Ondřej Neff - Měsíc mého života

„Chtěl byste, abychom vám toho člověka našli?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Pane Kriegsmanne, to se nepodaří ani vám. Vím, že dokážete hodně, ale já tenkrát podnikl všechno, chápete? Deset let jsem nedělal nic jiného, než že jsem toho chlapa hledal.“

„Šel jste na to špatně,“ podotkl Čahoun.

„Jak to, sakra?“

„Nenašel jste ho.“

Postavil jsem sklenici na stůl, až to cvaklo. Geneviěve se na mě usmála. Uklidnilo mě to. Nech ho, miláčku, říkal mi ten úsměv. Je to žárlivec. Taky jsem se usmál. Hřálo mě vědomí, že je ve mně síla a temperament.

Už jsem si myslel, že se ze mne stal dědek, lhostejný jako pařez. I ten Kat a jeho osud mi zlhostejněli. Kdybych ho potkal a někdo mi řekl, to je Kat… Byl bych překvapený; — a tím by to skončilo. Ještě před měsícem bych se tak zachoval. Ale teď?

„Představte si, že vám ho najdeme.“

Rozbušilo se mi srdce. Pan Kriegsmann se naklonil kupředu a pozorně na mě hleděl. Co chtěl vyčíst z mé tváře? Nedal jsem najevo nic, alespoň jsem si to myslel. Pan Kriegsmann se však najednou zvrátil nazad, zapadl do křesla a tvářil se, že si přečetl to, co hledal.

„Dokázal bys ho zabít?“ zeptala se Geneviěve.

„To snad ne,“ řekl jsem, ale už v té chvíli mi bylo jasné, že lžu. Ano, zabil bych ho na místě, třeba je to absurdní.

„Představuju si Kata asi takto,“ řekl pan Kriegsmann znenadání. Byl to asi pokyn oráklu, protože najednou se nad deskou stolu objevil projektid, chlap v hermetizovaných pracákách, jako živý, ani průhledný nebyl, jen výškou se lišil od originálu — měřil snad jen půl metru. Pohyboval se toporně, přesně tak, jak jsem si pamatoval. Bože, my tehdy považovali hermetizované pracáky za obrovský pokrok proti sněhulákům, ale co to bylo za neohrabaná monstra proti těm dnešním šlupičkám!

Projektid kráčel pomalu, co noha nohu mine, jako by šel po nějakém pohyblivém pásu, protože se ve skutečnosti nepohyboval kupředu. Zastavil se, pomalu se ohnul a vzal něco ze země. Polknul jsem nasucho, zatápal jsem rukou po sklenici, ale minul jsem ji. Položil jsem ruku na koleno. Nechtěl bych přijít ani o vteřinku té podívané.

Projektid se napřímil. V ruce se mu zaleskl ostrý předmět. Pomalu se otáčel, až stál tváří ke mně. Nervózně jsem se zasmál. Rozhlédl jsem se po ostatních. Nedívali se na projektid, ale na mne. Řekl jsem něco v tom smyslu, jako že je to hezké, a uchopil jsem sklenici. Ke rtům jsem ji však nedonesl. Projektid na mne namířil čepel a pak vyrazil kupředu. Mrštil jsem po něm sklenici. Proletěla jeho nehmotným tělem, odrazila se od desky stolu, ale nerozbila se. Zato ten gimlet se rozstříkl na všechny strany.

„Zbláznil jste se?“ rozkřikl se na mne Čahoun. Utíral si nápoj z obličeje a otřepával si šaty, frajerské, bílé se stříbrnými vplétanými nitkami. Nápoj zasáhl i Geneviève a pana Kriegsmanna. Geneviève neřekla nic, jen sáhla po ubrousku a osušila si tvář. Pan Kriegsmann přivolal androida, který dal v několika vteřinách všechno do pořádku. V tom zmatku jsem ani nepostřehl, kdy projektid zmizel.

„Promiňte,“ zahuhlal jsem.

„Nemusíte se omlouvat, pane Nedomý. Chápeme sílu vašich emocí. Řekl jsem si, že bych pro vás mohl něco udělat. Ano, berte to jako přátelskou nabídku. Já vám najdu vašeho Kata. Nepřerušujte mne, prosím. Dnešní prostředky vědecké kriminalistiky jsou mnohem pokročilejší, než jaké byly v padesátých létech, to je samozřejmé. Tehdy se věřilo v samo-spasitelnost psychotechniky. Čtení myšlenek! Celý ten humbuk byl k smíchu. Každý jen trochu morálně silný člověk si dokázal vytvořit bariéry. Psychotechnika byla překvapivě účinná při vyšetřování případu rozbitého okna: sousedovic chlapec se přiznal už při prvním výslechu. Ale jakmile šlo o vážnou věc a dotyčný se na výslech dokonale připravil, psychotechnika selhala.“

Sevřel jsem rty připraven neříct už ani slovo: tohle vím taky, pane Kriegsmann. Kdo myslíte, že si nechal dovézt ze Země nejvýkonnější psychodetekt té doby? Pět let jsem dřel jako kůň, abych tu mašinu zaplatil. Pět let marné práce. Psychodetekt selhal, jako selhalo všechno.

