Arkadij Strugackij - Miliardu let pred koncem sveta

„Valko, nestalo se něco?“

„Kde?“ zeptal se Vajngarten, znovu po krátké odmlce.

„Kde, kde… s tebou přirozeně! Přece slyším, že jsi nějaký takový… Ty nemůžeš normálně mluvit či co?“

„Ale kdepak, taťko. To jsou všechno nesmysly. Neber si to tak. Asi už blbneme vedrem. Znáš ten fór o dvou kohoutech?“

„Ne, vykládej.“

A Vajngarten mu řekl vtip o dvou kohoutech — strašně hloupý, ale vcelku k smíchu, jakýsi naprosto nevajngartenovský vtip. Maljanov ho samozřejmě vyslechl, a když přišla ta pravá chvíle, zachechtal se, ale nejasný pocit, že s Vajngartenem něco není v pořádku, tahle anekdota ještě prohloubila. Nejspíš se zase chytil se Světkou, pomyslel si nejistě. Nebo mu někdo poničil ten jeho epitel. A najednou se Vajngarten zeptal:

„Jářku, Miťko…, říká ti něco jméno Sněgovoj?“

„Sněgovoj? Arnold Palyč? Ale ano, mám souseda toho jména, bydlí naproti… Proč?“

Vajngarten chvíli mlčel. Dokonce přestal funět a ve sluchátku se ozývalo jen tlumené pocinkávání, jako by si v dlani pohazoval sbírkou svých dvacetníků. Pak se zeptal:

„A co dělá, ten tvůj Sněgovoj?“

„Jestli se nepletu, je to fyzik. Pracuje v nějakém přísně utajovaném výzkumáku. A odkud ho znáš ty?“

„Já ho přece neznám,“ řekl Vajngarten bůhvíproč dopáleně a u dveří někdo zazvonil.

„Dneska se snad všichni utrhli ze řetězu!“ kapituloval Maljanov. „Počkej, Valko, někdo se sem na mě dobývá…“

Vajngarten ještě něco řekl, možná i vykřikl, ale Maljanov už odhodil sluchátko na válendu a vyběhl do předsíně. Kaljam se mu samozřejmě připletl pod nohy, takže sebou div nepraštil.

Sotva otevřel dveře, okamžitě o krok poodstoupil. Na prahu stála mladá žena v bílých minišatech, s krátkými vlasy a nápadně opálená. Hezká. Neznámá. (Maljanov si v mžiku uvědomil, že je jen v trenýrkách a že má zpocené břicho.) U nohou jí stál kufr a přes levou ruku měla přehozený balonový plášť.

„Vy jste Dmitrij Alexejevič?“ zeptala se plaše.

„A-ano…,“ dostal ze sebe nakonec Maljanov. Že by příbuzná? Vzdálená sestřenice Zina z Omska?

„Moc se omlouvám, Dmitriji Alexejeviči, asi jdu nevhod… Tady je…,“ a podala mu obálku. Maljanov ji mlčky převzal a vytáhl z ní kousek papíru. V jeho nitru ponuře kolotaly pocity zapřisáhlé nevole vůči všem příbuzným na světě a zejména vůči této vzdálené Zině… nebo snad Zoje…?

Mezitím se však ukázalo, že to není vzdálená Zina. Irka mu zcela jasně nakvap, velkými kostrbatými klikyháky sdělovala: „Dimkine! Tohle je Lidka Ponomarjovová, moje nejlepší kamarádka ze školy. Pak ti o ní budu vypr. Zacházej s ní sluš., nebude u nás dl. A nechovej se jako hulv. Tady je všechno výb. Ona ti to ř. Líbám, I.“

Maljanov vyloudil táhlé, světu neslyšné zaúpění, zavřel a znovu otevřel oči. Jeho rty už se však mimoděk formovaly do přátelského úsměvu.

„Velice mě těší,“ prohlásil tentokrát už kavalírsky šarmantním tónem. „Pojďte dál, Lído, jen dál… A promiňte mi ten zevnějšek. Je tu příšerné horko.“

Jeho pohostinné přijetí ale zřejmě nebylo tak úplně v pořádku, protože ve tváři krásné Lídy se rozhostily rozpaky a ona se bůhvíproč ohlédla na prázdné odpočívadlo zalité sluncem, jako by zapochybovala, zda je tu správně.

„Kdybyste dovolila, ten kufr…,“ navrhl jí chvatně Maljanov. „Pojďte dál, jen pojďte a nestyďte se… Plášť si můžete pověsit sem… Tohle je obývák, tam taky pracuju, a tenhle pokoj je Bobkův… Sem vás potom uložím… Asi byste se chtěla osprchovat, co?“

Přes válendu k němu dolehlo přidušené kuňkání.

