Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

Tachometr ukazoval, že zdolal dvacet sedm kilometrů. Určená dráha na mapě měřila šedesát kilometrů, musela však být určitě delší, jízda byla klikatá a plná zatáček. Teď už nebylo po písku ani stopy; obrovské a téměř nehřející slunce viselo těžce a jakoby hrozivě, jeho kotouč se stále dotýkal skalních hřebenů. Stroj otřásající se jako v zimnici se úporně dral přes balvany, občas sklouzl i s rachotící sutí, kola skřípala, jak se bezmocně třela o kameny neustále strmějšího svahu. Dvacet devět kilometrů — kromě zpěvavého signálu sondy neslyšel nic. Nepřemožitelný mlčel. Proč? Zdálo se mu, že černou čarou vyznačený nevýrazný obrys, který vidí pod červeným sluncem, je horní okraj kaňonu, do něhož míří, že však místo, kde má sestoupit, leží mnohem dále na sever. Třicet kilometrů. V každém případě nebylo po černém mraku ani stopy. Už se asi vypořádal s oběma stroji. Nebo je prostě opustil a spokojil se tím, že zablokoval spojení, a tím je odřízl od korábu? Vůz sebou házel jak zoufalé zvíře; chvílemi se Rohanovi zvedal žaludek otřesy motoru pracujícího na maximální obrátky. Rychlost stále klesala, ale i tak postupoval vpřed překvapivě rychle; měl snad použít vznášedlo? To však byl stroj příliš velký a těžký, ostatně je zbytečné na to myslit, teď už se nedá nic změnit…

Chtěl se podívat na hodinky, ale nemohl — ani na vteřinu nemohl přiblížit ruce k očím. Snažil se pokrčenými koleny tlumit strašné otřesy, které mu převracely vnitřnosti. Stroj se náhle se zvednutým předkem vrhl současně stranou a dolů, brzdy zaskřípaly, ale to už ze všech stran létal štěrk a hlučně bubnoval na tenkém pancíři. Vůz křečovitě zatočil, chvíli klouzal záplavou sutin bokem napřed a nakonec se zastavil…

Pak se pomalu vyprostil a znovu umíněně lezl nahoru do svahu. Rohan už viděl kaňon. Poznával ho podle načernalého, kosodřevině podobného ohavného houští, pokrývajícího okolní skály. Od okraje kaňonu jej dělilo stěží půl míle. Třicátý čtvrtý kilometr…

Svah, který musel ještě zdolat, připomínal moře chaoticky nahromaděných rozvalin. Zdálo se nemožné, aby stroj našel mezi nimi cestu. Přestal proto hledat možné průchody, stejně nemohl sám manévrovat. Spíše se snažil nespouštět oči z okolních skal. Každou chvíli se odtud mohl vynořit černý mrak.

„Rohane… Rohane…,“ uslyšel náhle. Srdce mu zabušilo rychleji. Poznal Horpachův hlas.

„Vůz tě pravděpodobně nedoveze až k cíli. Nemůžeme odtud určit sklon svahu dostatečně přesně, ale zdá se, že ti zbývá už jen pět až šest kilometrů sjízdné cesty — když se vůz zastaví, budeš musel jít dále pěšky… Opakuji…“

Horpach opakoval totéž ještě jednou. Nanejvýš čtyřicet dva až čtyřicet tři kilometry… Zbude mi asi sedmnáct — v tomto terénu jsou to nejméně čtyři hodiny, jestli ne víc, vypočítal Rohan bleskově. Ale snad se mýlí, snad projedu…

Hlas utichl a opět bylo slyšet jen rytmicky se opakující zpěvavý hlas sondy. Rohan se zahryzl do náustku masky, který mu při prudkých nárazech bolestivě odíral rty. Slunce se už nedotýkalo nejbližší hory, ale ani nestoupalo. Před očima měl větší i menší balvany, skalní stěny, chvílemi jej poléval jejich chladný stín; stroj nyní jel velice pomalu. Zvedl oči a spatřil nepatrná načechraná oblaka, rozplývající se v nebi, na kterém zářilo několik hvězd. Náhle se s vozem začalo dít něco divného. Jeho zadní část poklesla, přední se zvedla vzhůru… okamžik se vzpínal jako kůň na zadních nohou… ještě vteřinu a snad by se byl zřítil a pohřbil Rohana pod sebou, kdyby Rohan rychle neseskočil. Padl na ruce a kolena, přes ochranné rukavice a chrániče holení ucítil bolestivý náraz a klouzal dva metry po kamení, než se konečně zastavil. Vůz ještě jednou zaskřípal koly a znehybněl.

