Arkadij Strugackij: Miliardu let pred koncem sveta

„Dobrý den,“ pronesl ten mladý muž velmi zdvořile. „Jste D. A. Maljanov?“

„Ano.“

„Kdybyste dovolil, rád bych vám položil několik otázek…“

„Beze všeho…,“ souhlasil ochotně Maljanov. „Okamžik, prosím vás, ještě tu nemám uklizeno… Zrovna jsem vstal. Že bychom šli do kuchyně…? Ne, tam teď bude svítit slunce. No nic, pojďte dál, já to hned sklidím…“

Mladý muž vstoupil do obývacího pokoje, skromně zůstal stát uprostřed místnosti a s upřímnou zvědavostí se rozhlédl kolem, kdežto Maljanov zatím narychlo zastlal peřiny, natáhl si košili a džínsy a hnal se k oknu — roztáhnout závěsy a vyvětrat.

„Posaďte se sem, do křesla. Nebo byste raději seděl u stolu? Co se vlastně stalo?“

Mladý muž opatrně prokličkoval mezi papíry poházenými po podlaze ke křeslu, posadil se a položil si na kolena svůj elegantní hranatý kufřík.

„Prosil bych váš občanský průkaz,“ řekl.

Maljanov zaryl do hromady papírů v zásuvce, vyhrabal legitimaci a podal mu ji.

„Kdo tu ještě bydlí?“ otázal se mladý muž s očima upřenýma do průkazu.

„Žena… a syn… Ale ti tu teď nejsou. Jeli do Oděsy… na dovolenou… ke tchyni…“

Mladík položil legitimaci na zavřený kufřík a sundal si tmavé brýle. Normální, trochu prostoduše vypadající mladík. A žádná prokuratura, spíš nějaký prodavač. Nebo řekněme kulisák z televize.

„Dovolte, abych se představil,“ řekl mladík. „Jsem starší vyšetřovatel prokuratury a jmenuji se Igor Petrovič Zykin.“

„Těší mě,“ opáčil Maljanov.

Vtom si však uvědomil, že on, krucifix, není žádný zločinec, že je, krucifix, starší vědecký pracovník a kandidát věd. A ostatně už žádný kluk. Přehodil si nohu přes nohu, usadil se pohodlněji a suše prohodil:

„Tak prosím, poslouchám vás.“

Igor Petrovič nadzvedl svůj elegantní kufřík, také si přehodil nohu přes nohu, kufřík si pustil zpátky na koleno a zeptal se:

„Znáte Arnolda Palyče Sněgového?“

Maljanova tahle otázka nezastihla nepřipraveného. Kdovíproč — ačkoli důvod sám dost dobře nechápal — přesně čekal, že se ho budou vyptávat buď na Válku Vajngartena, nebo na Arnolda Palyče. Proto odvětil stále týmž tónem:

„Ano. Plukovníka Sněgového znám.“

„Jak víte, že je to plukovník?“ zajímalo Igora Petroviče okamžitě.

„Inu, jak bych vám to vysvětlil…,“ spustil Maljanov vyhýbavě. „Známe se už dlouho…“

„Jak dlouho?“

„No… takových pět let…, co jsme se sem přistěhovali…“

„A za jakých okolností jste se seznámili?“

Maljanov začal vzpomínat. To je pravda, jak ono to tenkrát vlastně bylo? Hrome…, že by se seznámili tenkrát, když sem poprvé přišel s klíči? Ne, to už jsme se znali…

„Hm…,“ broukl nakonec, vrátil přehozenou nohu zpátky na podlahu a poškrábal se v týle. „Abych pravdu řekl, už si nevzpomínám. Jednou se stalo, že nejel výtah a Ira — to je moje žena — se vracela s klukem z obchodu a nesla nějaký nákup… A Arnold Palyč jí tuším vzal síťovku i dítě do schodů… Žena ho pozvala dál… a řekla, ať se občas zastaví… A on se zastavil ještě ten večer.“

„Měl na sobě uniformu?

„Ne,“ řekl Maljanov s jistotou.

„Tak… A od těch dob jste byli přátelé, ano?“

„No, jak se to vezme… přátelé… Tu a tam zajde, půjčí si knížku nebo nám sem nějakou přinese…, někdy si dáme čaj…, a když odjíždí na služební cesty, nechává tu klíče…“

„Proč?“

„Jak to — proč?“ namítl Maljanov. „Stát se může ledacos…“

Vlastně má pravdu. Proč? To mě nějak nikdy nenapadlo. Asi jen tak, pro každý případ.

