Arkadij Strugackij: Miliardu let pred koncem sveta

Igor Petrovič ho s neutrálním výrazem ve tváři sledoval dál a pečlivě vtáčel cigaretu do špičky. Když se těžce oddechující, zpocený a rozčilený Maljanov vrátil zpět na své místo, Igor Petrovič se ho uctivě otázal:

„Můžu si zapálit?“

„Prosím,“ přivolil Maljanov. „Támhle je popelník… Ale byl bych rád, kdybyste se ptal rychleji, čeká mě spousta práce.“

„To závisí jen a jen na vás,“ namítl Igor Petrovič, delikátně vypustil dým koutkem úst stranou od Maljanova. „Zajímala by mě třeba takováhle věc: Jak Sněgovému obvykle říkáte — plukovníku, příjmením, nebo jménem a jménem po otci?“

„Jak kdy,“ utrousil Maljanov. „A není to jedno, jak mu říkám?“

„Plukovníku mu říkáte taky?“

„Dejme tomu. A co má být?“

„To je velice zvláštní,“ řekl Igor Petrovič a opatrně odklepl popel. „On Sněgovoj byl na plukovníka povýšen teprve převčírem…“

Byla to rána pod pás. Maljanov mlčel a cítil, jak mu nach stoupá do tváří.

„Tak jak jste se dověděl, že Sněgovoj byl jmenován plukovníkem?“

Maljanov mávl rukou.

„No dobře,“ řekl. „Necháme toho… Tak jsem se pochlubil, no… Tak jsem nevěděl, že je plukovník… nebo vlastně podplukovník… Prostě jsem k němu včera zašel a přes židli viselo plukovnické sako…“

„Kdy jste u něj včera byl?“

„Večer. Pozdě večer… Vzal jsem si od něj tuhle knihu…“

Hrome, to si mohl nechat pro sebe s tou knihou! Igor Petrovič si ji okamžitě přitáhl k sobě, zalistoval v ní a Maljanova polil chladný pot, protože neměl ani tušení, co je to vlastně za knížku.

„V jakém je to jazyce?“ zeptal se roztržitě Igor Petrovič.

„Nno…,“ zamumlal Maljanov a chladný pot vyrazil ještě hojněji. „Asi anglicky, ne?“

„To snad ani ne, jak tak na to koukám…,“ řekl Igor Petrovič zírající do stránek. „Protože tohle je přece cyrilice, žádná latinka… Aha! To je přece normální ruština!“

Maljanova svlažil třetí příval ledového potu, ale Igor Petrovič jen odložil knihu na původní místo, pohodlně se opřel a zadíval se na Maljanova. Maljanov zase upřel pohled na Igora Petroviče a snažil se nemrkat a neuhýbat očima.

„Koho vám nejvíc připomínám?“ zeptal se nečekaně Igor Petrovič.

„Prodavače,“ plácl Maljanov bez přemýšlení.

„Chyba,“ pokáral ho Igor Petrovič. „Zkuste to ještě jednou.“

„Nevím,“ zabručel Maljanov.

Igor Petrovič si sejmul brýle a vyčítavě pokýval hlavou. „To je zlé! Moc zlé! Horší už to snad ani být nemůže. No to jsem nezažil — prodavače!“

„A koho tedy máte připomínat?“ zeptal se Maljanov zbaběle.

Ivan Petrovič nabádavě zagestikuloval brýlemi ve vzduchu.

„Přece neviditelného!“ pronesl pomalu a velice důrazně.

V pokoji se rozhostilo měkké a hutné ticho, dokonce i ta auta pod okny jako by přestala rámusit. Maljanov neslyšel ani jediný zvuk a zase si mučivě přál se probudit. A do tohoto ticha náhle zahřměl telefon.

Maljanov se zachvěl. Igor Petrovič patrně taky. Přístroj zazvonil podruhé. Maljanov se vzepřel na opěradlech a tázavě pohlédl na Igora Petroviče.

„No jistě,“ svolil vyšetřovatel. „To bude zřejmě pro vás.“

Maljanov se přesunul na válendu a zvedl sluchátko. Byl to Valka Vajngarten.

„Těbůh, hvězdožroute,“ utrousil ledabyle. „Co že nezavoláš, ty dobytku?“

„Ale… Měl jsem docela jiné starosti.“

„Zábavičky, že jo?“

„Tak nějak…,“ snažil se Maljanov odpovědět neutrálně. Celou tu dobu cítil v týle upřený pohled. „Poslyš, Valko, já bych ti zavolal později…“

„A co se tam u tebe děje?“ zeptal se neklidně Valka Vajngarten.

