Ondřej Neff - Měsíc mého života

„Vaše přítelkyně Su Wang-li nám přinesla zajímavý doličný předmět.“

Sáhl do zásuvky a vyjmul sklenici, které se snad teprve před hodinkou zmocnila moje milá Su. Pospíšili si všichni, Su i policajti. „Víte, jaká byla dominantní složka nápoje, kterým vás tito výtečníci častovali?“

„Vyprávějte,“ vybídl jsem ho.

Řekl cosi strašně dlouhého a nesrozumitelného. Pak dodal: „Droga, abych to shrnul. Psychofarmakum s přímým vlivem na volní oblasti duševního života. Řekněte mi, pane Nedomý, netrpěl jste v posledních dnech záchvaty hněvu?“

Záchvat hněvu se mě zmocňoval právě teď, protože jsem měl oprávněný dojem, že panu policajtovi není vůbec nic do volních oblastí mého duševního života, ale opanoval jsem se, zvláště pak z ohledu na ty dva panáky, kteří mi stáli za zády hotovi natotata procitnout.

„Neřekl bych.“

„Pani Su je jiného názoru. Sdělila nám, že se chováte iracionálně, přecitlivěle a dokonce agresivně. Rozbíjel jste nábytek.“

„Ať si sakra hledí vlastních věcí,“ zaštěkal jsem. „Nábytek! Byla to jen jedna sedačka, úplně malá a vetchá.“

„Pane Nedomý, sledujte pozorně, co vám řeknu. Jste pod vlivem drog. Podle všeho vás zpracovávali už hodně dlouho, jistě po celou dobu natáčení i během přípravných prací. Já mohu vydat příkaz k zadržení a k ochranné léčbě, ale byl bych raději, kdybyste chtěl spolupracovat dobrovolně. Nejste už žádný mladík, pane Nedomý, a víte dobře, že nemůžete juvenilizovaný organismus napínat donekonečna. Nejste žádný čtyřicátník!“

„Poslyšte,“ rozkřikl jsem se, „nevím, co vám Su napovídala. Je to hysterka a žárlí na mě. Ovšem to je moje věc a její věc a policii do toho nic není. Trvám na tom, abyste mě okamžitě propustili.“

Pokynul rukou, trojice mých dobrodinců se rozplynula, beztak byla špatně vidět pod vrstvou prachu, která obrazovku kryla jako šedivá opona, a já spatřil složitý tri-di graf a chemické vzorce.

„Výsledek rozboru zbytků nápoje na sklenici,“ řekl. „Víte dobře, co máme na Luně nejvíc v merku: drogy, prostituci a padělatelství. Tohle to,“ ukázal na obrazovku,, je důkaz přítomnosti narkotika a já mám právo zatknout osoby, které narkotikum do sklenice nalily, a právě tak je v mé kompetenci ochranná léčba.“

To už jsem se neznal vztekem.

„Proč se ale lidi na Lunu hrnou, proč nezůstanou na Zemi, na Kole nebo na Lagrangách? Protože tohle je poslední místo ve Sluneční soustavě, kde se dá ještě užít trochu srandy. Turisti si tu mírně zafetujou, za-špásujou a počítají s tím, že je domácí lidi vezmou na pásek. Tomuhle se říká turistický průmysl! Víte to líp než já. A kdybyste začali dělat na lidi bububu, kdybyste opravdu potlačili všechny drogy, a dobře víte, že alkohol a nikotin jsou taky na seznamu narkotik, kdybyste zavřeli všechny šlapky a gigoly a šejdíře a veksláky, můžete celej turistickej průmysl na Luně zabalit. Proč myslíte, že sem všechny ty davy jezděj? Aby si prohlídly Armstrongův památník a Stopy Lunochodu? Milej zlatej, já už tady jsem pár pátků a ručím vám za to, že jsem viděl, jak se ty slavný Stopy Lunochodu vyráběly ke stýmu výročí a jak ty pravý zařvaly, když se v jednapadesátým otevíral v Mare Imbrium komplex na výrobu kyslíku. Na mě si nepřijdete, pane komisař. Tyhle vzorečky si můžete strčit za klobouk. Kde máte důkaz? V tý sklenici? Nenechte se vysmát. Pan Kriegsmann má k dispozici víc advokátů, než vy máte beďarů na zadnici, a i ten nejmíň schopnej z nich se vás u soudu zeptá na to, jak prokážete, že drogu do sklenice umístil pan Kriegsmann nebo jeho lidé? Nemohla to být paní Su, která vám doličný předmět předala?“

