Ondřej Neff - Měsíc mého života

Snadno se uvažuje s odstupem a v klidu a kéž by mi byl dán klid alespoň v těch chvílích, kdy jsem se ocitl v situaci nanejvýš prekérní, v dómu přepouštěcí komory někdejší Českopolské zasypaném přebytečnou horninou, která vadila stavbě šesté panlunární! O klidu však nemohlo být ani řeči. Jednal jsem jako zběsilec, ztratil jsem zbytky sebevlády a podobal se spíš zvířeti než racionálně uvažujícímu člověku.

Moje mysl byla temná, ale i v těch temných okamžicích jsem měl světlé chvilky, které mi umožnily uvědomit si některé příznivé okolnosti, dejme tomu náhody.

Tak například onen rozbitý android byl model určený k práci v kyslíkové atmosféře. Měl proto podobný hermetický oděv jako já, stejnou masku a dokonce i láhev s kyslíkem na zádech, ovšem označenou písmenem „A“. Měl jsem štěstí, že Katův sluha nepatřil do kategorie vakuových androidů. Šťastná náhoda?

Šťastnou náhodou jsem v komoře objevil láhve s petrifikační pěnou. Ale ani to vlastně nebyla náhoda. Tyto láhve patřily k povinné výbavě komory a bylo by proto divnější, kdyby tu nebyly. Pěna, jak jsem si ověřil, neztratila nic ze svých zázračných schopností, ani nemohla ztratit, protože polymerace nastala až po opuštění trysky.

Nu a to, že jsem u sebe měl cepín a nůž, to už vůbec nebyla náhoda, jak víte z předešlého vyprávění.

Takové a podobné úvahy probleskovaly mou rozbouřenou myslí jen v mžikově krátkých chvilkách. Po většinu doby jsem neuvažoval vůbec, pracoval jsem jako bobr či ondatra.

Laserová pistole měla svůj akumulátor z pětadvaceti procent vybitý, ale těch pětasedmdesát mohlo stačit k tomu, abych ve stěně vyřízl otvor. Na jakém místě řezat? To byla osudově důležitá otázka. Zbytky dolu byly zasypané valem kilometry dlouhým. Zachráním se jen tehdy, podaříli se mi vykopat tunel tak, že se prokopu bokem valu. Běda mi, jestli se vydám podél. Jak ale poznám na dně dómu, na jakém místě mám kopat?

Snažil jsem se rozpomenout na tu chvíli, kdy jsem se spouštěl po laně dolů; jenže za tu dobu jsem se tolikrát otočil kolem své osy, že jsem naprosto nemohl důvěřovat vtíravému pocitu, že to správné místo je vpravo od propusti.

Uvažoval jsem také o tvaru dolu a snažil se odhadnout, jak asi mohl být val nasypán. Jenže i to byly scestné úvahy. Terén se za těch padesát let tak změnil, že ještě před výstavbou šesté panlunární nad povrch čouhaly jen ty nejvyšší objekty, takové, jako byl tento dóm přepouštěcí komory.

Pohlédl jsem vzhůru. Hvězdy!

V otvoru jsem spatřil hvězdy. Jedině ty mi mohou pomoci určit směr. Jako každý zkušený šutrák se vyznám ve hvězdném místopisu docela slušně a podle hvězd určím bezpečně směr bez dlouhého uvažování. Jenže tentokrát to bylo horší. Třímetrový otvor v patnáctimetrové výšce, to je, vážení přátelé, úhel dvanácti stupňů. Když tedy jsem pohlédl vzhůru, spatřil jsem jen několik hvězd, které mohly patřit ke kterémukoli souhvězdí, na které si vzpomenete. Když jsem si to uvědomil, padla na mne černá beznaděj, ale tu vzápětí vystřídala úleva: já hlupák, vždyť se mohu po dně dómu pohybovat, a budu-li hledět vzhůru, postupně zahlédnu velice slušný díl hvězdné oblohy!

Tenhle postup ovšem nebyl tak snadný, jak by se zdálo na první pohled, protože nejsem Dědek Čuchák a nemám v kotrbě elektronickou paměť a nedokážu si proto zapamatovat přesnou polohu každého z těch zářících bodů tam nahoře, abych si z jednotlivých dílčích údajů prostou syntézou vytvořil mozaikový obrázek hvězdně oblohy. Dalo mi to hodně spekulace, trvalo to dlouho a vydýchal jsem hodně kyslíku, než se mi podařilo bezpečně určit stařičkou dobrou Kasiopeju. Pak už mi bylo všechno jasné. Štolu musím opravdu začít hloubit vpravo od propusti, nějaké čtyři kroky.

