Ondřej Neff - Měsíc mého života

„Hledáte prý člověka, který vám… ublížil před hodně dlouhou dobou.“

Mluví o Katovi, uvědomil jsem si. Co to znamená?

„Kdysi jsem ho hledal,“ zabreptal jsem, „ale to už je taky dávno.“

„Dávno,“ opakoval po mně android. „Vždyť ho tady hledáte právě teď.“

„Hledal jsem pana Kriegsmanna.“

„Uvědomujete si, jak komicky působí to vaše tvrzení?“

„Nebudu s tebou debatovat. Okamžitě mě vytáhni.“ Ignoroval mě.

„Mému pánovi se nelíbí, že ho hledáte. Je to klidný člověk. Nemiluje vzrušení. Vadíte mu.“

„Ty patříš Katovi! Okamžitě mě s ním spoj!“

Android byl povinen vykonat moje příkazy. Ale neměl se k tomu. Rozbušilo se mi srdce. Tak tohle byl Katův android!

„Nehovořte o tom laskavém člověku tak ošklivě. On sám o sobě mluví jako o Popravčím, když vzpomíná na staré časy. Uznáte, že slovo Popravčí zní lépe, ušlechtileji.“

„Nařizuji ti, abys mě vytáhl,“ řekl jsem co nejodhodlaněji. A najednou hněv. Vybuchl ve mně jako dřímající sopka. Moje dřívější popudlivost byla jen broukání proti zuřivosti, která se ve mně ozvala teď.

Nevím, co všechno jsem na toho androida křičel. Mělo to v sobě racionální jádro. Předpokládal jsem, že někdo upravil jeho pojistné obvody, že zvýšil práh poslušnosti, jako se to dělá v rodinách s malými dětmi, aby obsluha poslouchala jen rozumné příkazy skutečně rozumných bytostí, to jest dospělých. Pojistka je laditelná, nikoli vyjmutelná. Jenže ten, kdo ladil Katova androida (snad Kat sám), nasadil laťku hodně vysoko. Já totiž svoje rozkazy mínil setsakra vážně. Ignoroval mě, jako by poslouchal mňoukání kočky.

„Chápete, že můj pán nemá nejmenší zájem na tom, abyste se s ním setkal?“

„Vyřiď mu, že na něho kašlu. Řekni mu, že to je pro mne stará záležitost, stejně jako pro něho. Nevěříš mi? Zeptej se paní Su. Ta dobře ví, jak to je. Ty panáku jeden zatracenej, copak nedokážeš pochopit, že po padesáti letech jsou určité věci pro člověka bezvýznamné?“

Jenže teď už jsem lhal.

Kdyby se z okrouhlého, hvězdami posetého otvoru nad mou hlavou vysoukalo nové lano a po něm se dolů spustil Kat a projevil mi svou identitu (stačilo, aby řekl: já jsem Kat, znal jsem tenkrát jménem prakticky všechny kluky v našem turnusu), pěstmi bych mu rozbil masku a nechal ho nadýchat čerstvého lunárního vakua.

Zášleh laserového blesku vyvolal ohňostroj u mých nohou. Bezděčně jsem uskočil nazad. Přesně toho chtěl střelec docílit. Od krabice se signálními světlicemi mě teď dělily tři, možná čtyři metry. Okamžitě jsem si uvědomil nebezpečí, které mi hrozilo. Musím skočit po té krabici a zakrýt ji tělem. Do mne střílet nebude, tím jsem si byl jistý. Žádný android to nedokáže, ať už kdosi (Kat?) s jeho e-psychikou vyváděl psí kusy.

Spustil palbu. Oslnivé stříkance energie vytvořily hradbu mezi mnou a tou krabicí, která znamenala záchranu. Musel jsem krok za krokem ustupovat. A pak stačil jediný dobře umístěný výstřel a ohňostroj začal nanovo, tentokrát ve velkém. Světlice se vznítily a rozpoutaly kolem mne pravé peklo.

Zůstal jsem stát, protože se mi v hermákách a masce nemohlo nic stát, a opravdu, jakmile jedna ze světlic dopadla na mou hruď, odrazila se a já neucítil sebemenší zvýšení teploty. Hermáky dokonale izolují, jinak to ani nemůže být, člověk by přeci zmrzl.

Tohle všechno jsem věděl, ale neubránil jsem se bezděčnému gestu: zvedl jsem ruce, abych si chránil oči. Světlice kolem mne kroužily jako zuřiví světelní sršni, narážely na stěny, odrážely se od jejích oblin do nejrůznějších směrů, dopadaly na podlahu a pak zase ve strmém úhlu letěly vzhůru. A pak se to stalo.

Jedna světlice, snad ta poslední, vyletěla z krabice a narazila do špičky mé levé boty. Nebyl to silný úder, ani jsem nohou necukl. Světlice změnila směr a letěla kolmo vzhůru, rovnou do okrouhlého otvoru pobitého hvězdami.

