Ondřej Neff - Měsíc mého života

Rychlostní dráha lákala automobilisty a motocyklisty, aby zkusili, jak se jezdí, když člověku nebrání odpor vzduchu. Plastivizní technika dokázala ve vakuu vytvořit pohádková města, zámky a pralesy plné zvířat. A ještě dál, už ponořené do tmy, byly zóny nikoho, kam se vyvážel odpad, třebaže turistické prospekty tvrdily, že každé lunární město je soběstačné a že veškerý odpad recykluje.

Mým hostitelům připadal ten pohled z výšky zřejmě docela všední, třebaže to byli zemáci. Nebo snad právě proto, že to byli zemáci, sem nahoru, do nejvyšších pater Splendidu, se dostane jen personál hotelu, ale obyčejný šutrák sotva.

„Je to hezké podívání,“ podotkl pan Kriegsmann.

„Měli bychom přejít k věci.“

To promluvil Dumulín, krasaveček, kterému jsem tak úspěšně nasadil parohy. Geneviève, původce toho všeho, seděla vedle něho a tvářila se jako svatoušek. Trochu mě dráždil ten neviňoučký výraz jejího obličeje; jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdyby ještě před třemi hodinami…

„Víte, že jsem tu poprvé?“ otočil jsem se k nim. „Ještě nikdy jsem Arkádii neviděl takhle z výšky.“

„Jak se vám líbí?“ usmál se pan Kriegsmann.

„Líbí, a nelibí. K čemu je dobrá tahle Arkádie?“

„Aby tu lidé byli šťastni.“

„Jsou?“

„Asi ano. Kdybyste otevřel okno, uslyšel byste smích.“

Smích dobře zaplacený. Jedno chechtnutí za reál. Ale — proč by ne? Rozhodně je smích lepší než pláč.

Přisedl jsem si k nim. Každému z nás náležela lenoška o rozloze mého kamrlíku. Na tlusté křišťálové desce (vznášela se ve vzduchu, inu, gravitechnika) stály sklenice, každá jiného tvarů. Uvnitř cosi vířilo, kolotalo, jako by to byla vařící se voda. Nějaká novinka, astro-gimlet, nebo jak vlastně se to jmenovalo.

„Můžete být pyšný, když se podíváte z okna. Taky jste k tomu rozkvětu přispěl svým dílem. Víte, že na celé Luně je jenom pět a půl tisíce lidí, kteří tu jsou déle než vy?“

„Vy to máte nějak spočítané.“

„Pět tisíc čtyři sta dvanáct, pokud to chcete vědět docela přesně. Ano, faktografii jsme věnovali velikou pozornost. Koneckonců, veškerá produkce Pan-Universalu je charakteristická historickou věrností našich kreací.“ Zmínkou o Pan-Universalu mě vrátil do reality. Kvůli Pan-Universalu tady sedíme, ne proto, abychom se těšili výhledem z okna a radovali se — případně kormoutili — paroháčstvím jednoho z nás.

„To potom nechápu, proč točíte takové slátaniny. Víte dobře, že celý ten příběh Tří statečných je naprostý nesmysl.“

„Lidé by nesnesli historickou pravdu. Ale my, tvůrci, ji musíme znát, abychom dokázali správně nasadit ten spodní tón věrohodnosti. Řekněte nám, proč jste vůbec zůstal na Luně?“

„Vždyť to dobře víte, pane Kriegsmanne. Paragraf šest. Zmeškal jsem lhůtu o jediný den.“

„Byl byste se vrátil dolů na Zem, kdybyste dorazil na Jedničku včas?“

„Ale samozřejmě,“ ušklíbl jsem se. „Měl jsem tam rodinu, kamarády, oženil bych se s hodnou ženou, měl s ní dvě děti…“

„A dostal Super-AIDS a umřel.“

Dumulín by si jistě přál, aby to tak bylo, — pronesl ta slova o Super-AIDS s nelíčeným gustem.

„Možná že ano, možná že ne,“ řekl pan Kriegsmann. „Rozhodně by to byla škoda, kdybychom přišli o pamětníka jednoho z úžasných dobrodružství romantické doby. Ten pochod pustinou… zraněný kamarád… muži spojení společnou vůlí! Úžasné! Vizuálně jsme to ztvárnili dokonale!“

S emocemi je to horší, viď, generále, pomyslel jsem si, ale raději jsem se napil, než abych plácnul něco nevhodného. Chutnalo to božsky. Byl v tom alkohol, ale také něco jiného, nějaký životabudič. Geneviève taky pila něco podobného, pořádně jsem si naléval, když jsem u ní trávil večery i noci. Musel v tom být životabudič. Přece jenom, vážení, bylo mi pětasedmdesát let, bezmála.