„Pardon!“ zvolal. „Udělejte si pohodlí, hned se vám budu věnovat…“

Uchopil sluchátko a zaslechl, jak Vajngarten monotónně, jakýmsi cizím hlasem opakuje:

„Miťko, Miťko… Odpověz, Miťko…“

„Haló!“ ozval se Maljanov. „Valko, slyšíš mě?“

„Miťko!“ zařval Vajngarten. „Jseš to ty?“

Maljanov se až lekl.

„Co hulákáš? Promiň, prosím tě, přijela mi nějaká návštěva. Potom ti zavolám.“

„Kdo? Kdo přijel?“ zeptal se děsivým hlasem Vajngarten.

Maljanova zamrazilo po celém těle. Valka se zbláznil.

To je mi den…

„Valko,“ oslovil kamaráda co nejklidněji. „Co je to s tebou dneska? Prostě přijela jedna paní…, Irčina kamarádka…“

„Ty bestie!“ sykl najednou Valka a zavěsil.»

3.»… ona si zase svlékla minišaty a místo nich si natáhla minisvetřík a minisukni. Na „Maljanovovy dutiny“ už ani nepomyslel.

Jinak se ovšem všechno odehrávalo v naprosté počestnosti, jako v těch nejlepších domech. Seděli, klábosili a pili čaj. On už byl Dimočka a ona zase Lidočka. Po třetí skleničce Dimočka vyklopil vtip o dvou kohoutech — prostě se to zrovna nějak hodilo — Lidočka se moc a moc smála a zmoženě mávala útlou obnaženou ručkou. Vzpomněl si (ti kohouti mu to připomněli), že by měl zavolat Vajngartenovi, ale nezavolal, a místo toho se Lidočky zeptal:

„Dala byste si ještě šálek?“

Lidočka neodpověděla a on se obrátil. Dívala se na něj široce otevřenýma světlýma očima a v jejím opáleném lesklém obličeji se rodil zcela nečekaný výraz, snad zmatenosti, snad úleku — až z toho bezděky pootevřel ústa.

„Tak mám vám ještě nalít?“ zeptal se nejistě Maljanov a zakýval konvicí s čajem.

Lidočka sebou trhla, rychle zamrkala a přejela si prsty po čele.

„Cože?“

„Ptám se, jestli si ještě dáte čaj…“

„Ale kdepak,“ zasmála se, jako by se nechumelilo. „To už bych snad dočista praskla. Musím si hlídat figuru.“

„Máte pravdu!“ přisvědčil galantně Maljanov. „Takovouhle postavu je třeba opatrovat jako oko v hlavě. Možná by i stálo za to nechat si ji pojistit.“

Skromně se pousmála, otočila půvabnou hlavu a přes rameno se ohlédla na dvůr. Šíji měla dlouhou, hladkou, snad jen trochu vyhublou. A v Maljanovově mysli vznikl ještě jeden pocit — totiž že tohle je šíje jako stvořená k líbání. A ramena jakbysmet. Kirké, pomyslel si. A okamžitě upřesnil: což v tomto případě nic neznamená, protože já miluju svou Irku a v životě jí nebudu nevěrný.

„To je zvláštní,“ prohodila žena. „Pořád mi připadá, jako bych už tohle všechno někdy viděla: tu kuchyň, ten dvůr… Jedině snad že na dvoře stál velký strom… Stává se vám to taky?“

„Samozřejmě,“ opáčil pohotově Maljanov. „Podle mého názoru se to stává každému. Někde jsem četl, že se tomu říká falešná paměť…“

„Asi máte pravdu,“ poznamenala s pochybami v hlase.

Maljanov se snažil srkat horký čaj opatrně a co nejtišeji. V jejich nezávazné konverzaci došlo k jistému zlomu. Jako by se něco zadřelo.

Oba zmlkli a nastalo takové ticho, že by se Maljanov býval nejraději neviděl, až mu zatrnuly prsty u nohou. Byl to ten nejodpornější stav ducha, kdy nevíte, kam s očima, a v hlavě se vám jako balvany v sudu hřmotně převalují absolutně nevhodné a bezduché zárodky eventuálních konverzačních témat.

A tak se Maljanov nesnesitelně falešným hlasem zajímal:

„No a jaképak máte v tom našem velebáječném městě plány, Lidočko?“

Neodpověděla. Mlčky na něj upřela okrouhlé, jakoby krajně překvapené oči. Potom se zadívala stranou, přemýšlivě zkrabatila čelo a skousla si spodní ret. Maljanov se odjakživa považoval za mizerného psychologa a v pocitech lidí, kteří ho obklopovali, se ani zbla nevyznal. Jenže teď si s naprostou jasností uvědomil, že odpovídat na jeho nezáludné otázky je prostě nad síly krásné Lidočky.