Ondřej Neff - Měsíc mého života

Takže vás asi nepřekvapí, když na sebe ještě prozradím, že jsem si s sebou vzal ještě cepín, pětadvacítku dobrého lana a nožíček, nu, pořádná kudla to byla.

Vylezl jsem až nahoru. V téhle otevřené krajině, když na sobě máte dobrou masku s pořádně čirým plastikem, máte dojem, že stojíte někde nahoře na Zemi. Krajina už dávno nebyla tak ježatá, jako bývala v době, kdy jsem ji spatřil poprvé. Jako eroze tu nepůsobil vítr a voda, nýbrž lidé a jejich rypadla a skrejpry. Ať ochranáři a památkáři protestovali, seč mohli, jeden kráter za druhým mizel z povrchu Luny, pohoří přicházela o svoje zuby a průrvy se rychle plnily odpadky. Ještě padesát let a bude to tu vypadat jako někde v Polabí, pomyslel jsem si. Díky gravitechnice celá Luna dostane atmosféru — to jsme si tenkrát mysleli všichni.

Na protějším svahu rychle ujížděly tři džípy. Řidiči to brali hezky zostra, takže se za nimi zvedal vysokánský a dlouhatánský oblak prachu, a dovedu si představit, jak holky ječely a vejskaly. Určitě měli s sebou holky, proč by jinak jeli tak rychle? Zamával jsem na ně a oni mi odpověděli.

Tyčka s praporkem Pan-Universalu byla zaražená u okrouhlého otvoru širokého asi tři metry. Opatrně jsem přistoupil blíže. Byl jsem trochu nervózní, protože ten otvor mohl být jícen nějaké šachty, a kdyby okraj díry nebyl petrifikovaný, utrhl by se a pád do šachty není žádná lahoda. Brzy jsem se přesvědčil, že okraj petrifikovaný je, a proto jsem se bez dalších obav přiblížil. Tam jsem se zastavil, vytáhl z vaku lampu a posvítil si dovnitř.

Pan-Universalem najatí maníci se trefili rovnou na dóm propouštěcí komory, snad právě té, ve které jsem kdysi prožil svoje ošklivé dobrodružství.

Popadl jsem oběma rukama tyč s praporkem a zalomcoval jí. Ani se nehnula. Byla důkladně a hluboko zaražená. Přivázal jsem k ní lano a spustil se dovnitř. S lanem jsem dovedl pracovat docela slušně, jeden čas jsem se živil taky jako průvodce horolezeckých výprav.

V několika vteřinách jsem dopadl podrážkami na podlahu. Prudké světlo reflektoru se odráželo od klenutých stěn, které dosud neztratily svou barvu světloučké šedi. Proč by ji taky měly ztratit, v dómu už dávno nebyl kyslík a ve vakuu a ve tmě se barvy prakticky nemění. Kdybych to nevěděl, nemohl bych vyrábět falešné starožitnosti — a já dělal prvotřídní kousky.

Co jsem tu hledal? Tuhle otázku jsem si položil až v okamžiku, kdy jsem udělal první kroky, abych prozkoumal okolí.

Musím přiznat, že jsem byl trochu zklamaný a že jsem neztratil náladu jenom díky medikamentům, které do mne doktoři vpravili. Čekal jsem totiž, že tu najdu tým pana Kriegsmanna v pilné práci. Museli vědět, že jsem byl nejdříve na policii a pak v rehabilitačním středisku a že je asi budu hledat.

Ovšem už to, že mi nenechali v hotelu vzkaz, znamenalo, že o nějaké shledání nijak zvlášť nestojí ani pan Kriegsmann, ani přítel Dumulín a bohužel ani Geneviève.

Pan Kriegsmann a jeho lidé se výletu k troskám Českopolské zřejmě vzdali.

Dlouho jsem si tím však nelámal hlavu. Byl to totiž prazvláštní pocit, procházet se po půl století v místech, kde jsem si odbýval svá dětská léta šutráka, kde jsem se fakticky šutrákem stal.

Co by se bývalo přihodilo, kdybych tenkrát, před těmi padesáti lety, nepojal ten pošetilý nápad a nepokusil se o útěk? Jistě, vrátil bych se na Zemi jako Brunza, jako Kazik a taky Dutkiewicz a další panáci z vedení, jako všichni kluci, které jsem znal dobře, od vidění nebo vůbec ne. Jenže ti teď už byli všichni mrtvi, snad s několika výjimkami. Zemřeli moji rodiče a kamarádi, umřela malá ségra (dožila se pětadvaceti, ale já ji podnes mám v paměti jako tu malinkou holčičku, které jsem slíbil kráter z Měsíce) a není důvod myslet si, že zrovna já bych měl to štěstí a unikl bych tomu strašnému viru AIDS, který se v druhé vlně svého ušlechtilého působení naučil používat docela obyčejných bakterií jako motocyklu a pohyboval se z organismu do organismu a likvidoval to nejcennější, čím je každý organismus vybaven, odolnost vůči chorobám.