„A co Kat?“ řekl Čahoun znenadání.

„Co je s ním?“

V poslední době mi zmínky o Katovi čím dál víc vadily. Kdysi jsem na něho myslel hodně, později vůbec, a ještě později mi bylo jedno, zda na něho vzpomínám nebo ne. Byl jsem od něho příliš daleko. Ale teď, snad proto, že jsem se s těmi lidmi od Pan-Universalu vracel do minulosti, se mi vybavovaly vzpomínky v živějších barvách než kdykoli předtím, vzpomínky plastické a barevné a palčivé.

Měla snad Su pravdu? Ne. Tohle jsem si nemínil připouštět. Su je hysterická a žárlí. Jak by ne. Vedle Geneviěve nemůže obstát. Vypadá docela slušně v barovém osvětlení, ale to, co na ní je pěkného, je kosmetika. Ostatek je jen smutek, hořkost, stáří. Chudák malá Su. Měla zůstat v Hongkongu. Umřela by na S-A a měla by svatý pokoj.

„Vy jste zůstal na Luně proto, abyste ho našel.“

„Nesmysl. Říkal jsem vám, že paragraf šest…“

„Paragraf šest zrušili v dvaapadesátém a v té době se vrátilo osmade-vadesát procent starousedlíků z Luny na Zemi.“

Pamatoval jsem si… Jak by ne. Rehabilitační program, to bylo heslo dne! Každý se hnal domů, ládovali do něho kalcium, ozařovali nějakými paprsky, cvičil, až z něho cucky lítaly, když bylo třeba, i srdce mu vyměnili. Osmadevadesát procent? Snad jsem někdy znal i tohle číslo. Pro mě bylo důležité, že tenkrát odešli všichni kamarádi. I ti, co zrovna kamarádi nebyli.

Udělal jsem si pár známostí na policii. Měli ze mě srandu a z mé posedlosti si udělali koníčka. Vypracovali matematický model. Věděli přesně, kdo tenkrát na Českopolské se mnou sloužil. Analyzovali záznamy o tom, kdo byl kdy na jaké šichtě. Věděli, kdo se vrátil nahoru na Zem a kdo zůstal na šutru. Do toho zasadili všechny případy poprav, do kterých byl Kat zapletenej. Se stoprocentní jistotou vyloučili, že by Kat mohl být mezi těmi, kdo se vrátili. Dokonce mi zařídili kontakt s policajtama na Plesnivce a ty našli dva z Katových pomocníků! Dokázat jim nemohli nic, ovšem svědectví z nich vymámili.

Potvrdili, že Kat zůstal na šutru. Kdo to byl? Kdo to sakra byl? Přísahali, že to nevědí. Chystal jsem se, že se podrobím martýriu rehabilitace a na Plesnivku se vrátím — tak hluboko jsem tenkrát klesnul, nebo spíš byl zahnanej tou nenávistí. Jenže pak vypukly ty malý roztomilý války, který obrátily zase jednou historii naruby, a po nich ani Bretaň ani Čechy už nebyly socialistický a Rusko přestalo bejt vůbec a ti svědkové v těch válčičkách zařvali a já byl nahranej.

Když je teda na Luně, proč mi ho nenajdete? Když jste tak chytrý stran těch, co odešli, proč jste tupí jak bedna temovacího kytu, jakmile začnete probírat ty, co zbyli na šutru? Bylo to jako v labyrintu ze zrcadel. Všude průchody a po pár krocích člověk narazil na stěnu. Někdo smazal záznamy. Lidi si měnili osobnosti. Habitaty vznikaly a zanikaly a s nimi se měnily databáze. A já v tom bludišti lítal jako bílá myš z delirikova snu, nakonec jsem se rozhádal s klukama od policie a zůstal jsem sám a cestoval z habitatu do habitatu a obracel každý kámen na Luně, abych se přesvědčil, že se tu Kat neschovává. Poznal bych ho, tím jsem si byl jistý, třebaže jsem nespatřil jeho tvář, jen svůj obličej v zrcadle jeho přílby, když se tak ke mně blížil s kamennou břitvou v nikách. Poznal bych ho. Poznalo by ho moje srdce.

Měl jsem tenkrát divokou krev… čtyřicátá, padesátá léta…

Seděl jsem v tom obrovském křesle. Dívali se na mne, ale bylo mi to jedno. Cítil jsem, že se něco vrací z té staré, do zapomenutí zaváté doby. Jako bych byl najednou silnější, odvážnější a taky mladší.