„Já ti to pak řeknu.“

„Nějaká buchta?“

„Ne.“

„Tak chlap?“

„Jo…“

Vajngarten znovu zasupěl.

„Hele,“ ztišil hlas, „já k tobě hned jedu. Mám?“

„Ne! Ještě tys mi tu scházel!“

Vajngarten znovu zasupěl.

„Hele, a není náhodou zrzek?“

Maljanov se bezděky ohlédl na Igora Petroviče. K jeho velkému údivu se vyšetřovatel na něj vůbec nedíval a místo toho si četl ve Sněgového knize a nezvučně přitom pohyboval rty.

„Ale kdepak. A vůbec, co je to za nesmysly? Já ti zkrátka potom brnknu…“

„Určitě zavolej!“ zařval Valka. „Jakmile odejde, okamžitě mi volej!“

„Dobře,“ řekl Maljanov a zavěsil. Vrátil se na své místo a broukl: „Promiňte.“

„To je v pořádku,“ uklidnil ho Igor Petrovič pohotově. „Vy ale máte široké zájmy, to vám řeknu, Dmitriji Alexejeviči…“

„Nno…, to ano…, nestěžuju si…,“ vymáčkl se Maljanov. Zatraceně, stačila by vteřinka, aby se zorientoval, co je to vlastně za knihu… „Igore Petroviči,“ oslovil svého návštěvníka prosebně, „nešlo by to už nějak skončit? Je jedna pryč.“

„Ale samo sebou!“ volal bodře Igor Petrovič. Ustaraně pohlédl na hodinky a vyjmul z kufříku blok. „Takže — včera jste zašel ke Sněgovému. Je to tak?“

„Ano.“

„Pro tuhle knihu?“

„No… ano…,“ řekl Maljanov a rozhodl se, že k tomu už nic bližšího nedodá.

„Kdy to bylo?“

„Pozdě… Kolem dvanácté…“

„Neměl jste pocit, že Sněgovoj se chystá k odjezdu?“

„Měl. Vlastně neměl. On sám mi řekl, že dnes ráno odjíždí a staví se tu s klíčí.“

„A stavil se?“

„Ne.“

„Nemáte ponětí, kam to jezdí?“

„No… přísně vzato ano…“

„Vykládal vám o tom někdy něco?“

„Samozřejmě ne! O jeho práci jsme spolu nikdy nemluvili.“

„A jak mohla vaše žena vědět, že není ženatý?“

„Ééé… Mhm… A ona to snad věděla?“

Igor Petrovič neodpověděl. Zabodl do Maljanova chladný lhostejný zrak a jeho zřítelnice se zlověstně rozšiřovaly a zase smršťovaly. Maljanovovy nervy byly napjaté k prasknutí. Ještě pár vteřin — a začne třískat pěstmi do stolu, prskat, prostě ztratí tvář. Dál už nemohl. Celý tenhle nesmyslný dialog měl nějaký hrozivý podtext, všechno to připomínalo lepkavou pavučinu, do které se někdo neustále snaží přimotat i Irku…

„To bychom měli,“ řekl najednou Igor Petrovič a sklapl blok. „Koňak máte zřejmě tady…,“ ukázal na bar. „A vodku v lednici. Co máte raději? Vy osobně.“

„Já?“

„Ano. Vy. Osobně.“

„Koňak,“ pronesl chraptivě Maljanov a polkl naprázdno. V hrdle měl sucho.

„No výborně!“ zaradoval se s roztomilým šarmem Igor Petrovič, lehce se zvedl a drobnými krůčky odcupital k baru. „Aspoň nemusíme chodit daleko…“

Maljanov nepřítomně sledoval, jak jeho host neobyčejně obratně rozestavuje po stole sklenky, nařezává tenké plátky citrónu a otevírá láhev.

„Mám-li být upřímný,“ řekl, „jste na tom prabídně. Provaz nedostanete, ale takových patnáct let vám zaručuju.“ Pečlivě, aniž uronil jedinou kapku, nalil koňak do sklenek. „Polehčující okolnosti se samo sebou dají někde vyhrabat vždycky, ale věřte mi, že zatím žádné nevidím ani v náznaku. Nevidím, nevidím a nevidím. Dmitriji Alexejeviči, na vaše…,“ zvedl sklenku a přátelsky Maljanovovi pokynul hlavou.

Maljanov zdřevěnělými prsty uchopil svůj koňak.

„Tak dobrá,“ pronesl konečně cizím hlasem. „A dovím se alespoň, co se to tu vlastně odehrává?“

„Přirozeně!“ zvolal ochotně Igor Petrovič. Napil se, hodil si do úst kolečko citrónu a energicky zakýval hlavou. „To se dovíte! Teď hned vám to všechno vyložím. Už na to mám plné právo.“