„Asi jen tak, pro každý případ,“ řekl Maljanov. „Třeba kdyby přijel někdo z příbuzných či známých…“

„A přijel někdy někdo?“

„To ne… Alespoň pokud já se pamatuju, tak ne. Každopádně když jsem tu byl já, nikdo takový se neobjevil. Možná by si vzpomněla moje žena.“

Igor Petrovič zamyšleně pokýval hlavou a položil další otázku:

„Mluvil jste s ním někdy o odborných záležitostech, o práci?“

Zase práce…

„O čí práci?“ zeptal se zachmuřeně Maljanov.

„Samozřejmě o jeho. Pokud se nemýlím, byl to fyzik…“

„Nemám ponětí. Spíš nějaký odborník přes rakety…“

Ještě než stačil domluvit, zamrazilo ho. Jaképak byl? Proč byl? S tím klíčem sem nezašel… Prokristapána, aby se mu tak nakonec něco stalo! Už chtěl zplna hrdla zařvat: Co myslíte tím byl? Ale vtom ho Igor Petrovič dočista vyhodil ze sedla. Bleskurychlým šermířským výpadem vymrštil pravačku proti němu a přímo před nosem mu ze stolu sebral nějaký papír.

„A kde jste přišel k tomuhle?“ zeptal se ostře a mírumilovnou masku vystřídala maska dravci. „Tak kde jste to vzal?“

„No dovolte…,“ pronesl Maljanov a nadzvedl se.

„Seďte!“ okřikl ho Igor Petrovič. Jeho šedivé oči pobíhaly po Maljanovově obličeji. „Jak se vám dostaly do rukou tyhle údaje?“

„Jaké údaje?“ zašeptal Maljanov. „Jaké údaje, krucinálfagot?“ rozeřval se nepříčetně. „To jsou moje výpočty!“

„To nejsou žádné vaše výpočty,“ namítl ledově Igor Petrovič také zvýšeným hlasem. „Kde jste vzal tenhle graf?“

Zdálky mu ukázal kousek papíru a zaťukal nehtem na křivku hustoty.

„To mám z hlavy!“ odsekl Maljanov sveřepě. „Z téhle hlavy!“ a praštil se pěstí do temene. „To je graf závislosti hustoty na vzdálenosti od hvězdy.“

„Tohle je křivka růstu zločinnosti v našem obvodě za poslední kvartál,“ oznámil mu Igor Petrovič.

Maljanov ztratil řeč. Igor Petrovič štítivě sešpulil rty a pokračoval:

„Ani obkreslit to pořádně nedokážete… Ta křivka ve skutečnosti neprobíhá takhle, ale takhle…“ Vzal Maljanovovu tužku, vyskočil, položil graf na stůl a přes křivku hustoty začal silně rýt jakousi lomenou čáru a k tomu si pod nos bručel: „A tady v těch místech to probíhá taky jinak, než to máte vy, tady má být takový zobáček…“ Když už končil, zlomil hrot, tužku odhodil, usadil se zpátky do svého křesla a lítostivě se na Maljanova zadíval. „Maljanove, Maljanove,“ pronesl vyčítavě. „Taková odborná kvalifikace, opravdu školený a zkušený pachatel, a vy si počínáte jako poslední amatér…“

Maljanovův pohled zpitoměle putoval z grafu na vyšetřovatelův obličej a zase zpátky. Tohle už bylo trochu moc. Bylo to tak neuvěřitelně moc, že nemělo smysl ani mluvit, ani křičet, ani mlčet. Přísně řečeno by se člověk v takovéto situací měl vzbudit.

„A co vaše žena, Maljanove, je se Sněgovým v dobrých vztazích?“ zeptal se Igor Petrovič původním, bezbarvě zdvořilým hlasem.

„V dobrých…,“ odpověděl Maljanov tupě.

„Tykají si spolu?“

„Podívejte se,“ pronesl Maljanov temně, „právě jste mi zkazil celý výkres. Co to má k čertu znamenat?“

„Jaký výkres?“ podivil se Igor Petrovič.

„No tenhle, ten graf…“

„Aha… No, to snad není podstatné. Chodí sem někdy Sněgovoj na návštěvu, když nejste doma?“

„Tak ono to není podstatné…,“ opakoval po něm Maljanov. „Podstatné to možná není pro vás,“ pokračoval, roztřeseně sbíral papíry po stole a překotně je cpal do zásuvek. „Člověk, tu dřepí na zadku, maká jako blázen, a pak si přijde bůhvíkdo a klidně mi tvrdí, že to není podstatné…“ Posadil se na bobek a sesbíral i poznámky poházené na podlaze.