„Pozor… Rohane… jsi na devětatřicátém kilometru… stroj dál neprojede… musíš jít pěšky… orientuj se podle mapy… vůz zůstane na tomto místě pro případ, že by ses nemohl vrátit jinak… jsi na průsečíku souřadnic čtyřicet šest a sto devadesát dva…“

Rohan pomalu vstal. Všechny svaly ho bolely. Obtížné byly však jen první kroky, pak se rozchodil. Chtěl se co nejvíce vzdálit od vozu, který uvázl mezi dvěma skalními prahy. Pod velikým obeliskem usedl, vyňal z kapsy mapu a pokoušel se podle ní určit, kde je. Nebylo to snadné, ale nakonec se mu to podařilo. Od horní části kaňonu jej dělil vzdušnou čarou asi kilometr, ale v tomto místě nemohl na sestup ani pomyslet, protože svahy pokrývala jednolitá vrstva kovového houští. Postupoval tedy dál a stále přemýšlel, nemá-li se pokusit sestoupit do kaňonu někde blíž než na určeném místě, ke kterému by musel jít nejméně čtyři hodiny. I kdyby se mu podařilo vrátit se k vozu a odjet, musel počítat s dalšími pěti hodinami na zpáteční cestu — a kolik času mu zabere jen sestup do kaňonu, o hledání už ani nemluvě?

Najednou mu celý plán připadal naprosto absurdní. Bylo to prostě stejně marné jako heroické gesto, kterým jej Horpach obětoval, aby uklidnil vlastní svědomí. Na okamžik se ho zmocnila zuřivost — dal se obelstít jako usmrkánek, všechno přece určil astrogátor předem — že téměř nevnímal okolí. Potom pomalu ochladí. Není návratu, opakoval si, zkusím to. Jestliže se mi nepodaří sestoupit, nenajdu-li nikoho do tří hodin, vrátím se.

Bylo sedm hodin patnáct minut. Snažil se jít dlouhým a pravidelným krokem, ne však rychle, protože spotřeba kyslíku při námaze prudce stoupala. Kompas si připevnil k zápěstí pravé ruky, aby neztratil směr. Několikrát však musel obcházet rozsedliny s kolmými svahy. Přitažlivost byla na Regis mnohem menší než na Zemi, což mu poskytovalo určitou volnost pohybu i v tomto obtížném terénu. Slunce stoupalo. Jeho sluch, přivyklý neustálému doprovodu všech zvuků, které jej jako ochranná bariéra obklopovaly při dosavadních výpravách, mu připadal jakoby obnažený a neobvykle ostrý. Jen občas zaslechl rytmický zpěv sondy, mnohem slabší než dřív. Každý závan větru, rozrážející se o skalní břity, jitřil jeho pozornost. Připadalo mu totiž, že v něm slyší slabé hučení, které si tak dobře pamatoval. Pomalu si zvykl na záludnost cesty a získal tak volnost k přemýšlení, protože přecházel z balvanu na balvan automaticky. V kapse měl krokoměr; nechtěl se dívat na jeho ciferník příliš brzy, rozhodl se, že to učiní teprve za hodinu. Nevydržel to však a vyňal přístroj podobný hodinkám dříve. Bylo to bolestné zklamání: neurazil ani tři kilometry. Musel zdolávat výšku a to zpomalovalo pochod. Tedy ne tři, ani čtyři hodiny, ale přinejmenším šest…, pomyslel si. Vyňal mapu, poklekl a orientoval se podruhé. Kaňon ležel asi sedm či osm set metrů na východ. Rohan se pohyboval celou dobu přibližně rovnoběžně s jeho horním okrajem. V jednom místě černé houští na svahu rozdělovala černá klikatá mezera, pravděpodobně koryto vyschlého potoka. Snažil se toto místo nalézt. Klečel v poryvech větru, který mu svištěl nad hlavou, a chvíli váhal. Pak nerozhodně vstal, mechanicky vstrčil mapu do kapsy a vykročil kolmo na směr dosavadní cesty. Mířil přímo ke kaňonu.

Blížil se k mlčícím rozervaným skalám s pocitem, že se může pod ním každou chvíli rozestoupit země. Zachvátil ho hrozný strach, postupoval však kupředu a pravidelně pohyboval rukama, které byly tak strašně prázdné. Náhle se zastavil a ohlédl se do pouště, kde stál Nepřemožitelný. Nemohl jej vidět, koráb byl za obzorem. Věděl to, ale hleděl do rudého nebe na horizontu, které pomalu zahalovaly chomáčky oblak. Zpěv sondy byl tak slabý, že si nebyl jist, zda to není jen přelud. Proč Nepřemožitelný mlčí?