Ondřej Neff - Měsíc mého života

„Podáte trestní oznámení?“ zeptal se inspektor, zkoumaje pochybnou čistotu svých nehtů.

„Na koho?“ žasl jsem upřímně.

„Kriegsmann a spol. Samozřejmě že vám narkotikum podali oni.“

„Pokud ano, tak bezděčně,“ řekl jsem okamžitě. „Nevěřím, že věděli o jeho přítomnosti v tom pitivu. Však to znáte, pane inspektor, každý barman v tomhle městě touží vynalézt něco, co tu ještě nebylo. A v oboru chlastu, pane inspektor, bylo vynalezeno prakticky už všechno, ledaže by koumavá hlava přidala do pitiva něco, co ještě nikdo předtím do pitiva nedával. Chápete? Tak se dostávají narkotika do obyčejného chlastu.“

„Tohle víte od paní Su,“ poznamenal inspektor.

„Nechcete se obléknout?“ zeptala se mě hnědovláska.

„Pokud jste se už vynadívala…“

„Na něco jsem se vás ptal,“ přerušil mé laškování inspektor.

„Trestní oznámení? Ne, rozhodně ne. Koneckonců, jediná škoda, která mi nastala, je ta, že jsem se tu nešťastně zamiloval.“

Bruneta se na mne usmála a já si v té chvíli vážně myslel, že ji moje poznámka pobavila. Teprve mnohem později, když jsem si ten úsměv a ten pohled vybavil, jsem si přečetl něco jiného: jen žvaň, dědku, a vypadni co nejdřív, nemám na starosti jenom tebe.

Vznášel jsem se jako ti hejskové, které jsem pozoroval za oknem vyhlídkové terasy hotelu Splendid. Nebo jako vzducholoď. Kdybych věděl, že je terapie tak příjemná, stal bych se štamgastem v nemocnici.

„Zařídím vám odvoz,“ nabídl mi inspektor. „Kam budete chtít? Domů? K vaší paní Su?“

„Postarám se o sebe sám. Mimochodem, jak dlouho jsem tu byl?“

„Dva dny,“ řekla mi hnědovláska.

Vypulírovanými koridory mysli prolétla vzpomínka rychlostí torpéda. Dva dny… To znamená, že jsem prošvihnul výlet do staré Českopolské! Jedna ze sestřiček (zabte mne, ale nemůžu s jistotou říct, jestli to byla skutečná dívka nebo panák) mi podala oblek. Mechanicky jsem ho na sebe natahoval.

„Můžu si zavolat?“ zeptal jsem se.

„Do Modré laguny?“ navrhl inspektor. Byl opravdu dobře informovaný.

„Ne. Do Splendidu. Jasmínový pokoj.“

Inspektor chvilku rozmlouval s telkomem a pak mi oznámil s výrazem nejhlubšího politování: „Nikdo se nehlásí, pane Nedomý.“

Několika dalšími dotazy jsem zjistil, že i pan Kriegsmann a Gaspar Dumoulins odjeli někam na venkov. Směr Českopolská.

Byl to výlet.

Z Arkádie jsem se vydal po severojižní směrem na Alhambru, ale na sedmadvacátém kilometru jsem sjel na Stradu del Sole, projel Zvezgo-rodkem II. (zastavil jsem se tam na kafe) a teprve někde za křižovatkou sedmé expresní jsem Stradu del Sole opustil. Magnetická dráha byla po nějakých dvaceti třiceti kilometrech doslova rozflákaná, takže jsem musel přepnout na gravo, ale šťávy bylo dost a proč bych si měl dělat starosti, když můj palubní rozumbrada byl docela klidný.

Jel jsem spíš necestou než cestou, ale to neznamená, že provozu nějak znatelně ubylo. Naopak. Mládež, jak se zdá, vyhledávala končiny, kde lišky dávají dobrou noc, a zejména v poslední době nejvíce turistických center vyrostlo právě tady, stranou od dálnic. Co kilometr, to světelná reklama, která nabízela panenskou přírodu, romantiku, ducha nefalšovaného průkopnictví. Musel jsem se smát, když jsem spatřil panel o rozměru pětadvacet krát deset metrů, který ukazoval cestu k dosud nezmapovaným kráterům. Jen za tu dobu, co jsem tam okouněl, se nechalo k výletu do neznáma zlákat pět turistických autokarů.

