Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

Rohan se obrátil a rychle se vzdálil, ale ještě dlouho za ním doléhal hluk sypajícího se kamení a neustálý těžkopádný kovový dupot, který si skalní stěny předávaly s mnohonásobnou ozvěnou. Postupoval nyní rychle, protože cesta po plochých balvanech, zakrývajících koryto potoka, byla poměrně rovná a pouze občas nepatrné chvění vzduchu nad svahy svědčilo o aktivitě skryté v černém houští. Tak došel k nejširší části kaňonu, který zde přecházel v údolí obklopené skalnatými svahy. Asi o dva kilometry dál se nalézala skalní brána, místo katastrofy. Teprve teď poznal, jak velice mu bude chybět olfaktometrický indikátor, který by mu pomohl při hledání lidských stop. Byl to však přístroj příliš těžký, musil si tedy poradit bez něj. Zastavil se a postupně přejížděl zrakem po skalách. O tom, že by se mohl někdo ukrýt v kovovém houští, nebylo ani řeči. Zůstávaly pouze jeskyně a skalní pukliny. Ze svého stanoviště napočítal čtyři; jejich vnitřek zakrývaly před jeho zrakem vysoké prahy s kolmými stěnami, které naznačovaly, že výstup nebude snadný. Rozhodl se proto prozkoumat nejprve jeskyně. Ještě na palubě uvažoval s lékaři a psychology, kde by měl hledat zmizelé, či lépe řečeno, kde by se mohli skrývat. Ta porada mu však příliš nepomohla, chování ochrnutých bylo přece nevypočitatelné. To, že se ti čtyři vzdálili od ostatních Regnarových lidí, naznačovalo, že jejich aktivita byla jiná než u ostatních. Do jisté míry i to, že se stopy těchto lidí až k prozkoumanému místu nerozešly, ponechávalo naději, že je najde pohromadě. Samozřejmě — pokud ještě žijí a pokud za skalní bránou nezamířili na různé strany.

Rohan postupně prohledal dvě malé a čtyři větší jeskyně, jejichž vchody byly poměrně dobře přístupné. Znamenalo to pouze několik minut bezpečného výstupu po šikmých velkých skalních tabulích. V poslední z těchto jeskyní se setkal s kovovými úlomky zatopenými vodou. Zpočátku je považoval za skelet druhého arktanu, byly však velmi staré a nepřipomínaly žádné konstrukční řešení, které znal. V mělké kaluži, viditelné díky tomu, že se trochu denního světla odráželo od hladkého, jako vyleštěného stropu, leželo podivné podlouhlé těleso, trochu podobné pětimetrovému kříži. Pláty, které jej pokrývaly, se už dávno rozpadly a rez vytvořila na dně kaluže rudou usazeninu. Rohan si nemohl dovolit delší prohlídku neobvyklého nálezu, asi pozůstatku některého z oněch makroautomatů zničených mrakem, který zvítězil v neživé evoluci. Zapamatoval si pouze jeho tvar, rozmazané obrysy nějakých spojů a drátů, které sloužily spíše k létání než k chůzi. Hodiny jej nutily ke stále většímu spěchu, neotálel tedy a prohledával další jeskyně. Bylo jich mnoho, některé vypadaly ze dna údolí jako černá okna ve vysokých skalních stěnách; podzemní chodby a síně, často zatopené vodou, ústily někdy do kolmých propastí a sifonů s ledovými šumícími bystřinami a byly tak klikaté, že se nesměl odvážit příliš daleko od vchodu. Měl bohužel jen malou baterku, která dávala poměrně slabé světlo, bezmocné zejména v rozlehlých jeskyních s vysokými klenbami a mnoha patry, do jakých se několikrát dostal. Nakonec nesmírně unaven usedl na ohromném, slunečními paprsky vyhřátém plochém kameni u ústí právě prohledané jeskyně, žvýkal tabulky lisovaného koncentrátu a zapíjel suchá sousta vodou z potůčku. Několikrát se mu zdálo, že slyší šum blížícího se mraku, ale byla to asi jen ozvěna sisyfovského úsilí arktanu z horní části údolí. Když snědl svoje skrovné zásoby, cítil se mnohem lépe. Sám se nejvíce divil tomu, že si stále méně dělá z děsivého okolí — černé houští se totiž vypínalo na všech svazích, na které pohlédl.

