se za oprávněna odtrhovat vás od důležitějších záležitostí, veškeré novinky budu sdělovat neprodleně.

ER-2, Komov — Centrum, Baderovi. Okolnosti mě nutí vzdát se funkce hlavního xenologa projektu Archa. Doporučuji Amiredžibiho.

ER-2, Komov — Evropské tiskové středisko, Dombinimu. Přítomnost vašeho vědeckého komentátora zde považuji za předčasnou. Jako zdroj informací doporučuji přímo Centrum, Komisi pro kontakty.

A tak dále a tak podobně. Asi pět radiogramů putovalo do Centrálního informatoria. Jejich obsah mi byl španělskou vesnicí.

Když jsem byl v nejlepším, zacvrčel dešifrátor.

„Odkud to je,“ zeptal se přes rameno z druhého konce velína Komov. Stál vedle Majky a sledoval panoramatickou obrazovku.

„Centrum, historické oddělení,“ přečetl jsem.

„Aha, no konečně,“ ožil Komov a zamířil ke mně. „Čtěte dál.“

„Projekt Archa, Vanderhoosemu, Komovovi. Informace. Loď, kterou jste objevili, registrační číslo to a to, byla identifikována jako expediční hvězdolet Pelikán. Domovský přístav Deimos, startoval 2. ledna 33 k volnému průzkumu v zóně C. Poslední zaznamenaná zpráva je ze 6. května 34 z oblasti Stín. Posádka: Marie-Louisa Semjonovová, Alexandr Pavlovic Semjonov. 21. dubna 33 přibyl cestující: Pierre Alexandrovič Semjonov. Archív.

Bylo tam ještě něco, ale Komov za mými zády se rozesmál a já se k němu užasle otočil. Komov se chechtal, Komov zářil.

„Přesně tohle jsem si myslel!“ prohlásil s těžko potlačovanou převahou a my na něj zírali s otevřenými hubami. „Bůh je mi svědkem, že jsem si to myslel! Je to člověk! Rozumíte, mládeži?! Člověk!“

„Všichni na svá místa!“ zavelel vesele Komov, chopil se svých pouzder s přístroji a křepče odpochodoval.

Pohlédl jsem na Majku. Stála uprostřed velína jako solný sloup se zamženým pohledem a nezvučně ševelila rty — třídila poznatky.

Pohlédl jsem na Vanderhooseho. Obočí se mu přestěhovalo až někam doprostřed čela, licousy trčely do stran a snad i vzhůru a on tak poprvé, co se pamatuju, nebudil dojem savce, ale mořského ježka čerstvě vytaženého z hlubin. Na panoramatické obrazovce podél staveniště směrem k bažině bodře našlapoval Komov ověšený aparaturou.

„Taktakták!“ protáhla spokojeně Majka. „Nojo, proto ty hračky…“

„Proč?“ zajímal se Vanderhoose.

„Hrál si s nimi,“ vysvětlila mu Majka.

„Kdo?“ nechápal kapitán. „Komov?“

„Ne. Semjonov.“

„Semjonov?!“ žasl dál Vanderhoose. „Hm… No a co z toho?“

„Semjonov mladší,“ dodal jsem netrpělivě. „Cestující. Dítě.“

„Jaké dítě?“

„Semjonovovo dítě!“ nevydržela Majka. „Už chápete, proč měli to šicí zařízení? A čepičky, dupačky a plenky…“

„Plenky…,“ hlesl jako ozvěna zcela rozložený Vanderhoose. „Jo tak ono se jim narodilo dítě! A já si pořád lámal hlavu, kde to najednou splašili pasažéra, a ještě ke všemu jmenovce! Kde by mě bývalo napadlo… No samozřejmě!“

Zazpíval volací signál radiostanice. Roztržitě jsem přepnul na příjem. Byl to Vadik. Mluvil chvatně a polohlasem — asi se bál, aby mu na to někdo nepřišel…

„Co se tam u vás děje, Stasiku? Ale rychle, co nevidět startujem…“

„Rychle se to vykládat nedá,“ odpověděl jsem celý popuzený.

„Tak jen v bodech. Našli jste loď Poutníků?“

„Jakých Poutníků?“

„No těch… jak je hledá Gorbovskij.“

„A kdo to našel?“

„No vy! Co jiného jste mohli najít!“ A jeho hlas se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. „Kontrola spojení! Konec!“

„Co že našli?“ přeptal se Vanderhoose. „Ještě nějakou jinou loď?“

Mávl jsem rukou.

„Ale, znáš to, zvědavci… Takže kluk se narodil v dubnu třiatřicet a naposledy se ozvali v květnu čtyřiatřicet… Jakove, jak často se měli hlásit?“

„Jednou za měsíc,“ odpověděl ihned Vanderhoose. „Loď putující v režimu volného průzkumu…“

„Okamžik,“ přerušil jsem ho, „tak to máme, květen, červen…“

„Třináct měsíců,“ napověděla s despektem Majka.

Nevěřil jsem a přepočítal si to sám.

„Skutečně,“ zakroutil jsem hlavou, ale nechtěl jsem tomu věřit.

„To je nemožné.“

„A co vám připadá nemožné?“ otázal se opatrně trochu natvrdlý kapitán.

„V den havárie bylo nemluvněti třináct měsíců,“ vysvětlila Majka. „Jak to mohlo přežít?“

„To domorodci,“ usoudil jsem. „Semjonov vymazal palubní deník. Což znamená, že někoho zahlédl… A Komov na mě neměl co štěkat. Byl to normální dětský pláč. Přece vím, jak brečí roční capart… Všechno to zaznamenali, a když vyrostl, dali mu to poslechnout…“

„Jenže na takový záznam potřebovali techniku,“ skočila mi do řeči Majka.

„Nemuseli to nutně nějak zaznamenávat, třeba si to pamatovali,“ namítl jsem, „na detailech nesejde.“

„Aha,“ zauvažoval Vanderhoose. „Semjonov viděl nějaké humanoidy, nebo možná nehumanoidy patřící k vyspělé technické civilizaci.“

„Na technickou civilizaci to tu moc nevypadá,“ zapochybovala Majka.

„Spíš to bude v té nehumanoidnosti,“ prozřel jsem náhle. „Panstvo,“ pokračoval jsem, „jestli tuhle planetu obývají nehumanoidi, tak je to případ, že… Zkrátka člověk-prostředník, rozumíte? Je to člověk i nečlověk, humanoid i nehumanoid! Něco takového tu ještě nebylo. O podobné možnosti se nikdo z lidí zatím neodvážil ani snít!“ Byl jsem nadšením bez sebe. Majka taky. Ty perspektivy nás oslepovaly. Mlhavé, nezřetelné, ale duhově jásavé perspektivy. Lidstvo se dočkalo superunikátního zrcadla, lidstvu se otevírají dveře do zatím zcela nepřístupného, nezbadatelného světa zásadně jiné psychologie a Komovovy hypotetické ideje vertikálního pokroku se tak konečně dočkaly reálného experimentálního základu…