V Arkádii mě ti hodní policisté vybavili speciálkou, na které byl vyznačený prostor někdejší Českopolské. Musím přiznat, že bez té mapy bych se ztratil. Za posledních patnáct dvacet let jsem se v těchto končinách ocitl snad třikrát, ale nikdy pro potěchu srdce: zpravidla mě sem zavedl kšeft. Pokaždé to tu bylo jiné. Jednou tu vybudovali kovovou plochu deset na deset kilometrů pro energetický odražeč, podruhé zase skladiště rudy (od té doby, co zavedli gravitechniku, odpadly starosti se skladováním sypkých hmot) — za mých hornických časů to byl jeden z nejvážnějších problémů kvůli šestinové gravitaci, ale v době nejnovější se v takzvané panenské krajině budovala turistická střediska a takovému budování zpravidla předcházelo důkladné čištění okolní přírody, poznamenané devadesáti lety nelítostného drancování přírodních zdrojů.

„Ještě pět kilometrů,“ hlásil rozumbrada.

Silnice nebyla valná, v hluboké vrstvě prachu byly obtištěné obrovité pneumatiky nákladních vozů a moje kola se v těch rigolech smekala a bez gravitačního generátoru bych nejspíš uvízl, ale samozřejmě ne na dlouho, protože by mě nějaký ten měsíční džíp brzy vytáhl.

Slunce hezky svítilo, na Plesnivku byl taky hezký pohled a já se hnal kupředu ve sváteční náladě. Musí se uznat, že doktoři se ve své práci vyznají — dali mě psychicky dohromady, jak bych to nikdy nečekal.

Musel jsem se ale smát, když jsem si vzpomněl na toho blázna inspektora. To jsou prostě ty policejní mozky, za každou maličkostí čmuchají dalekosáhlé spiknutí. Já sice věděl, že by pan Kriegsmann s přítelem Dumulínem udělali ledacos, aby mou psychiku nabrousili do ostra, protože razantní typy mají v Iluzinech největší úspěch. Pan polda měl ale o výrobě takového iluzinového programu značně zkreslené představy, když si myslel, že iluzinový představitel se napije někde v hotýlku narkotika a vyrazí do akce jako zběsilý. Naivka!

„Ještě dva kilometry,“ děl rozumbrada a já už pomalu vyhlížel, kdy se objeví něco, co by bylo k vidění.

Jak jsem řekl, budovy Českopolské byly zasypané při stavbě šesté panlunární dálnice, ale podle toho, co pan Kriegsmann říkal, Pan-Univer-sal podnikl nějaké archeologické vykopávky, takže asi uvidím nějakou boudu nebo baráky, těžní věž nebo… Co já vím, co vlastně uvidím.

Když jsem se dostal na místo, opravdu toho nebylo mnoho ke spatření. Za obzorem se vynořil se strašidelnou náhlostí, která tak leká nováčky, táhlý val dlouhý mnoho kilometrů. Jak byl dlouhý? Nikdy jsem se to nedozvěděl. Začínal za jedním obzorem a končil za druhým. Někde za ním byla dálnice, ale mapa doporučovala tu cestu, kterou jsem právě absolvoval, zcela prostě proto, že panlunární dálnici jste mohli opustit jen v terminálech. Na jednom místě byla zaražená žlutá tyč se žlutočerveným pruhovaným praporkem a iniciálami P-U.

Tak tohle je známka velkolepého podnikání největší iluzinové firmy Sluneční soustavy, já z toho prasknu, pomyslel jsem si.

Svým džípem jsem zajel asi do poloviny svahu. Tam jsem zastavil. Gravo by mi pomohlo až nahoru, ale nechtěl jsem ho nechat běžet dlouho, protože zásoby šťávy přece jenom nebyly nevyčerpatelné a já, mazák ze staré školy, jsem se vždycky raději vracel domů s baterkou napůl nabitou než jakkoli jinak, v krajním případě vůbec ne -, což se stávalo častěji, než turistické kanceláře byly ochotny přiznávat.

Džíp byl samozřejmě otevřený, takže jsem měl na sobě hermáky a důkladnou masku, žádné parádičky, solidní model, jaký nosili průvodci turistů, horolezci, dobrodruzi a taky zelení ptáci, kteří chtěli vypadat jako mazáci: to byl ten paradox, na první pohled nikdo nerozeznal skutečného mazáka od skutečného zelenáče, leda po delším pozorováni v akci. Přes rameno jsem si hodil pytel s náhradními lahvemi, zdroj, nějakou tu lampu a železnou zásobu potravin. Znovu paradox. Zásobě potravin by se vysmál každý, kdo na Luně žil déle než dva roky. Zásoba potravin? Proč? Vždyť k nejbližšímu restu je to pět, nejvýš deset kilometrů přímou cestou a mapa tě zavede s neomylnou jistotou. Jenže já byl už tenkrát mazák ze staré školy a navíc mě trochu těšilo počínat si jako mazák ze staré školy. Rest nerest, já se spoléhám na sebe a na železnou zásobu a nikomu svůj styl nevnucuju.