Sestoupil z pahorku před jeskyní, kde odpočíval, a tu postřehl na vyprahlých skalách druhé strany údolí jakýsi tenký rezavý pás. Když se přiblížil, poznal v těchto skvrnách stopy krve. Byly už úplně suché, změnily i barvu, a nebýt skála tak čistě bílá, bělejší než vápno, určitě by si jich nevšiml. Chvíli se pokoušel určit, kterým směrem šel krvácející člověk, ale neúspěšně. Vydal se tedy nazdařbůh nahoru údolím, neboť předpokládal, že to mohl být člověk raněný při souboji Kyklopa s mrakem a že se vzdaloval od centra boje. Stopy se klikatily, na některých místech mizely, až jej dovedly do blízkosti jeskyně, kterou prohledal jako jednu z prvních. Tím větší bylo jeho překvapení, když zjistil, že vedle jejího vchodu se otevírá kolmá, studni připomínající úzká rozsedlina, které si předtím nepovšiml. Právě k ní vedla krvavá stopa. Rohan poklekl a naklonil se nad tmavý otvor. Třebaže byl připraven na nejhorší, přece se mu nepodařilo zadržet zdušený výkřik — uviděl totiž hlavu Bennigsena s vyceněnými zuby. Hleděl přímo na něj prázdnými očními důlky. Poznal ho podle zlatých brýlí, jejichž skla slepou ironií náhody zůstala celá a leskla se v pablescích vápencové desky, nakloněné nad tuto skalní rakev. Geologovo tělo uvízlo kolmo, zaklíněno rameny mezi balvany kamenné studny. Rohan nechtěl nechal jeho pozůstatky v tomto stavu a snažil se mrtvolu vyzvednout, pocítil však přes silnou látku kombinézy, jak se mu rozpadá pod rukama. Rozklad urychlený působením slunce, které do tohoto místa svítilo každý den, už dokončil své dílo. Rohan tedy pouze otevřel lesklý zip náprsní kapsy kombinézy a vyňal z ní vědcovu identifikační známku. Před odchodem zvedl ze všech sil jednu z nedalekých skalních desek a přikryl jí skalní hrobku.

Tak našel prvního. Když se od tohoto místa vzdálil, napadlo Rohana, že měl prozkoumat radioaktivitu mrtvoly. Její stupeň mohl do určité míry osvětlit osudy Bennigsena i ostatních. Radioaktivita by totiž nasvědčovala tomu, že zemřelý se nalézal blízko místa atomového střetnutí. Zapomněl však na to a teď už by ho nic nedonutilo znovu zvednout náhrobní kámen. Současně si Rohan uvědomil, jak velkou úlohu hraje při jeho hledání náhoda, domníval se totiž, že okolí onoho místa prohledal předtím velmi důkladně.

Napadla ho nová myšlenka: Postupoval spěšně po krvavé stopě a hledal její začátek. Sestupoval údolím téměř přímo dolů, směrem k atomovému bojišti. Ale už o několik set kroků dále náhle zabočila stranou. Geolog ztratil ohromné množství krve a tím více udivovalo, že přesto došel tak daleko. Balvany, jichž se od katastrofy nedotkla ani kapka deště, byly zbroceny krví. Rohan se vyšplhal po vratkých kamenech a ocitl se v široké mělké proláklině pod holým skalním výstupkem. První věc, kterou spatřil, byly obrovské podešve kovového obutí robota. Spočíval na boku, téměř přepůlen dávkou vystřelenou zřejmě z weyra. O kus dál se polosedě opíral o balvan zhroucený člověk v přílbě, která byla na temeni černá sazemi. Byl mrtev. V dlani držel ještě emitor, který se dotýkal lesklou hlavní půdy. Rohan se mrtvoly zpočátku neodvážil dotknout a pouze se v kleče pokoušel pohlédnout do jeho tváře; byla však znetvořena rozkladem stejně jako Bennigsenova. Vtom poznal širokou a plochou geologickou tornu, která visela mrtvému přes rameno. Byl to sám Regnar, velitel expedice napadené v kráteru. Měření radioaktivity prokázalo, že arktan byl roztříštěn weyrem: indikátor zaregistroval charakteristickou přítomnost izotopů vzácných zemin. Rohan chtěl opět odebrat geologovi identifikační známku, ale tentokrát to nedokázal. Odepjal pouze tornu, při tom se totiž nemusel dotýkat jeho těla. Torba však byla plná úlomků minerálů. Po krátkém uvažování vylomil tedy nožem geologův monogram, připevněný na kůži, schoval jej do kapsy, ještě jednou si prohlédl nehybnou scénu a snažil se pochopit, co se tu vlastně stalo. Zdálo se, že Regnar střelil do robota. Útočil snad robot na něj nebo na Benningsena? Copak se mohl člověk postižený amnézií bránit jakémukoliv útoku? Viděl, že záhadu nevyřeší, a čekalo jej ještě další hledání. Opět se podíval na hodinky: blížila se pátá. Kdyby měl počítat pouze s vlastní zásobou kyslíku, musel by se už vrátit. Tu ho napadlo, že může použít kyslíkové bomby z Regnarova přístroje. Sundal tedy kyslíkový přístroj ze zad mrtvoly, přesvědčil se, že jedna bomba je ještě plná, vlastní prázdnou tu nechal a začal kupit na mrtvolu kameny. Trvalo to téměř hodinu, mínil však, že mrtvý se mu i tak bohatě odvděčil, když mu poskytl svou zásobu kyslíku. Když byla malá mohyla hotova, napadlo Rohana, že by bylo vhodné opatřit si zbraň a Regnarův weyr byl určitě ještě nabitý. I tento nápad však přišel pozdě, a Rohan musel proto odejít s prázdnou.