Najednou byla dobrá nálada ta tam, jako kdyby na mě z koutů zasyčeli hadi. Dolehla na mne tíseň. Znervózněl jsem a zazdálo se mi, že se navrátil opět ten neklid a dokonce i ta nepochopitelná zuřivost, která vedla k tomu, že jsem se nesmyslně rozhádal s každým, i s tou malou Su.

To není možné, opakoval jsem si, doktoři ze mne vymetli drogu železným koštětem! Není to možné, ale je tomu tak, uvědomil jsem si.

Přejel jsem světelným kuželem po stěnách. Přímo proti mně byla propust, samozřejmě zasypaná stovkami tun lunární horniny. Na protější straně musí být vchod do chodby. Otočil jsem se. Ano, vchod tam byl a měl pootevřené dveře, které mě lákaly ke vstupu.

Co tam uvidím? Chodbu. Projdu chodbou a navštívím opět ta místa kdysi tak důvěrně známá… Blbost. Sentimentalita. Kdyby tu byl Kriegsmann a celá parta, průzkum by měl nějaký smysl. Ale takhle?

Zalitoval jsem toho nápadu, který mě sem vytáhl. Udělal bych lépe, kdybych byl zůstal v Arkádii. Ale tahle chyba se přece dá snadno napravit, uvědomil jsem si. Za pár hodin jsem doma, zavolám několika kamarádům a ti mi pana Kriegsmanna najdou.

Zvedl jsem pytel ze země a připoutal si ho na záda. Kriegsmann.

Zvláštní. Myslel jsem pořád na pana Kriegsmanna a na Geneviève už téměř ne. Její obraz mě opouštěl. Dobré znamení: je nejvyšší čas, abych se vyzbrojen kyticí růží navrátil k stařičké Su a byl na ni hodný jako cukrdlín.

Vrátil jsem se k lanu, chopil se ho oběma rukama a zprudka zatáhl. Za chvilku budu nahoře. V prvním okamžiku mě napadlo, že jsem lano minul, že jsem chňapnul naprázdno, a dokonce jsem se zapotácel a málo chybělo a byl bych upadl, jenže moje ruce svíraly lano pevně, takže nezbylo než pohlédnout vzhůru a obdivovat se nádherným smyčkám, ve kterých se nakrucovalo, když padalo dolů.

No to je tedy fór! Takový mazák a špatně uvázal lano! Kdyby tohle věděli kamarádi z našeho bývalého oddílu, popraskali by smíchem. Kuba špatně zasekl uzel, věřili byste tomu?

Sejmul jsem z ramene pytel, položil si ho k nohám a zašátral uvnitř. Světlic tísňového volání tu byla plná krabice. Další věc, o které si výletník myslí, že je to holá zbytečnost. Já s sebou tahal takové krabice padesát let po Luně a nikdy jsem je nepotřeboval. Až teď, když jsem dřepěl v díře nějakých patnáct metrů hluboké. Bez světlic jsem tady doslova zaživa pohřbený. Kolem pojedou celé průvody výletnických džípů, ale koho by napadlo, že u toho legračního praporku je otvor a pod tím otvorem propast a na dně opuštěný člověk! Pátral jsem právě po světlicích, když tu se ve sluchátkách ozval mužský hlas:

„Jakube Nedomý!“

„Tady jsem!“

Krabice mi vypadla z ruky. Nahoře v otvoru trčela proti hvězdnému nebi špendlíková hlavička. Kdepak hlavička, pořádná hlava, ať už patřila člověku nebo panákovi (podle hlasu jsem totiž hádal, že nahoře je android).

„Já vím, že tu jste,“ pravil android (určitě to byl android) vážně.

Teprve v tomhle okamžiku mě napadlo, že to on odvázal lano.

„Zavolej pomoc. Nařizuju ti to, nebo mi pomoz sám. Hoď mi lano. V džípu mám rezervní svazek. Rychle, hoď sebou.“

„Vy někoho hledáte, pane Nedomý,“ konstatoval android.

„Ovšem! Vy něco víte o panu Kriegsmannovi?“

V tom zmatku jsem přešel na vykání.