„Jistě jste slyšel o psychických otiscích,“ pokračoval pan Kriegsmann.

„Pověra,“ odtušil jsem.

„Není to pověra. Silné emoce opravdu vyvolávají strukturální změny ve hmotě. Postupem času slábnou, ale lze je detekovat a zesilovat. Tyhle metody, milý příteli, jsou doposud málo známé. Vývojová záležitost. Technologie je k dispozici ústředním vyšetřovacím orgánům… a vedoucím korporacím, jako je Pan-Universal.“

„Pan-Universal a vedoucí korporace? Nenechte se vysmát!“

Kde se vzala, tu se vzala, Su stála ve dveřích. Pohlédl jsem na Geneviěve. Hleděla na Su pozorně. Vyprávěl jsem jí o ženě, se kterou jsem strávil posledních sedmnáct let života, ale asi si ji představovala jinak. Snad to byla moje vina, asi jsem Su nelíčil v příliš růžových barvách, což lze snadno pochopit. Musím ale uznat, že v tuhle chvíli a v tomto osvětlení vypadala znamenitě. Měla na sobě blankytně modrý kalhotový kostým. Úzké nohavice zvýrazňovaly štíhlou postavu, ale díky širokým klopám a vycpaným ramenům nevypadala jako žádné tintítko. Naopak, s tím tmavomodrým pruhem šikmo přes obličej vypadala značně výbojně. Vstal jsem, ukázal na ni a řekl: „To je moje žena, paní Su. Geneviève Pascalová, Gaspar Dumoulins a pan Hans Kriegsmann, generální ředitel Pan-Univer-salu.“

„Generál bez vojska,“ podotkla báječná Su, která nemínila hned tak před někým sklonit hlavu.

„Ne tak docela, milostivá paní,“ usmál se pan Kriegsmann jemně. „Váš muž… netušil jsem, že jste svoji… patří k mým nejnovějším přírůstkům.“

„Tohle mi vysvětlete trochu blíže,“ řekla Su.

„Udělal jsem panu Nedomému nabídku… přátelské služby. Rád bych mu splnil životní přání.“

„Smím konečně vědět, jaké je tvoje životní přání?“ obrátila se ke mně. Pan Kriegsmann mě předešel s odpovědí: „Pan Nedomý chce nalézt jednoho člověka. Známého ze starých časů. Už dlouho po něm pátrá. Pátrání zahájíme hned zítra. Začneme tam, kde by stopy měly být nejčerstvější, poměrně nejčerstvější, vezmeme-li v potaz nemilý fakt, že od těch událostí uplynulo půl století. Prozkoumáme Českopolský důlní kombinát!“

„Jsou pryč! Proč vytahovat staré věci na světlo?“

„Některé věci dokáže pochopit jenom muž,“ pravil pan Kriegsmann.

„Mně nic nenamluvíte, pane Kriegsmanne. Nepatříte k dobrodincům lidstva!“

„Dobrodinec lidstva? To rozhodně nejsem, ale panu Nedomému prospět chci. Jistě, mám i postranní úmysly. Věřím, že radost z dosaženého cíle uvolní emoční bariéry v jeho psychice a že v družné pohodě dotočíme báječnou podívanou, na jejíž premiéru vás už teď co nejsrdečněji zvu!“

„Jakube, co na to říkáš?“ zeptala se mne Su. Podíval jsem se na pana Kriegsmanna: „Poslyšte, nevím, jak jste to myslel, ale Českopolská už dvaatřicet let neexistuje. Zmizela z povrchu Luny.“

„Upřesním: není vidět na povrchu, neboť zmizela pod povrch. Byla zasypána při budování šesté panlunární dálnice. Moji pracovníci podnikli první sondy. Úspěšné sondy, milostivá paní. Úspěch, toť heslo Pan-Uni-versalu. Věřte mi, že věrnost tomuto heslu se naší firmě vždycky vyplatila.“

Tohle jsem nevěděl. Myslel jsem, že budovy Českopolské byly demontovány, že šachty zasypali…