Pečlivě jsem namířil a stiskl spoušť. Naštěstí tu nebyla atmosféra, takže plastiku nezbylo než se tavit bez ohnivých a čmudivých efektů; paprsek protavil plastik i karbonitovou tkaninu i tlustou vrstvu siliplastu. Trpělivě, centimetr po centimetru jsem řezal stěnu dómu a s velkým znepokojením sledoval indikátor stavu akumulátoru. Kdyby tak bylo možné vypočítat, jak rychle vyčerpám energii. Jenže akumulátory byly v tomhle nevyzpytatelné. Držely náboj, škudlily jím, odsýpaly po trošičkách, a najednou hup a místo šestky byla na indikátoru trojka a už se na její místo cpala dvojka. Hrotem nože jsem si nakreslil na stěnu kružnici, docela malou, a prosil jsem všechna božstva vesmíru, i ty zapomenuté funďácké pámbičky, kvůli kterým ještě před půlstoletím teklo tolik krve, aby mi zachovali přízeň a abych se tou dírou dokázal protáhnout.

Nebudu zdržovat. Práce šla dobře od ruky, až na to, že akumulátor vysadil, a paprsek tudíž zhasnul, když zbýval k vyříznutí jeden jediný centimetr.

Jen jediný centimetr? Už jste někdy zkusili zlomit centimetr silnou siliplastovou tyč vyztuženou karbonitovými vlákny? A ten kousek, jen“ centimetr široký měl do hloubky dobrých patnáct centimetrů.

Veškerá námaha pro nic za nic a co horšího, pistoli už nikdy nenamířím na Kata, ale ani na sebe, abych si ukrátil trápení. Ledaže by…

Dodnes se divím, kde se tenkrát vzalo v mém mozku tolik vynalézavosti. Cepínem a nožem jsem se probil do hrudi rozbitého androida. Šlo to špatně, protože rosoly už začaly tuhnout, ale k mé úlevě jsem panákovo srdce (čili zdroj) našel nepoškozené. Od této chvíle jsem musel pracovat opatrně, protože maličká chyba by srdce přivedla k výbuchu. Nezapomeňte ale, že jsem specialista na fušování do tuctu řemesel a že v malé dílně za krámkem jsme s Dědkem Čuchákem vyrobili několik tuctů zaručeně pravých starožitných androidů. Ne, opravdu jsem neměl srdce panáka poprvé v ruce.

Tuhnoucím rosolem jeho paraorganismu jsem přilepil srdce ke stěně.

Nezbylo než je odpálit.

Další „nezbylo než“, které se snadno řekne, ale krutě nesnadno vykoná.

Brzy jsem přišel na prostředek, kterým by šlo tu improvizovanou nálož přivést k výbuchu: použiju akumulátoru mé svítilny, jenže, jak spojit elektrický obvod?

Plynuly minuty, kyslíku ubývalo a já mučil mozek uvažováním. Pomohl mi opět android.

Byl mrtev, ale — jak víte — ani android neumírá okamžitě, jako kdysi řeknete noční lampičce, aby zhasla. Jeho pozitronovému mozku to trvá hodně dlouho, než v něm ustanou poslední impulzy. A na tom jsem vybudoval prostředek své záchrany.

Nebylo mi dobře u srdce, když jsem nožem prořezával androidův krk a odděloval hlavu od rozbitého trupu. Stroj naštěstí mlčel, ale oči byly dosud živé a sledovaly každé moje hnutí. Tvář byla nehybná, jako vyřezaná z plastiku — a musel jsem si neustále opakovat, že je skutečně vyrobená z plastiku. Ano, nebylo mi dobře u srdce, a tím více jsem nenáviděl toho, kdo to všechno zavinil, kdo mě dostal do této situace, strůjce mého životního neštěstí, bezejmenného sadistu, kterému jsem určil jméno Kat.

To, co jsem vyrobil, nebylo nic jiného než klopný obvod. Dokud v androidově mozku zbývala byť jen jiskérka životních funkcí, odebíral energii z akumulátoru. Jakmile přestane mozek pracovat nadobro, otevře se cesta jiným směrem a uvolněná energie přivede bombu k explozi.

Toto všechno jsem připravil a opustil jsem dóm. Schoval jsem se v předsíní, právě v té, kde jsem se oblékal do sněhuláka před těmi dávnými léty, kdy mě mazáci chtěli vystrašit při obřadu křtění nováčků. Čekal jsem na výbuch v naprosté tmě a uvažoval o tom, zda jsem nakonec neudělal chybu, že jsem se vzepřel tomu prachpitomému obřadu, že jsem se nenechal pokřtít jako každý druhý.