Trvalo to příliš krátce, abych ze sebe stačil vyrazit radostné zvolání, ale dnes, když na to vzpomínám, si uvědomuju, že tenkrát se přede mnou otevřelo okno do věčnosti. Světlice letěla, ukrajovala vzdálenost s pomalostí sadisty, bylo to jako v prastarém sofizmatu o Achillovi a želvě, ze zbývající dráhy urazila polovinu a z té poloviny zase polovinu a pak polovinu poloviny, nikdy nedoletí do cíle, staří eleaté to dokázali už před dvěma a půl tisíci lety, že šíp nedoletí k cíli.

Měli pravdu.

Raketa nedoletěla do cíle. V poslední chvíli, když už byla skoro nahoře, android se vymrštil a nastavil jí hruď.

Zasáhla ho naplno, jako její družka trefila před několika vteřinami mne, a sám ten zásah mu jistě neublížil.

Jenže já v okamžiku zásahu stál na zemi. A on? Čněl svým trupem ve volném prostoru, zachycen nohama na okraji otvorů.

Měl bleskurychlé reakce, tenhle android. Stačil hořící raketu zachytit rukama, tisknul si ji k hrudi, držel ji tam jako středověký kajícník svíci, jenže ten jistě hleděl na to, aby se nepopálil a aby mu kanoucí vosk neumazal kutnu. Androidovi to bylo jedno. Držel planoucí světlici rovnou na hrudi a pak už jenom padal a padal, nastalo nekonečno číslo dvě, a když skončilo, člověku tolik podobný stroj ležel rozbitý u mých nohou a smrt stroje byla stejně mokrá záležitost, jako by byla obdobná smrt člověka. V ruce stále ještě svíral laserovou pistoli.

Musel jsem vyvinout značné úsilí, abych mu ji vykroutil z prstů.

Zkusmo jsem vystřelil.

Ne, zbrani se nestalo nic. Aspoň budu mít prostředek, jak zkrátit nekonečno číslo tři, až vydýchám poslední kubík kyslíku.

Šlo na mě docela určitě šílenství, protože si jasně vzpomínám, jak jsem zařval při tomhle pomyšlení. Tahle laserová pistole určitě ukončí jeden život, ale nebude to život můj.

Bude to jeho život, jeho, Kata, či Popravčího, jak sám sobě říkal, život toho, kdo při druhém pokusu o můj život nechal za sebe jednat ten stroj, ze kterého zbyla jen chvějivá hromádka křemičitých rosolů u mých nohou.

Někdy kolem padesátky jsem začal soustavněji uvažovat o svém životě. Základní otázka zní: jsou v životě nějaké náhody? Odpovíme teprve po vyjasnění jiného problému, co totiž znamená, že něco v životě je, čili, že něco do života patří. Kolem nás se odvíjejí miliony dějů, vznikají a zanikají, prolínají se, vzájemně se vylučují a maří a každý z nich je v tom smyslu náhodný, že jsme nikterak nepřispěli ani k jeho vzniku, ani k jeho prolnutí s jiným dějem, ani k zániku, že jsme neosahali ani jeden z článků řetězce jeho příčinnosti. Takové děje jsou nesporně náhodné. Jen náhodou jsme minuli černovlasé děvče s mašlí u krku, věta, již jsme zaslechli („Přinesla mu ho, ale sotva se otočila, byl pryč,“ tak nějak zněla), byla zcela náhodná, náhodou oslepl lumiplast na průčelí Iluzina vedle Modré laguny, náhodou mělo kolem plynoucí gravo v poznávacím čísle dvě šestky a jen náhodou jsme si toho všimli.

To všechno jsou náhody, pokud jsme od nich izolováni lhostejností. Náhodnost začne být problematická, sotva vstoupíme do děje. Zastavme to děvče, pochvalme mu jeho mašli, pozvěme ho do Iluzinu na nejnovější hit Tři stateční: bylo to náhodné setkání? Anebo jsme bezděčně čekali na černovlasé děvče s mašlí, byli na ně připraveni a podle zákonů statistiky je museli jednou potkat?

S takto absolutním uvažováním se však nikdo nikdy daleko nedostal (leda do učebnic dějin filozofie, a to není žádná slast). V životě praktickém se odehrávají náhodné děje a některé jsou příznivé a jiné naopak neblahé. Potkáváme přítele a ten nám nabídne banán, toť náhoda příznivá. Týž přítel (za jiných okolností) kráčí před námi, odhodí slupku, my po ni uklouzneme a zlomíme si nohu — klasický příklad neblahé náhody. Příklady jsou to jasné, nahlíženy prizmatem okamžiku. Jinak se budou jevit z odstupu. Přítel s banánem se za čtrnáct dní objeví znovu se žádostí o půjčku: nelze odříci muži rozdávajícímu pochoutky, leč běda, on nikdy půjčku nevrátí. Budiž proklet onen banánový okamžik! V druhém případě, kdy jsme uklouzli po slupce, jsme v nemocnici potkali dívku oslnivé krásy, černovlásku s mašlí u krku, a byla to Ona… Do zlata odlít tu slupku, která nás dala dohromady! Nu a s odstupem let měřítka mizí úplně a už v těch svých padesáti letech jsem nebyl schopen říci, zda mne k Luně natrvalo připoutala náhoda dobrá nebo zlá.