Zase jsem hicoval a už tu zase byly ty mžurky hněvu, nejraději bych ho zaškrtil, pana komisaře, a v jedné světlé chvilce jsem se sám sobě divil, proč mu ještě nejdu po krku, a tu jsem si uvědomil, že mi ti dva panáci svírají ruce, že mě nadzvedli, až se mi nohy odlepily od podlahy, a drží mě jako ve svěráku. Mohl bych do nich kopat — daleko hůř, než kopali natěšení chlapečkové mě -, ale nemělo by to žádný smysl. Andráš reaguje na kopání asi tak dojatě jako čedičový sloup. Museli mít v záloze ještě jednoho, protože někdo mi zezadu přesunul přes hlavu opravdu hodně páchnoucí pytel, přes hlavu a taky přes ramena. Byla to krásná souhra. V jednom momentě mě panáci pustili a ten třetí doveda škubnul za okraj pytle a já ho měl do pasu, pak zatáhl za řemen, a tím mi přitiskl ruce k bokům.

V naprosté tmě jsem okamžitě ztratil pojem prostoru. Nikdy mě ne-soužila klaustrofobie, to bych ani nemohl dělat havíře a na Luně bych nevydržel, ale věřte mi, že tenhle pytel byl mučicí nástroj pro zkušeného šutráka mého ražení. Mlátil jsem hlavou ze strany na stranu, kopal jsem kolem sebe, ale kopance končily ve vzduchu, vždycky mě zabolel od toho švihu kyčel nebo koleno, za chvilku jsem měl tělo v jednom ohni.

Drželi mě na lanech zřejmě všichni tři, protože jsem nemohl pokročit ani ustoupit. Jak dlouho to trvalo? Několika-vteřinovou věčnost. Pak se ozvala rána, něco mě udeřilo do ramene, pneumatická injekce prorazila pevnou tkaninu, v celé paži se mi rozžehl plamen, a když jsem zase přišel k sobě, ležel jsem na stole v ordinaci, kolem mne stál hlouček protivně soucitných lidí, kteří si mezi sebou polohlasně povídali, aby se snad nedotkli mé citlivé dušičky. Byl jsem klidný, vyrovnaný. V hlavě jsem měl uklizeno jako už dlouho ne, koridory myšlení se leskly, jak tam ještě před chvílí rejdily čisticí automaty a všechno pulírovaly, aby se dlážky leskly před hlavní vizitou. Snad bylo i vymalováno! Inteligence ze mě jenom sršela, a kdyby mi někdo řekl, abych vymyslel žárovku, ptal bych se, proč po mně chcete tak málo.

„Ležte klidně, pane Nedomý, potřebujete si odpočinout,“ nabádal mě altový dívčí hlas. Usmál jsem se. Mám rád altové dívčí hlasy (i s příslušenstvím, samozřejmě). „Teď už bude všechno v pořádku. Podívejte se vlevo… vpravo… Dobrá, reakce jsou v pořádku.“

„Můžu se posadit?“

„Teď už ano, pane Nedomý.“

Chtěli mi pomoci, ale já pomoc nepotřeboval. Spustil jsem nohy ze stolu. Byl jsem nahý. Připadalo mi to velice komické.

Opodál na kovové, bíle natřené židli seděl onen komisař. Jeho pohůn-ci se shlukli do hloučku a očumovali u dveří. Mrknul jsem na ně. Pak jsem si vzpomněl na to, co bylo… kdy vlastně? Před hodinou? Před týdnem?

„Musel jsem asi hodně vyvádět, viďte, pane komisaři?“

„Inspektor Prochor,“ řekl ten řízek a klepl se zažloutlým ukazovákem někam nad skráň. „A s tím vyváděním si nedělejte starosti. Nemůžete za to. Drogy jsou prevít. Proto po nich tak jdeme.“

„Jdete po nich soustavně a neochvějně, co jsem na živu, a podle toho, co mi nebožtík táta vyprávěl, za jeho mladejch let to nebylo jinak. Sto let tvrdého zápasu.“

„Potíž je v tom,“ řekl inspektor s výrazem hluboké lítosti, „že se nepodařilo veřejnost přesvědčit o dlouhodobé škodlivosti takzvaných mírných drog.“

„Jako je nikotin, viďte? Mimochodem, už jste zkoušel mejdlo s jelenem?“

Ten fór nepochopil a pochopit nemohl, ale mě pobavil, a to bylo to hlavní. Inspektora ani nenapadlo, že narážím na jeho špinavě žluté prsty. Obrátil jsem se na ten zástup milosrdných.

„Co jste se mnou dělali?“

„Obvyklý medicinální postup. Teď už můžete být naprosto klidný. Nežádoucí stavy nenastanou, pokud vám ovšem někdo drogu nepodá znovu. Věřím, že si dáte pozor. Opakuji, žádná psychofyziologická závislost nehrozí,“ pravila hlavní lékařka příjemným altovým hlasem. Byla to bruneta a na tváři měla pihu. Maličká Luňanka, hezká jak vzpomínka na sestřičku.